Squateři na Albertově

16. 9. 2009 / Petr Kužvart

Je kdykoli lehce ověřitelným faktem, že se po Praze, ale i jinde vyskytuje velké množství nevyužívaných a zjevně opuštěných a chátrajících budov. Scénář je dost často až podivuhodně stejný: po několika převodech od původního vlastníka získá nemovitost nějaká developerská či realitní firma, která zformuluje ambiciózní záměr, se kterým u úřadů neprojde. Například zbourání stávající stavby a výstavbu hotelu, polyfunkčního komerčního centra apod. Pokud takový záměr neprosadí (příčiny mohou být různé: jde o památkově nebo jinak chráněné území nebo stavbu, záměr není v souladu s územním plánem apod.) - pak nechá vlastník objekt chátrat. V řadě případů stačí nechat jej nedostatečně zajištěn proti vstupu nepovolaných osob a s jistotou můžete čekat jeho velmi rychlou devastaci. Někdy se člověk neubrání podezření, že se devastace nejdůležitějších částí stavby účastní skrytě sám vlastník. Jako když najednou zmizí ze střechy část krytiny. Těžko lze vyvracet předpoklad, že se tak děje záměrně v zájmu reálné likvidace stávající stavby a prosazení vlastníkova komerčního záměru .

Je to zajímavé, ale v těchto případech až příliš často hrají roli italské firmy nebo alespoň subjekty s italským kapitálem. Ale zdaleka nejen ony. V případě vily Milada v Troji šlo o státní majetek. Dlouhodobě nevyužívaný a chátrající. Proti squaterům zasáhlo soukromé komando najaté ředitelkou Ústavu pro informace ve vzděláv8ní paní Zielencovou. Toto komando v rámci svého řádění zničilo střechu budovy, aniž by dosáhlo jejího úplného vyklizení. Státní úřednice je tedy odpovědná za závažné poškození státního majetku. Pokud nyní, po dvou měsících, půjdete kolem, zjistíte, že stavba je v tom stavu, ve kterém ji zanechalo destruktivní komando, tedy bez střechy, nezajištěná proti rychlému rozpadu. Podle všeho s ní bude paní ředitelka kšeftovat (jménem státu, pochopitelně) a pozemek se zříceninou nakonec skončí v rukou nějakého spekulanta nebo developera. Tady se stát vlastně zachoval obdobně jako komerční firmy. Že na pokyn státního úředníka byl majetek státu výrazně poškozen, je zjevně zcela vedlejší.

Snad ještě poučnější je historie budov bývalého nádraží Praha -- Vyšehrad. Nádražní provoz zde byl ukončen již před desítkami let. Budovy od té doby chátrají, ač jejich vlastník, opět stát, se snažil alespoň hlavní budovu v ulici Svobodova několikrát opravit. Pokud jde o polistopadovou historii, byla tu zajímavé zápletka: budovu chtěl někdy koncem 90. let koupit soukromník zcela nevšedního druhu. Šlo o význačného geologa, který v průběhu 90. let rychle zbohatl na těžebním podnikání v Africe a byl nějaký čas dokonce naším velvyslancem v jedné africké zemi. Když se vrátil, tak své peníze chtěl ve spolupráci s přírodovědeckou fakultou university investovat do koupě a opravy nádraží, jež je v těsné blízkosti univerzitní čtvrti na Albertově. Jednal tedy o koupi, ale protože to byl vždy slušný člověk, patrně neužíval oněch bezohledných praktik zdejších privatizačních zlatokopů a hrál fair play. Tedy žádné úplatky, žádné podivné zákulisní dohody. A tak mu státní úředníci nakonec budovu nádraží neprodali. K velké škodě vysokých škol i veřejnosti, protože on tam chtěl vytvořit vysokoškolský klub s víceúčelovým sálem (ten by byl v hlavní dvoraně nádraží) a řadou dalších prostor pro zájmové, kulturní, komunitní aktivity. Nakonec musel koupit nemovitost jinde a dodnes v ní provozuje přírodovědné a kulturní centrum, soukromý klub, kde se konají výstavy, schůze, oslavy, přátelská setkání. Vše na neziskovém základě.

Nakonec se ovšem stát nádraží zbavil. Je to několik let, co je "standardně" prodal developerovi, který se uvedl tím, že načerno vykácel okolní zeleň a svémocně zboural památkově chráněnou stavbu na nástupišti. Po tomto působivém entreé předložil záměr, že secesní hlavní budovu nádraží obklopí prosklenými krychlemi dvou novostaveb administrativního centra. Neuspěl, a tak budovy v jeho vlastnictví dál chátrají.

V prostoru Albertova je pak skoro na dohled nádraží onen rohový blok na křížení ulic Na Slupi a Apolinářské. Jde o kvalitní a ušlechtilou stavbu. Znám ji i zevnitř, kdysi, na počátku 70. let, tam ještě byly ordinace a já tam docházel. Veškeré architektonické detaily byly stylově jednotné a dobře zachované. Vedle ordinací zde byly veřejné lázně (tehdy ještě v provozu), obchody a ve vyšších podlažích byty. Chátrání začalo s novými poměry. Řadu let chodím okolo, v sousedství totiž už deset let učím. Takže jsem mohl sledovat postupný rozklad, před půl rokem náhle zmizela ze střechy část krytiny. Názorný obraz zmaru pěkné a kvalitní stavby! Italský vlastník tu chtěl mít hotel, to neprošlo, tedy slibuje, že zde zrenovuje bydlení, ale nic se neděje.

Podobných případů je samozřejmě víc. Anarchisté a lidé z alternativní kulturní scény na tento stav svou akcí důrazně poukázali. Vzhledem k předchozímu veřejnému oznámení obsazení nějaké budovy v Praze, ale i díky míře devastace domu, nemohlo jít o vážně míněný vznik nového squatu. Zjevně tedy chyběl úmysl cizí majetek opravdu obsadit a užívat, což je nutným znakem skutkové podstaty trestného činu, pro který jsou účastníci stíháni. Ostatně ani exponovaná poloha objektu by něco takového neumožňovala. Šlo proto o demonstrativní poukaz na neřešený problém. Vlastnictví sice podle ústavy zavazuje, nesmí být zneužito na újmu práv druhých nebo v rozporu s obecnými zájmy, ale tady je státní moc velmi zdrženlivá. V klidu vyčkává, až bude někdo zraněn nebo zabit padající cihlou, střešní taškou nebo jinou součástí stavby. Nechává vlastníky víceméně v klidu. V případě Albertova se vlastník cítí natolik jistý, že jeho zástupkyně odmítla s protestujícími vůbec mluvit!

Nyní pár slov o squaterství. Navzdory dezinformacím ve většinových médiích se těchto aktivit účastní spíše ta lepší část dnešní mládeže. Řada účastníků má kde bydlet, ale odešla např. od rodičů, rozhodla se osamostatnit. Nejde o hnízda kriminálních živlů, jak si představuje běžný měšťák. S funkcí bydlení bývá zpravidla spojen provoz alternativního kulturního centra: výstavy, koncerty, veřejné akce. Po zřízení squatu v Truhlářské zde byla v nádherných klenutých sklepních prostorách uspořádána impozantní výstava výtvarných děl pozoruhodných kvalit. Kdo tu veřejně přístupnou výstavu viděl, musí uznat, že šlo o jednoznačné obohacení jinak vesměs komerčně omezených kulturních aktivit v pražském centru.

Problém nynější kriminalizace albertovské akce je v tom, že úmysl účastníků zjevně nesměřoval k naplnění znaků trestného činu, směřoval k jasnému manifestování daného společenského problému. Účastníci vzhledem k nedbalosti vlastníka nemuseli překonávat při vstupu do objektu překážky typu uzamčeného vchodu. V objektu podle dosavadních zjištění nezpůsobili žádnou škodu. Poškození stavby je jednoznačným důsledkem stylu policejní akce. Je spolehlivě dokumentováno, že škody způsobilo zasahující komando. Je proto otázkou, jak bude případná škoda zjišťována a vyčíslena, když podle všeho sqateři žádnou nezpůsobili. Mají snad hradit škody způsobené policejní akcí? Otázek kolem trestů a dalších důsledků případu je řada a nepochybně budou v následujících dnech řešeny. Osvícenější část veřejnosti by měla být ve střehu a vývoj nadále sledovat.

Je to opravdu legrace, ale na stejném oddělení cel pro zadržené v Kongresové ulici, kde do pondělka seděla moje dcera -- squaterka z Albertova, možná dokonce v té samé cele, jsem před 20 lety seděl i já, když mě StB jako problémovou osobu preventivně sebrala před výročím 28. října 1989. Inu, jablko nepadlo daleko od stromu! Když jsem byl za ní, tak jsem si události před 20 lety připomněl. Tehdy ovšem dnešní squaterce byly 3 roky.

Vytisknout