Mezisvětí Václava Bělohradského aneb Proč nejsem liberálem

5. 8. 2009 / Josef Mikovec

Pesimismus tohoto, jednoduše nepravdivého, bohorovně deterministického tvrzení o nepohnutelné a nezměnitelné Nadhistorii a nezhojitelném hříchu dědičném, je právě tím zpolitizovaným alibismem a to co z něj vychází je zase jen konformní program pro údržbu a držbu stávajícího. Čapek sociální filosof nedosahuje úrovně Čapka spisovatele. Jeho povrchnost a chtěná krátkozrakost mu bránila vyjít z Hradního autismu a rozlišovat. TGM předložil "Otázku sociální" a vzhlížející Podhradí dále nechtělo. Karel Čapek vystačil vlastně s chlapácky hlučícími karlínskými stalinisty a jejich dunivou putykářskou parodií ve formě užmoulaného kapesního marxismu, s výrobci radikalizujících hesel a plakátových vizí v takřka denodenním oportunismu kompartaje a jejich protiváhou, jimiž byla část levicových intelektuálů a umělců, kteří neuměli vidět realitu zmrzačeného bolševismu, anebo se jim to psychologicky nevyplácelo. Čapek vidí jen kompartaj, která je v dohledu, proto nejen vlastně neodpovídá na otázku proč není komunistou, ale dokonce ani na otázku proč není členem KSČ. Také hrůzy sovětského dění v bývalém Rusku znát nechce. Oč dále byl Orwell. "Převraťte společnost čímkoli navrch -- chudí padnou zase ke dnu a nanejvýše k nim přibudou jiní " - dnes je snadné vidět nepravdivost tohoto tvzení. Odvolávat se v tomto na Čapka, znamená usvědčení z omylu. Před očima mám, mimo jiné, v současnosti probíhající jihoamerické Návraty do budoucnosti, ale příkladů by se dalo uvést více.

"Jedinečná síla evropské literatury je v tom, že těm na dně vrací hlas", pokračuje Bělohradský. Nejen evropské, je potřeba dodat. Ale co to znamená mimo oblast umění, zvláště pro ty chudé, nejen pražské, ale hlavně ty vzdálenější ve slumech, favelách a na ulicích asijských velkoměst? Poté V. Bělohradský pokračuje "Na otázku "Proč nejsem antikomunistou?" odpovím také jednoduše: "Protože jsem na straně bohatých!" A bohatství, které mám na mysli, není ideologickou kategorií. Míním tím slovem třeba obrazy Leonarda da Vinciho, teorii relativity, architekturu našich měst, literaturu, univerzity, ústavy a výnosy ústavních soudů, tvořivou svobodu periférií, komunikační hojnost a sdílení zkušeností. Jsem liberál, protože jsem přesvědčen, že tyto statky nelze vytvořit bez svobodného trhu, a tedy bez nerovnosti mezi lidmi, bez efektivní vlády, a tedy bez vlády menšiny nad většinou, bez boje o reprezentativnost moci, a tedy bez (často i násilných) protestů proti vládě, bez bezvýchodného bloudění některých, a tedy bez extremismů". Vtipným slovním skečem o stranění bohatým Bělohradský přechází ke kulturu degradující vulgarizaci. Tou je i samotný pojem svobodný trh kulturních hodnot, natož pak podmíněnost bohatství, které není "ideologickou kategorií", svobodným trhem ve smyslu ekonomickém (který ostatně v tomto čase Pozdního kapitalismu je pouze ideologickou kategorií) a nerovností mezi lidmi, vládou menšiny nad většinou.

Dalo by se, ve smyslu uvedeného liberalismu uvést více a dovést tyto principy k nehezkým, leč logickým, velice neliberálním a nedemokratickým závěrům. Vulgarizace tohoto druhu je vulgarizací na úrovni histomatu stranických školení a zašlého podmarxismu, jen s jiným předznamenáním a kultivovaněji servírovana. Aniž by dokázal, že mimo svobodný trh není spásy a uvedené statky nemohly, nemohou a nebudou moci jiné společnosti vytvořit. Předložený přiškrcený, zvěčňující a devalvující liberalismus je zapřeným siamským dvojčetem plechanovců. Je alibismem a obhajobou plebejského a dobového zvěcnění, které je opakem kultury. Je liberalismem limitovaným, kontradiktorním a je ideologickou advokacií vyžadované víry v systémovou nevyhnutelnost. Proto je bludným a začarovaným kruhem, který vyvrací sám sebe a to co předkladá je předčasný en passant. Je to především liberalismem kulturně a eticky vyprázdněného Pozdního kapitalismu a tedy jen částečně liberalismem buržoazním, buržoazií a hegemony však už dlouho nesdíleným.

Dokonce i současná úsporna demokracie, ba i demográcie, z tohoto liberalismu vyprchala. Jako potřebné a zužitkovatelné je viděno "boj o reprezentativnost moci, a tedy (často i násilné) protesty proti vládě, bezvýchodné bloudění některých, tedy extremismů". Ovšem, bezpochyby jen bezpečně a manipulovatelně v mezích zákona svobodného trhu a pro jeho předvidatelný rozvoj. Opozice i revolty, které nejsou účinné, vždy slouží vládnoucím. Poté, bez náznaků důkazů, je k věření předloženo... "Jen v těchto rozporných poměrech může vznikat bohatství, které nelze spoutat vlastnickými vztahy a dát k dispozici jen privilegovaným třídám". Jen v těchto poměrech ? Běda nám, je-li tomu tak. A pryč s těmi, kteří tyto poměry chtějí změnit. Jsou to ničitelé kultury a civilizace. Důkazů netřeba? Bohatství, o kterém se zde mluví, však spoutat vlastnickými vztahy a dát k dispozici jen privilegovaným třídám lze; i při existenci svobodného trhu, pokud ne snad vysloveně díky jemu. Není v naší předhistorii nikdy přístupné ani zpřístupněné všem. Lze je mnoha způsoby znepřístupnit, pokud se chce, dokonce i když je pro širokou veřejnost vystavováno s patřičně lživou okázalostí. Je kulturním kapitálem, jak bylo ve shodném duchu nazváno, a je kapitalizováno a komercializováno, nejen z důvodů ekonomických, tedy nejen pro zisk. Proměněno v kulturní kapitál, platí pro ně do značné míry to, co platí pro kapitál ve smyslu ekonomickém. Kulturní kapitál v hierarchické, vždy netržní struktuře výsad a moci za kulisou svobodného trhu, davá profit legitimizace a ospravedlnění. Je prostředkem dominance i hegemonie a formou epistemokracie. A lze jej výhodně "investovat". Účastí množství na předscénách, neboli politických forbínách, je doplněna iluze potřebná pro vytoužený souhlas se sebeklamem. Takže " Jsou to ...."civilizační statky", soubory idejí a zkušeností, které platí jako "všeobecně lidské z podstaty věci, a nikoli z vůle a dekretu určitých lidí"..., jak napsal Jan Patočka...", pokračuje Bělohradský.

Souvislosti toho co platí dokonce jako "všeobecně lidské z podstaty věci" s nutnými poměry a podstatností svobodného trhu však nejsou ani v náznaku předestřeny. Natož jak za těchto okolností poznáme tuto všeobecně lidskou podstatu. Utajená, leč daná a bezesporná podstata věcí, ke které se přes plody svobodného trhu tak nějak dostáváme, se v Bělohradského prohlášení úporně opakuje. Není jiná role "civilizačních statků" než jedinečná role, která "je v tom, že v nich nacházíme argumenty k prolomení univerz, které platí jen na základě mocenských dekretů a sociálních sankcí, ne z podstaty věci." Není jiná? A nebude? Těchto neprokázaných a okleštujících generalizací vrhaných jako kámen z kazatelny najdeme více.

"Civilizační statky vznikají jako odpovědi na skandální otázky, které se náhle vynořují ve společnosti." Pouze tak ? Vždy a všude? Nebo snad není a nestane se civilizačním statkem, co vzniklo jinak? Avšak "Ti, kdo je položili ( skandální otázky jm), jsou z ní někdy vyhnáni, často pak sami nacházejí na své otázky jen špatné odpovědi. Dvě třetiny současné demokracie například jsou odpověďmi na otázky, které nám položil Marx. Jsou to lepší odpovědi než ty, které navrhoval on sám, ale našli jsme je jen díky skandálním otázkám, které se díky jeho převratnému dílu nedaly obejít". Generalizace, generalizace, v nejstručnějši avšak závazné až imperativní podobě. Které to jsou otázky Marxem položené můžeme snad vytušit, ale které jsou ty odpovědi dvoutřetinové demokracie a čím jsou lepší ponechává V. Bělohradský utajeno.

I při vší stručnosti a účelnosti by nám, kteří jsme umdleli na nižším stupni poznání, mohlo být alespoň šeptnutím naznačeno, kde odpověď na toto nesnadno věřitelné tvrzení hledat. Jakožto podstatné platí "Antikomunismus, jako každý fundamentalismus, odtrhuje naše odpovědi od otázek, díky kterým jsme je našli. A tak se i správné odpovědi stanou dogmatickou ideologií". Nutně? Přestanou být tedy správnými? Platí tedy řekněme theorie relativity, nebo tvrzení, že lít vodu do kyseliny je blbost, pouze za uvedených předpokladů a při povinném dodržení uvedených a V.Bělohradským stanovených pravidel, jinak se musí stát ideologií? Nepoznáme snad z odpovědí případné zapomenuté otázky, které k nim vedly? Jistěže jsou nepřeberné možnosti ideologizace a ideologického zneužití i zcela neideologického, ale to se nijak netýká ,samotných "odpovědí odtržených od otázek". Je to dost pro jakékoliv přijetí i zavržení? Zvláště, když nebylo řečeno, co znamená být komunistou? Bělohradský má jistě pravdu, pokud jde o dobovou roli, funkci a potřebu antikomunismu, obzvláště velmi laciného, z politického a ideologického secondhandu, a trvale pokud jde o roli, funkci a potřebu kýčů, avšak při značné nekonkrétnosti a rozevlátosti je pro něj obojí jen nespecifikovaným a nespecifikovatelným případem fundamentalismu, odtrhujícího odpovědi od otázek. Bezpochyby nechápe svůj liberalismus jako pouze lokálně platný, to by nešlo dohromady se "všeobecnou podstatou věcí" a nestaví jej snad výhradně a platně pouze proti "komunismu" a antikomunismu české provenience. Na CFP, v diskusním foru, je komentář k článku podepsaný pzdm:

Velmi správně řečeno. Poznámku by bylo třeba rozšířit. Jsou kupř. komunisty "Like Us" Félix Guattari a Toni Negri, Paul Matick, Anton Pannekoek, Mandel, autonomisté a dalších známějších desítky? Pouze partajníci, nebo i bezpartijní, jinak organizovaní, nebo i na volné noze? Jaký je rozdíl mezi komunistou, marxistou, neo-marxistou, nemarxistickým komunistou? (tahák pro ty, kteří ve škole chyběli).

Tedy jen stručně, abychom nehromadili otázky, na které se nám nedostává odpovědí, a neobdrželi odpovědi, na které nejsou otázky. Mimochodem, lze rovněž být nekompromisním antikomunistou ve smyslu jednom a radikálním komunistou ve smyslu jiném. Je mnoho odlišných, ba až protichůdných "komunismů" a tedy stejně tak mnoho odlišných antikomunismů. Skoro bych řekl, že důsledným antikomunistou či anti-komunistou, může být jen důsledný "komunista". Bělohradský pak navazuje Kunderovým Žertem: "Hrdina Kunderova románu Žert Ludvík Jahn byl vyloučen ze strany, protože napsal v záchvatu žárlivosti na pohlednici pro svou dívku tato slova: Optimismus je opium lidstva! Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij! Bělohradský pokračuje přízračnou scénou s dobového předpeklí "Připomeňme si scénu jeho vyloučení: v aula magna Fakulty přírodních věd je stranická schůze, za předsednickým stolem Pavel Zemánek, zlatovlasý mladík, manažer kýče, patetické nevěcnosti, která v českých dějinách hrála často klíčovou roli. Ohlašuje projednání "případu soudruha Jahna": "Přečtu vám dopisy dvou komunistů" -- řekne, prohrábne si dlouhé zvlněné vlasy a začne předčítat známé a slavné věty z Fučíkovy Reportáže psané na oprátce, o smrti, které trvalo dlouho, než přišla, o životě, pro jehož krásu šel do pole, o zrádci, který obětoval kamarády, aby zachránil svou kůži, o lásce a cti. Zemánek čte dlouho, Fučíkův portrét visí na stěně auly. Pak přečte tři krátké, směšné, hrozné věty Jahnovy pohlednice".

Klíčovým a ducha a účel Bělohradského liberalismu podpírajícím je pojem "polarizace"a "rétorika polarizace". "Tento postup je známá rétorická technika, které říkáme "polarizace". Ta "staví posluchače před nutnost zvolit si jednu ze dvou zdánlivě rovnocenných alternativ, ve skutečnosti ale volbou jedné z nich se vyloučí ze skupiny lidí, která ho před tu volbu postavila". Definice polarizace z Wikipedie zní: "Polarizace označuje obvykle proces odlišování, rozrůzňování do vzájemně odlišných skupin. Výsledkem tohoto procesu bývá polarita." Slovo polarizace má více různých významů. Toto je co znamená polarizace obecně. Následující definici polarizace světla, kterou zde předkládáme, budiž rozuměno ve smyslu zcela, výhradně a naprosto nepřímém, symbolickém, sociopoetickém, a komu libo, též magickém až mystickém. "Polarizované světlo se od světla přirozeného nijak neliší. K tomu abychom určili orientaci roviny polarizovaného světla musíme mít zařízení zvané analyzátor.  Polarizace závisí na úhlu dopadu světla. Odražené světlo je úplně polarizované jen při určitém úhlu dopadu, jehož velikost závisí na indexu lomu pro rozhraní na kterém dochází k odrazu". Možno aplikovat i na realitu ne-fyzikální. Samotná polarizace, natož polarita, nejsou nikterak negativni a realita se takto projevuje a myšlení ji zachycuje a vyžaduje.

Oč jde není polarita a polarizace, ba ani rétorika polarizace jako takové, ale okolnosti a způsob použití, forma, účel a podoba deformace. To o čem je řeč je ve skutečnosti demagogická rétorika polarizace. V. Bělohradský pak uvádí příklady: "Jak dosvědčují záznamy jeho hovorů, prezident Nixon tvrdil, že "na kobercové bombardování severního Vietnamu je třeba být hrdý, kdo je proti, je zrádce"...Tak funguje rétorika polarizace: Kdo chce zůstat Američanem, musí si zvolit jen jednu ze dvou možností"..."Když rétorika polarizace ovládne společnost, každý člověk je nucen interpretovat svůj život jako volbu mezi "antitezemi" -- mezi mírem nebo válkou, pracující třídou nebo vykořisťovateli, zrádci nebo budovateli vlasti, mezi Ruskem nebo USA, mezi svobodou nebo totalitou, mezi trhem nebo socialismem. Rétorika polarizace nastoluje situaci, v níž určitá skupina lidí ztrácí nárok na porozumění, jejich zkušenosti nesmějí nic znamenat v jazyce druhé skupiny". Zde jde o určité zastírání, zjednodušování a matení. Rétorika je zde, jak se vžilo, rétoricky chápána jako zcela negativní, tím však samotná rétorika není. Rétorika polarizace nastoluje situaci, ale je to situace, která někdy jednoznačně a nutně nastolila polaritu a/nebo vede k polarizaci, která umožňuje, provokuje nebo vytváří rétoriku polarizace. Rétorika polarizace je rétorika, ať už předchází či vytváří situaci, i když pouze následuje, v tom má Bělohradský pravdu, ale řeč polarizace je vážnost.

Polarizace za určitých okolností není negativní, a řeč polarizace může být nezbytná. V jistých souvislostech takovou může být i samotná rétorika jak se jí běžně rozumí, coby hořké homeopatikum. Bělohradský navíc předkládá, elegantněji a přiměřeněji nežli Zemánek, vybrané antitéze na které lze dnes pochopitelně očekávat jako reakci pouze přijetí jeho rovněž rétoricky polarizujícího tvrzení.

Zemánkova "rétorika" je totiž pouze obyčejný podraz, demagogie a zlý kýč, jeho antiteze jsou falešné. Skutečná alternativa je v rozhodnutí, které mají učinit přítomní studenti. Je jí rovněž každé rozhodnutí pro podporu režimu, třebas pasivitou a nebo pro jakýkoliv odpor, třebas i skrývanou vnitřní emigrací. V českých poměrech navíc nepostradatelnou švejkovinou. Lze však položit jiné antitéze nežli jsou Bělohradského a uvést okolnosti. Není také důležité, zda jde o volbu pouze teoretickou, alternativy-antitéze spíše akademické, anebo vedoucí k aktivitě? Záleží na době? Na charakteru a stupni ohrožení? Na důsledcích volby? Rozhodujeme se vždycky, nebo vůbec někdy, pouze za sebe? Není to přece jen složitější? Především, nejde-li o neškodnou volbu pouze teoretickou, v nevážné době. Jakpak, když na jednu stranu volby postavíme nacismus, likvidaci "méněcenných" ras, Osvětim, stalinismus, Gulag. Nejde o otázku lidského porozumění, pokud toto je možné a etické. Mohlo mít nějaký smysl porozuměni veliteli Osvětimi nebo Solovjek? Smysl mohlo mít pouze seznámení s psychickým organismem a mechanismem takových lidí, především pro předvídavou prevenci. Přinejmenším část obžalovaných v Norimberku byli "určitá skupina lidí (která) ztrácí nárok na porozumění, jejich zkušenosti nesmějí nic znamenat v jazyce druhé skupiny ". Naopak českým estébákům se dostalo porozumění přebohatě.

Bělohradského tvrzení je prostě další kontradikcí a nedůsledností. Kupř. uvedená Nixonova rétorika polarizace rovněž předkládá falešné alternativy a je pouze účelovou rétorikou tj. demagogií. Není těžké ji jako takovou vidět. Volby, které Bělohradský uvádí "mezi mírem nebo válkou, pracující třídou nebo vykořisťovateli, zrádci nebo budovateli vlasti, mezi Ruskem nebo USA, mezi svobodou nebo totalitou, mezi trhem nebo socialismem" (přidejme si další), mohou být vážné a tíživé volby, pokud je situace vyhraněná, pokud jsou skutečnými volbami v rámci možného a ne pouze rétorikou, pokud někdo musí volit i osobním zařazením. Vybrány byly pro svou zprofanovanost. Kupř. sevřené a jednoznačně principiální "Ani Moskva ani Washington", mohlo bez pochyb platit v rovině theorie, motivace a dlouhodobé strategie, ale důsledky byly "Moskva nebo Washington". Tak to asi viděl H. Marcuse a z druhého břehu jinak G. Lukács. Možná, že ve skutečnosti byl jediný, neviděný důsledek "Moskva a Washington", ale i pak byl prostor k rozlišení.

Nezúčastněně divácké postoje a nadhledy jsou pochopitelně zúčastněnými předem zakalkulovány. Pokud na svobodném trhu závisí opravdu "bohatství, které není ideologickou kategorií.... třeba obrazy Leonarda da Vinciho, teorie relativity, architektura našich měst, literatura, univerzity, ústavy a výnosy ústavních soudů, tvořivá svoboda periférií, komunikační hojnost a sdílení zkušeností", tedy "statky které nelze vytvořit bez svobodného trhu", a pokud jeho samotná existence je zjevně ohrožena, pak je třeba volit mezi tímto trhem a jeho, ke zkáze a barbarství vedoucí neexistenci, i když důsledky pro nikoho ze zasažených by neměly být nemilosrdně "Kdo si zvolí špatnou možnost, je odsouzen k smrti nebo k neviditelnosti". A co když toto přijde jako nutné, nevyhnutelné ač většinou nechtěné, důsledky samotné volby? A co když jednou z alternativ- antitézí nějaké volby je právě výslovné odsouzení k smrti nebo neviditelnosti? Příznačné je, že Bělohradský uvedl jako příklad volby mezi antitézemi socialismus na straně jedné a kulturu a volný trh, který jediný podmiňuje civilizační statky, na straně druhé. Odsuzované polarizaci a zjemnělým svazáckým praktikám se tento liberalismus mimo souvislosti a mimo čas nevyhnul. Platí to i pro následující větu: "Podle Václava Havla je důsledkem českého ateismu to, že "neexistuje pocit, že je tu jakékoli morální zakotvení". Náboženství ale není žádné "morální zakotvení"." V. Havel sice sám trvalého, viditelného morálního zakotvení nedosáhl, a jeho výrok o humanitárním bombardování z něj dělá člověka "který by měl vědomě postrádat sebeúctu", jak pravil kdosi na jednom diskuzním fóru, přesto však jeho posouzení lokální historické scény nelze zamítnout tak, jak se Bělohradskému přihodilo. Ten se pak rétoricky táže "zachránila snad katolická církev Itálii před rasovými zákony z roku 1938? ..Exkomunikovala snad fašisty?" Tak to už je agitační středisko v ulici Na úhoru.

Je snad nemožnost nebo jakákoliv neschopnost Římsko-katolické církve zabránit v Itálii v roce 1938 rasovým zákonům, kterým patrně, jak se většinou historici domnívají, ani Mussolini nemohl zabránit, argumentem proti náboženstvi jako takovému, je argumentem proti veškerému křesťanství, je alespoň argumentem proti naboženství římsko-katolickému ? Nebo pouze, pokud vůbec, pouhým argumentem proti tehdejším vatikánským Vrchním hybatelům a případně dnes nelehko posouditelným selháním jistého množství Italů? Musí kterákoliv církev vyžadovat ode všech vždy projevy heroických cností? Je svědkem ve světě, nebo světa? Navíc tato otázka v duchu rétorické polarizace vytrhuje problém z historických souvislostí. Ostatně, nebyla by šablonovitá, hromadná exkomunikace fašistů pouze pozérské, nezodpovědné, v podstatě mimo-etické gesto, v duchu nerozlišujícího principu kolektivní viny, s jednoznačně negativními důsledky i pro ty, kterých se rasové zákony týkaly především? Více by řekl znalec církevního práva. Rasismus Římsko-katolickou církví už dříve odsouzen byl. Aby věci nebyly jednoduché, nebyl to procentuálně malý počet italských Židů, kteří byli členy Partito Nazionale Fascista.

Na otázku "A není například rozsáhlá korupce odhalená v Itálii akcí Čisté ruce přesvědčujícím důkazem toho, že mocná katolická církev žádné morální zakotvení italské společnosti nezajišťuje?" lze odpovědět snadno. Není, a navíc to je poněkud mimo jádro věci. Mimochodem, i z důsledně atheistického hlediska může být nedostatek morálního zakotvení v českém případě spíše více nežli méně také důsledkem atheismu. Poněkud šťastnější je následující výrok: "Redukce všech nedostatků systému na otázky svědomí a morálky jednotlivců je typický katolický trik: církev se smířila ve 20. století s fašismem, nacismem, frankismem, salazarismem (?) a všemi možnými tyraniemi v Latinské Americe, ale ve všech těchto tyraniích hlásala "potřebu etiky". Do značné míry to je trik, ne však pouze katolický a není to redukce všech nedostatků systému. Neškodnou, nebo i radikální rezervní kritiku systémů římskokatolická církev nevylučuje. Preferuje však vždy tu, která je výhodná z momentálně oficiálních katolických pozic, pochopitelně. Se záhadným "salazarismem" se církev smiřovat patrně nemusela. S tyraniemi v Latinské Americe se nesmiřovala, většinou je podporovala.

Kupř. v Brazílii bylo silné hnutí základních křesťanských komunit, teologie osvobození, pedagogiky utiskovaných (Pedagogy of the Oppressed v angličtině, Pedagogia do Oprimido v mluvě domácí), část hierarchie pro, část spolu s oligarchií, tedy proti. Poté 20 let vojenské diktatury a rozdíly se vyhrotily do krajnosti, spojenectví šavle a kropáče, čili purpuru a lampasů na straně jedné a odboj na straně druhé. Známý i mimo Brazílii byl kardinál Don Elder Cámara, katoličtí guerillos, méně už bylo známé odborové hnutí a strana PT-Partido dos Travalhadores. To byla velká doba nynějšího presidenta přezdívaného i oficiálně Lula. Připomeňme, ale nezaměňujme v této souvislosti polskou Solidarnośc a Walesu. Řím pro uklidnění - od doby papeže Lva XIII - čas od času pouští do oběhu úsměvné, tzv. sociální encykliky, které radí, jak by se mělo, kdyby se mohlo. Jak by se mohlo odstranit nejhorší zlo kapitalismu, aniž by se poškodil samotný kapitalismus a kapitalisté. Apel na morálku, dobrá srdce magnátů, dětinskou úctu a poslušnost ze strany dělníků a nějaká ta kosmetika nikoho neurazí. Některým biskupům se i toto zdálo být přespříliš radikální. Skutečně není míněno jako černý humor nebo konstatování, pouze dobově nevyhnutelné nezbytnosti tvrzení, obsažené v encyklice Rerum Novarum. Kapitál potřebuje práci a práce potřebuje kapitál. Finta a morální kýč, tehdy pouze jen tiskem nebo z kazatelen, později pak i přes rádio a dnes už i telku. Připomínám zde na téma morálního kýče velmi dobrý článek Martina Škabrahy Honza Pavel Superstar. Jan Pavel II. šel v kritice kapitalismu o něco dál nežli jeho předchůdci. Ale ne dost daleko, aby to někomu mohlo vadit. Jak řekl Helmuth Schmidt: "Čistota jeho ideologického učení nenabízí chudým žádný chléb". Čistota? V Brazílii tedy svého času proti těm, kteří nepochopili, nastoupila jednotná fronta uniforem a sutan. Těch, které pochopily, ne tedy všech uniforem a ne všech sutan, a pochopitelně ne všechny byly brazilské. Pobaví i poděsí výrok jednoho preláta že: "Evangelium se nešíří (nebo neuskutečňuje?) se samopalem v ruce". Předpokládal, že všichni si poslušně sedí na vedení? Církev prototyp a Církev - máti autoritářství a totalitarismu je vždy vlídná a vstřícná vůči služebným diktaturám. A tak má pochopení, i když khaki horlivost potrefí, koho nemusela. Tedy i biskupa, kněze či jeptišky. Kdyby Popieluszko byl Brazilec (neřkuli občan menší latinskoamerické země) v době některé z nesčetných vojenský diktatur, asi bychom o něm moc neslyšeli.

Základní komunity a Theologii osvobození pak dorážel Vrchní inkvizitor čili ústřední církevní kádrovák kardinál Ratzinger. Katolicismus je krutý v theorii, většině katolíků pochopitelně neznámé, i v praxi, touto většinou přehlížené. Je tím, ba i více, ale ne pro každého, a ne stejně. Bělohradský svou kritiku stupňuje "Církev nemá s etikou nic společného. Celé to uměle pěstované "retribuční imaginárno", obrovský účetnický aparát odměn a trestů, který církev spravuje, generoval sobecké individuum, které hledá odplatu na onom světě, a naplňuje tak základní imperativ konzumní společnosti -- Hledej co největší zisk!" Nepochybně. Dodejme, a dosud existující a nezrušitelná praxe odpustků, v současnosti jen lehce přepudrovaná a méně propagovaná. Méně logický je závěr: "Etické jednání začíná až tam, kde člověk přijímá bez nostalgie po "pravém onom světě" konečnost a dějinnost světa tohoto". Kdo je zde tím rozhodčím o etickém jednání bez norem a pravidel? Sdostatek odvážně zní: "Náboženství je nedostatek odvahy přijmout lidskou životní situaci ve světě, kterou je konečnost, dějinnost, nejisté poznání skutečnosti, zranitelnost. Náboženství nabízí únik z této "prekérní" situace skokem do zásvětí".

Sotva toto přijme dnes někdo z významnějších antropologů, ethnologů, lidí znalých srovnávací religiostiky, psychologie, historie a sociologie náboženství. Uliční buditelé osvěcovali skrze vědu. Náboženství vysvětlovali právě otázkami, na které neznali lidé předvědečtí odpovědi, a tudíž přírodní jevy vysvětlovali způsobem, který je pro nás lid období Věd reakcionářský a směšný. Ani Gagarin nic neviděl. Soudružky Blabláčkové měli tuto Vědu v malíčku. Dnes se přidává podučitelský existencialismus desítkařské úrovně pro sebevědomí hrdých a statečných duší. Neznalost análů hagiografie, dějin a monotónní zaměňování náboženství s pouhou částí pouze západního křestanství, tedy katolickou církví, která je má reprezentovat, je odstrašující. Křesťanství, natož náboženství, o náboženskosti nemluvě, je pojem a realita zajisté širší než katolicismus, který ostatně,se v průběhu staletí také měnil, ať už kontinuálně, nebo disruptivně, sobě věrný, nebo sebezrazující.

Docela jistě jsou také jiné formy katolicismu i v samotném rámci samotné římsko-katolické církve, natož mimo něj. Výrazně odlišný a životný je kupř. lidový jihoamerický katolicismus, zvláště indígenas a afro-americký. Pochopitelně nezávisle na Vatikánu a někdy i navzdory samotným Janusovým hlavám za Bronzovou branou. Prakticky, jak ukazuje jihoamerická kultura i každodennost, je méně zatížen typickým a-morálním legalismem, zásvětným účetnictvím a esenciální i účelovou sexuální patologií. Působí a je žit nezávisle na utlačovatelské dogmatice, kodexech morálního znevolnění a labyrintech církevního práva, zahrazujících cestu do krytých sfér. Theologie osvobození je rovněž mimo kategorie stanovené prof. Bělohradským. V Chiapasu žijí katolíci! To co nám Bělohradský předkládá k víře jednoduše neodpovídá pravdě. Pokud jde o křesťanství celkově a především náboženství vůbec, projevuje V. Bělohradský neuvěřitelnou neznalost a naprostou intelektuální nespolehlivost a nezodpovědnost. Proto může tvrdit: "Křesťanské individuum nezastupuje vznešený morální ideál proti materialistickým spotřebitelským masám". Znovu a znovu mantrické, demagogické zaměňování katolicismu a křesťanství. Je Bělohradskému známo podstatně odlišné křestanství východní a orientální? Sotva.Opravdově křesťanské individuum (zdaleka ne však pouze ono ) však v důslednosti zastupuje vznešený morální ideál proti materialistickým spotřebitelským masám, ba i některá nevzorová katolická individua, nezávisle na nechutném obrovském účetnickém aparátu odměn a trestů, odpustkovému směnárenství, legalismu nahrazujícím etiku a propracovaném systému manipulace, citového vydírání a represe. Byl snad František z Assisi, kterého Negri a Hardt vidí jako vzor komunistického militanta dnešního soumraku Západu, závislý na morální vychytralé egoistické kalkulaci a kasuistice?

Příkladů by bylo možné předložit nesčetně. A nejsou to liberálové a liberalisté a žel, jen zřídka, pokud snad někdy, euro-atlantická (na rozdíl od ibero-americké) důrazně atheistická anebo bezcírkevní levice, kdo chodí do leprosérií, slouží v ústavech pro lidi na které je bolestné a děsivé pohlédnout, sdílí s nejzapřenějšími život v džunglích, pouštích, pustinách, slumech a favelách. Nemohou to být děti konzumentské doby, pro které je otázkou "jaký smysl má život, když dojdou prachy", ani nedůslední a bázliví skeptici, neschopní skepse vůčí své skepsi. Nemohou to být Bělohradského liberálové zaneprázdnění prolamováním univerz "jejichž platnost je zaručena sociální sankcí, tedy zvykem, nebo mocenskými dekrety -- ne z podstaty věci".

Nevyhnutelný, úporný eurocentrismus, velmi úzce a uzavřeně chápaný přínos Západu, jednosměrný, monochromatický a jednorozměrný pokrok, Osvícenectví coby kámen úhelný, a v ideální, inteligibilní rovině potencionální linearita vývoje, se jeví jako logicky nutný závěr vyplývající z proklamací o přínosu Západu. Neboť "Co jiného je pokrok než vítězství idejí, které platí 'z podstaty věci'" atd. ! Tato vrstva evropské historie však není jediná a její pozitivita není nesporná. Nedostatečná, podřazená a zúžená, administrovaná a distribuovaná západokřesťanská racionalita bez vlivu spirituální racionality křesťanského Východu, od něhož byla odkrojena, a Dálného Východu, který nemohla osvětlit a vysvětlit, nesouhlasná vůči etickým základům vyplývajícím z úcty k životu a vnoření do oslňujícího mysteria bytí, končí v mechanice znehodnocené reality a shluku neúplných, osamocených jedinců mimo společenství, domov i cestu. I poutníky a nomády v krajinách západního intelektu nahradili na místě přešlapujíci běženci. Naddeterminované dovršení předdějin, jehož jsme svědky, přivádí na scénu a bojiště prvopočátek. Pospolitosti, vize, rituály, platnost a aktivizace kolektivního nevědomí, osvobozující vědomí sounáležitosti v podobě původního nejúčelnějšího a primárně nejúspěšnějšího lidského zřízení, nebo v současné transformované podobě umožňující zpříznění určením i volbou, vystupují jako zárodečná skupenství blížícího se počátku skutečně lidských dějin.

Zcela v duchu oficiósní, inovované národovecké apologetiky následuje "'Češi jsou nejvíc ateistickým národem v Evropě,' slyšíme často. Máme se snad za to stydět? Je ateismus jen "důsledkem komunistické devastace duší", nebo je naopak pokrokem?" Otázka zní, co je český atheismus. Bezpochyby je do značné míry "důsledkem komunistické devastace duší", ale nejen toho. V dějinách bychom museli probrat posledních šest století, abychom znali všechny signifikantní historické příčiny. Katolická církev, ač je její kulturný přínos bezesporně značný, se o "devastaci duší" přičinila nemálo. Český masový, lidový i podlidový atheismus však nevychází z Osvícenectví, ani z existenciálnách a etickych krizí, z promýšlení, těžkých hodin a muk, důsledného racionalismu a/nebo vyššího typu humanismu. Dokonce ani adekvátně nerozvinutý a v očekávané diskvalifikující buranské podobě. Ve století dvacátem se probouzel ponejvíce jako nedůsledný středostavovský a osvětářský atheismus své doby, většinou spíše zjednodušující antiklerikalismus, z něhož se později vyvinul cenově přístupný, náhražkový, však posilňující vědecký atheismus - věda, nejrozšířenější v běžně vulgární formě karikující polovědy, slepé víry a ulevujícího nemyšlení. Současně se samovolně rozvíjel a-theismus industriální a později i hrubě partajního střihu. V době povítězné šíření svěřeno na přiměřené úrovni poúnorovým produktům pedagogických rychlokvasíren, desítkám tisíc desítkářů, absolventům sovětoidně engelsistických dvoutřídek a pavlačovým Akademiím Vševěd.

Po obecně přístupném vyrovnání se s náboženstvím v článku následuje kvalifikace a klasifikace etiky. "Co je tedy etika? ...Slavoj Žižek v rozhovoru s Milanem Hauserem cituje vyprávění Jorge Sempruna o holocaustu: "Jednou viděl vlak se sto osmdesáti Židy, a protože to bylo v zimě, všichni zmrzli. Když vězni umírali... doprostřed dali děti... přežilo jich sedmnáct... Němečtí dozorci je vyvlekli ven a postříleli, zůstaly jen dvě. Hošík asi šestiletý, druhý čtyřletý. Aby se dozorci pobavili, pustili na ně psy... chlapci začali utíkat a psi za nimi. Menší hoch upadl. Druhý se k němu vrátil a chytil ho za ruku. A v tu chvíli je dostihli psi a zabili."..."Etika není nějaký seznam pravidel. Je to exemplární jednání některých lidí, jehož jedinečný smysl už nelze vytlačit z dějin lidských společenství." Toto jednání však posuzujeme podle určitých norem a pravidel, i když třeba nepsaných, nebo přijetím nějaké nadosobní autority, která se jeví bezchybná, nebo na základě etické zřejmosti, pokud nám taková může být známa. Světec pro některé je zločinec pro jiné a naopak. "Jádrem etiky jsou věčná exempla", říká Bělohradský. Jde o to jaká, a proč a jak je hodnotíme a především, na základě čeho. Pro některé mohou být uvedená exempla pozitivní. Hitler, Stalin, Eichmann, Berija, Pol-Pot jsou také exemla. I nepřímou relativizací etiky se stávají nekritizovatelnými.

Dějinná a kulturní podmíněnost a závislost, stejně jako případná psychologická nahodilost, jsou pro pouhou volbu etických příkladů podstatnější a krátkodobější, nežli tomu je v případě norem. O manipulaci a výrobě národního a davového vědomí pospolitosti klonů nemluvě. Kupř. upalování kacířů a čarodějnic bylo příjímáno jako pozitivní, rozumné ba přirozené. Ani mýthizovaný a tabuizovaný Hus nebyl proti upalování kacířů, pokud bylo dodrženo jeho kritérium, to jest, byli usvědčeni z Písma. On se pouze za kacíře nepovažoval. Husité to usvědčení z kacířství a rouhání brali jednoduše a kolektivně, vyplývalo ze samotného nečlenství a z nepříslušnosti ke kalichu. Kacířství odstraňovali plošně. Proti všem. Přesto se stali státujemi vlasteneckých pantheonů a národních panoptik a Hus nejen politickým patronem v národovecké hagiografii, ale i absurdním, regionálním světcem českoslovanské pravoslavné církve, coby důkaz její barvosleposti a úpadku. Pečlivě konstruované, i spontánní lidovou tvořivostí plozené legendy a mýty se často stávají trvale součástí dějinného kolektivního vědomí a jako takové mají trvalou užitkovou hodnotu, bez ohledu na etickou oprávněnost, kulturní opodstatněnost, pravdivost a dějinné souvislosti. Nejčastěji právě naopak, v  nepřímé úměrnosti.

Pro upřesnění pak "Ke slovu "morálka" ještě malou poznámku. V polarizovaném veřejném prostoru má ještě jednu funkci -- je to soubor vlastností, které mají byt vtlučeny do každého jednotlivce, aby byl ochoten řešit bez reptání problémy, které mu systém způsobuje -- třeba nevýhodné pracovní smlouvy, důsledky finanční krize, úpadku sociálního státu, zamoření životního prostředí atd. Protestovat proti společnosti je nemorální, člověk morální si nestěžuje, nehledá viníka mimo sebe, ale řeší své problémy sám za sebe! Morálka je tu jen jiné slovo pro sebezotročení jednotlivce". To ovšem je morálka systémů, které ji potřebují, pro dobro oligarchie, aby zůstávali "kulturně a civilizačně bohatými " protože "tyto statky nelze vytvořit bez svobodného trhu, a tedy bez nerovnosti mezi lidmi, bez efektivní vlády, a tedy bez vlády menšiny nad většinou, bez boje o reprezentativnost moc", to jest nelze vytvořit v jistých obdobích, bez sebezotročení jednotlivce příslušné kategorie, kterému nemůže být poskytnut chléb, sóma a hry na jemu odpovídající úrovni. "Je nutně normální věřit v křesťanský výklad světa? Nebylo snad osvobození od "božího bludu", od náboženství jako odcizení, jednou z velkých aspirací osvícenství právě vedle emancipace ras, tříd a třeba žen? Ze všech stran sponzorovaná potřeba náboženství svědčí o totální neschopnosti globálního kapitalismu dát nějakou uvěřitelnou odpověď na jednoduchou otázku: Má život smysl, když dojdou prachy?" Takto tíživě trapná otázka o smyslu života se může objevit pouze v systému, který je cítit hnilobou, gangrénou a sepsí.

Globální kapitalismus pochopitelně žádné uvěřitelné (?!) odpovědi dát nemůže nejen na tuto, ale vlastně na žádnou otázku, ale pokud nějaká náboženství, resp. Církve sponzoruje, pak to není kvůli odpovědi na otázku ( přestože Systém potřebuje odpovědi bez otázek?) zda má život smysl, když dojdou prachy. Taková otázka Systém trápit nemusí. "Systém potřebuje odpovědi bez otázek a náboženství tuto funkci dobře plní." Jak které, jak pro koho, jak kdy a jak kde a proč. Zde jde o další povrchnost, nehistoričnost a generalizující zjednodušení. Systém se také dnes, kdyby na to přišlo, obejde i bez náboženství a některá náboženství musi nutně neutralizovat, jiná velmi výhodně využívá a mnohé církve se rády využívat nechají, pokud se samy ke kolaboraci ze spříznění nenabídnou. Ostatní je svobodný trh moci. Systém se však obejde i bez odpovědí, ty mohou vracet k otázkám nebo je vyvolávat. Propagované Osvícenectví bylo dogmaticky povrchní a pokud se jeho kritika netýkala konkrétní církve, konkrétní praxe, konkrétních dogmat, pak bylo celkově pod úrovní náboženskosti. Že něco bylo jeho aspirací není argumentem, a ve skutečnosti ty aspirace nebyly zas tak veliké, jak Bělohradský tvrdí. Oč jde je, zda jsou tyto odpovědi pravdivé.

Podbízivá, dvojsmyslná, retorická otázka Je nutně normální věřit v křesťanský výklad světa? je nepřímo podbízivě polarizující! "Po roce 1989 je rétorika polarizace archaická, její vláda nad veřejným prostorem vytlačuje ze hry porozumění možnostem, které konec bipolárního světa otevřel". Proto v současnosti produkovaný, záživný, povrchní a falešný antikomunismus vlastně zahlazuje krvavé stopy, deformaci a retardaci lidskosti, které zanechal předchozí pitvorný režim Kompromitující Státostrany Československa, neprávem zvaný socialismus, se stává dalším klišé. Porozumění možnostem, které "konec bipolárního světa otevřel", však sotva bude žádoucí. Jednou z těch možností je totiž také realizace socialismu. Dalšími jsou coby nežádoucí vedlejší i žádoucí hlavní efekt nejrůznější dystopie, na které přivykáme. Opravdu můžeme snadno vidět ,že "Prokletím české společnosti je neustálé obrozování". Po roce 1918 se rituálně zabíjelo "Rakousko v nás", po roce 1939 "mýtus Masarykovy republiky", po roce 1945 se zase zabíjel "měšťák v nás", v roce 1968 přišlo "obrozování socialismu" a nakonec "obrození demokratické". Nositeli těch různých "obrození" jsou vždy intelektuální elity, které proto vyžadují privilegované postavení v národě." Prokletím české společnosti je především účel a věčnost potřeby neustáleho "obrozování ", rituálního zabíjení, kýčařských mýtů a častá potřeba shlížet se narcisisticky ve staletých kalužích, vybarvovat historické omalovánky o archetypálních tatíčcích, dobrotivých pečovatelích lidu a z lidu, a o nadšení burcujích, přisprostlých hecířích, co maj pod čepicí, nemluvě. Jsou výjimky potvrzující pravidlo, ale beze snových zítřků a mesiášství to v zemích českých nejde. Prokletím je, že tato obrozování jsou obrozovanými vyžadována a lačně přijímána.

Nepatřičné elity si opravdu od jisté vzdálené doby navykly na základě toho vyžadovat privilegované postavení do kterého jsou vnášeny, možno-li vzývány a obklopeny jásotem. Nevěříme-li však v mystickou moudrost lidu přítomnosti, emanující do industriální a postindustriální konzumentské společnosti, nemáme bohužel na vybranou než doufat. Nejsou lidi a zmizel lid. Je pak nabíledni, že užitková "Věčná potřeba obrození se dnes vtělila do slova "antikomunismus", jeho nositelé vyžadují pro sebe status bojovníků za obrození národa po komunistické devastaci." .Zpravidla jsou to ti, kteří v předsametovém hnojišti kralovali, vesele kolaborovali, nebo alespoň nehnuli prstem. Ladislav Žák ve svém článku Antikomunismus je trendy říká:

"Co byli v devatenáctém století Němci, jsou dnes komunisté, musíme se emancipovat od jejich nadvlády v nás ", přičemž předstíraného účelu a zástupného cíle "rituálního zabíjení" dosaženo nebylo nikdy. Nuže jak "funguje rétorika polarizace založená na figuře "antikomunismu"? ... Mnoho lidí (dokonce i pravicových novinářů) vidí současnou korupci, nové zdroje strachu a ponížení, nové, účinnější formy manipulace veřejného mínění, nebezpečnou moc oligarchií vynesených k moci post -komunistickými privatizacemi." Bezesporu přesně popsáno.Třeba však přiznat, že i liberalismus jistého typu "Především opevňuje status quo proti antagonistické kritice" a dělá to velice úslužně a návíc pomáhá coby opium intelektuálů bez závaznosti. "Málo z nás si myslelo, že se dveře otevřou tak rychle všem těm mafiánům... z nichž se dnes stali milionáři a miliardáři," řekl nedávno Václav Havel, a tak ke svému proslulému slibně slibujícímu projevu z roku 1989 přidal další osvědčení politické nesvéprávnosti nebo pokrytectví. O gangsterském a banksterském kapitalismu se mohl přinejmenším dočíst ještě mnohem dříve nežli vyšel před sametovou oponu.

"Ano, mnoho lidí má pocit, že česká (a nejen česká) demokracie nestojí na univerzálně platných hodnotách," jak však sloučit univerzálni hodnoty s proklamovanou etikou, která "není nějaký seznam pravidel" ale "Je to exemplární jednání některých lidí, jehož jedinečný smysl už nelze vytlačit z dějin lidských společenství." A jak ji sloučit s věčnou efektivní vládou menšiny nad většinou, vládou údajně svobodného trhu a povinnou nerovností; "naše nedostatky nejsou problémem systému, ale důsledkem morálního deficitu jednotlivců. Potřebujeme více etiky! Etika tu není než oportunismem, starou teorií o možnosti "změny zevnitř", změny, která není antagonistická vůči systému, jen vylepšuje "něco uvnitř něho". " Tato etika tedy není pouze typicky katolickým trikem, ale často užívaným trikem, a sotva vystačí s galerií exempel. Na řadu rozporů, nedůsledností a mylného chápání historie, včetně nepořádnosti v historické faktografii, upozorňuje Milan Valach v článku Bělohradského: Proč nejsem antikomunistou. Citovat z tohoto článku by znamenalo překopírovat jeho velkou část.

"Jinou důležitou funkcí rétoriky polarizace je výklad komunismu jen jako "špatné minulosti", od níž je třeba se osvobodit...To ale nic nemění na tom, že komunistické ideály byly důležitým civilizačním statkem , že se míchaly s ideály liberálními, demokratickými i křesťanskými -- emancipace proletariátu a žen, rovnost sociální, vzdělání přístupné všem, boj za osvobození ujařmených národů atd." Tedy, jednoznačně a plně komunistické, to znamená především nepartajní a nadpartajní ideály i zcela nesmíchány s čímkoliv a dokonce i ty, které nejsou nijak komplementární, zůstávají platné a samy o sobě životnější a perspektivnější, nežli v době jejich organizované, systematické degradace. P. Vittek připomíná:

Snad i zmíněný Paul Tillich reprezentuje "náboženství (které) je nedostatek odvahy přijmout lidskou životní situaci ve světě, kterou je konečnost, dějinnost, nejisté poznání skutečnosti, zranitelnosti, (a) generoval sobecké individuum, které hledá odplatu na onom světě,.. naplňuje tak základní imperativ konzumní společnosti "? ( vsuvky jm). Lze vážně tvrdit, že únik z této "prekérní situace skokem do zásvětí" nabízí i praktikované náboženství úcty k životu Alberta Schweitzera? Uvedeny jen populárnější ilustrativní příklady. Je jistě také rozdíl mezi spravedlností, završením, nezahraditelnou transcedencí a odplatou, únikem do zásvětí, zotročením "celým tím uměle pěstovaným "retribučním imaginárnem" a účetnickým aparátem odměn a trestů."

Abychom to měli všichni stejně jednoduché, bylo zdůrazněno, že "Komunismus ale emancipaci od náboženství nepřinesl, naopak sám se stal groteskním náboženstvím, založeným na kultu práce, světlých zítřků, velkého Stalina". Nestal! Vypočítaná parodie rozhodně neměla s náboženstvím, ani v nejmenším a v žádném smyslu, co dělat. Tady jsme u výstavně ryzího, osvíceného českého podučitelství. Konfekční, demagogická záměna pojmů je otřesnou a varovnou ukázkou křiklavé, banální povrchnosti. Snadno zapamatovatelná vigneta, stručné klišé a případné, snadno použitelné logo i obranná fráze mají posloužít snadnému výběru a orientaci v masách. Lépe by to neřeklo ani Volné sdružení liptákovských bezvěrců všech stavů. Myšlením nezatěžovat! Tedy "Co jiného je pokrok než vítězství idejí, které platí "z podstaty věci", nad ideologiemi, které platí jen na základě mocenských dekretů?" Mnoho jiného. To co tato značka liberalismu nabízí je pouze nerozlišující odmítání potencionalních "odpovědí bez otazek", ktere nahrazují v nejlepším případě otázky bez odpovědí, nebo instrukce o způsobu jejich kladení, rozlamování univerz, obhajoba věčných pravd svobodného trhu, tedy nerovnosti mezi lidmi, efektivní vlády, to znamená vlády menšiny nad většinou.

Neprávem nadřazený eurocentrismus těchto pochodů za pokrok přinášející "vítězství idejí, které platí z podstaty věci" je nabíledni. Liberalismus vyrůstá z kapitalismu, legitimuje jej a vyživuje kulturní a intelektuální imperialismus. Jeho zdánlivě kulturní a kultivovaná obhajoba kapitalismu, to znamená vykořisťování, odcizení, komodifikace, reifikace, fetišizace, fragmentace a desintegrace platí jen ve slunečné dny, jinak bývá nahrazena říznější obhajobou mimo plůtky tolerovaného humanismu. Rozlamování univerz a ostatní doporučovaná aktivita je irelevantní, krotká a bezpečná. Nestačí zabránit ideologickému, kulturnímu a případně ani biologickému klonování, manipulaci, sametovému, natož brutálnímu totalitarismu. V uzavřeném minisvětě bez vizí a perspektivy poskytuje zástupnou činnost, která nemůže být pozitivně příliš účinná. Liberalismus nás má pouze zachraňovat před vědomím nemaskovatelných obludností konce dějin i před nadějí brzkého konce předdějin.

Vytisknout