Sobotní squatterská akce byla uplatnění svobody slova v úpravě pro současnou společnost

17. 9. 2009 / Jan Šamánek

Squatting jako sociální hnutí je fenomén, který vznikl jako dítě krize pozdního kapitalismu, kdy sice existují zákony a jejich dodržování je vyžadováno a vynucováno, nicméně tyto zákony se vznášejí ve vztahovém vakuu a nereagují na skutečné problémy a krizové situace v žité sociální realitě. Osud onoho činžáku v Apolinářské, a konec konců i většiny ze zhruba 80 pražských domů v "nabídce" Squatterské realitky, je toho výborným příkladem. Krásný, velký a architektonicky cenný objekt patnáct let chátrá, protože jeho vlastník dost možná čeká, až se dům dostane do stavu, kdy i památkový úřad uzná, že nezbývá nic jiného, než ho strhnout. Pak na jeho místě vznikne poměrně levně postavený hotel, kancelářský komplex nebo rezidence pro horních 10 000. Na druhé straně tu jsou zástupy lidí bez domova, lidí vystěhovávaných na okraje města a těch, kteří jsou nuceni platit většinu svého platu za nájem nebo se zadlužit na zbytek života. Všichni vědí, že tu něco je špatně, ale zákony jsou na to krátké. Osobní vlastnictví vítězí nad rozumem a sociální solidaritou, která mizí z myšlení lidí a je delegována na stát (svého způsobu outsourcing) a ten si s ní skrze svůj byrokratický aparát a nutnost přesně a standardně dodržovat každou z tisíců norem nedokáže poradit.

Co teď s tím? Legální a soudě podle komentářů a blogů, pro většinu lidí i jediný legitimní způsob, jak to změnit, je změna zákonů. Ale je taková změna možná? A jak dlouho by trvala? Když si uvědomíme, že patová situace nastane i v takové chvíli, jako je rozhodování o předčasných volbách, a to jen proto, nebo právě kvůli tomu, že do hry vstoupí boj o moc a osobní či stranické zájmy a delegáti a delegátky údajně zastupující zájmy lidu se nejsou schopni dohodnout, tak se jakákoliv naděje v pozitivní změnu rozplývá.

A to jsem nechal stranou fakt, že jakýkoliv pokus o legislativní zásah do absolutně nedotknutelného práva na osobní vlastnictví se v Česku trestá nařčením z bolševismu, což se rovná politickému knockoutu, takže tato šance je velmi malá, i když je snad už notoricky známo, že určitá forma legálního squattingu funguje například v Holandsku. Squatterská skupinka a shluk jejích podpůrců a podpůrkyň tuto bezmocnost pochopili a zareagovali na ní svým vlastním způsobem. Nedělám si iluze o tom, že by někdo doufal v to, že obsazení tohoto domu v centru města projde. Víc než o cokoliv jiného šlo o formu protestu a tomu odpovídal i charakter akce, která byla předem veřejně ohlášena.

Když petice i jednání nezabírají a konvenční protesty ničí zájem nepřitáhnou, což je zčásti způsobeno různými úředními obstrukcemi, kterým podléhají (nutností záboru místa, hojně využívanou možností nepovolení, zákazem maskování,...), je potřeba sáhnout po radikálnějším řešení jasně říkajícím "my to myslíme vážně a jen tak se nás nezbavíte."

Jde v podstatě o uplatnění svobody slova v úpravě pro současnou společnost. Svoboda slova by sice šla uplatnit i legálním způsobem, ale k čemu by to bylo, když žijme v době, kdy je většina informací zprostředkována soukromými médii, jejichž život je závislý na příjmu z reklamy, respektive na čtenosti odpovídající, zjednodušeně řečeno, dostatečnému množství skandálů, a pouhému názoru bez nádechu akčního filmu nikdo nenaslouchá?

Z tohoto pohledu je brutální zásah proti demonstrujícím brutálním zásahem proti snaze veřejnosti zapojit se do rozhodování o věcech, které se jí týkají, a zároveň dalším příznakem neschopnosti současného státu adekvátně reagovat na problémy a potřeby žitého světa.

A nezávislé kulturní centrum v tomto okamžiku v Praze skutečně chybí. Dle různých anket je sice kultura lidí, kteří v sobotu na několik hodin obsadili prázdný dům a alespoň na chvíli mu symbolicky vdechli život, dekadentní a nezaslouží si podporu, ale když už v souvislosti s Českem mluvíme o svobodné společnosti, tak kdo má právo hodnotit, zda je kulturně hodnotnější squatterská subkultura nebo koncert Kabátů?

Vytisknout