Zanussiho Spirála: Opět polemika s komunismem

4. 8. 2009 / Jan Čulík

Je pozoruhodné, jak tvrdě jde i tímto filmem Zanussi proti optimistické povrchní ideologii tehdejšího režimu. Je neuvěřitelné, že se takto ostře existencialistický film dal natočit kdekoliv v sovětském bloku v roce 1978. V Československu by to bylo nemyslitelné. Polsko bylo ovšem výjimkou.

Zanussi se před promítáním zmínil o tom, že film Spirála vzal do jedné slavné filmové školy v tehdejším Sovětském svazu. Členové ÚV KSSS (sovětské komunistické strany) film zakázali předvádět studentům. Když se Zanussi jednoho vysokého sovětského komunisty ptal proč, vždyť podle něho ve filmu "není žádná politika, ani náboženství", sovětský komunista vysvětlil: "Když vy na Západě uvažujete o smrti, je možné to dělat v souvislosti s ateismem. V Rusku však vždycky, když pomyslíme na smrt, se nám okamžitě vymaní Bůh.

Hlavní hrdinou je Spirály je vousatý muž jménem Piontek, z náznaků ve filmu se dovídáme, že to byl vysoce úspěšný a mocný politický funkcionář, žijící velmi aktivním životem. Pak ho sklátila blíže neurčená smrtelná choroba; tohle všechno se však dovídáme až postupně. První část filmu se totiž odehrává na vysokohorské chatě v polských Tatrách, kde se Piontek objeví mezi výletníky a od samého počátku je zjevná jeho odlišnost: zatímco ostatní žijí v zajetí trivialit každodenní rutiny, pro Piontka jsou jejich plány jet do Švédska a vydělat, či jinak si zorganizovat úspěšný život, už zcela bez významu. Ptá se každého: Víte, proč žijete? Víte, jaký je smysl vašeho života? Agresivita, kterou projevuje výletníkům na chatě, včetně postaršího komunistického papaláše a jeho syna, je prý "způsobena jeho nemocí", dozvídáme se později od lékařů. Jeho drsné výroky na adresu jednotlivých přítomných jsou však přesnou psychologickou analýzou. Piontek se vydá do hor bez vybavení ve snaze tam zřejmě kdesi nahoře zemřít: celé osazenstvo chaty to zmobilizuje a z hor ho zachrání, do konce za pomoci vrtulníku, který zorganizuje přítomný velký komunistický šéf. No a pak se neděje už skoro nic, Piontek leží v nemocnici, kde ho navštěvují lidé z horské chaty, a čeká na smrt. Proč se jí tak strašně bojí? Proč se nemůže vyrovnat s tím, že se jeho tělo bude brzo rozkládat a smrdět? Primář nemocnice, kde leží, se domnívá, že se Piontek nemůže vyrovnat s blížící se smrtí, právě proto, že žil konzumním způsobem života a nikdy na smrt nemyslel.

Zajímavý a velmi dobře napsaný je filozofický rozhovor mezi výše zmíněným starým mužem, komunistickým šéfem a Piontkem: Piontek se diví, jaktože se starý komunista smrti nebojí, jak je možné, že je s ní smířen? Starý muž přizná, že blízkost smrti už dvakrát zažil. Dvakrát ho resuscitovali z bezvědomí. Objevuje se veškerá bezradnost a všechny známé existenciální argumenty. Co může člověk dělat tváří v tvář smrti? Nakonec je Piontkova prognóza už jen asi týden života, a tak hlavní hrdina v nemocnici spáchá sebevraždu skokem z okna.

Vylíčení filmu se může zdát deprimující: kupodivu tomu tak není. Působí intenzita uměleckého díla, jak kdysi napsal Josef Škvorecký:

Platí to nejen pro literaturu, ale pro každé umělecké dílo. Film Spirála tak působí nesmírně očistně: způsobuje totiž aspoň dočasné očištění od všech nesmyslů, které nám nabízí dnešní život. Funguje tedy jako záslužný protilék nejen proti povrchnímu optimismu někdejšího komunistického režimu, ale i vůči banalitě a nemyslivému optimismu konzumeristického dneška.