Může být Obama "deprogramován"?

5. 8. 2009

Neoliberalismem myslím ideologii, která v období mezi Carterovým a Clintonovým prezidentstvím coby dominantní síla v Demokratické straně nahradila liberalismus Nového údělu. V Clintonově éře se to nazývalo "Třetí cesta". Tento termín byl zavádějící, protože liberalismus Nového údělu mezi lety 1932 až 1968 a jeho ekvivalenty v sociálně demokratické Evropě byly už samy originální "třetí cestou" mezi demokratickým socialismem a libertariánským kapitalismem, jehož selhání způsobilo Velkou depresi. Podle liberálů Nového údělu nebyly Spojené státy "kapitalistickou společností" nebo "tržní demokracií", ale spíše demokratickou republikou se "smíšenou ekonomikou", v níž stát poskytoval sociální pojištění a infrastrukturu jako rozvod elektřiny, vodní elektrárny a dálnice, zatímco soukromý sektor se zabýval masovou výrobou.

Když došlo na soukromý sektor, staří liberálové až na pár výjimek stáli za velkým byznysem, silnými odbory a silnou vládou, což dohromady tvořilo systém brzd a protivah, který John Kenneth Galbraith nazýval "vyrovnávací moc". Ale většina liberálů Nového údělu se obávala bankéřů a nevěřila jim. Měli za to, že finance musejí být přísně regulovány a podřízeny reálné ekonomice továren a vlastnictví nemovitostí.

Staří liberálové přijali systém sociálního pojištění jako nárokový, nikoliv charitativní; většinou redistribuoval příjmy uvnitř střední třídy, od dělníků k nedělníkům (důchodcům a dočasně nezaměstnaným). V protikladu k tvrzení konzervativní propagandy preferovali dobře placenou zaměstnanost před vyplácením dávek. Nerozpakovali se regulovat trh práce proodborovou legislativou, uzákonili vysokou minimální mzdu a nízkou imigraci. Teprve v 60. letech byli Demokraté identifikováni s redistributivismem - a to pod vlivem Nové levice.

Mezi lety 1940-1970 systém Nového údělu zahrnující rozsáhlé veřejné investice do výzkumu a vývoje, regulaci monopolů a oligopolů, podřízení bankovnictví produktivním odvětvím, vysoké mzdy a univerzální sociální pojištění vytvořil první společnost masové střední třídy. Tento systém měl ovšem daleko k dokonalosti. Jižní segregacionisté bránili mnoha progresivním opatřením a průmyslové odbory byly zasaženy samolibostí a korupcí. Ale přesto je tato éra zlatým věkem americké ekonomiky.

A pak Amerika začala sjíždět z kopce dolů.

"Stagflace" 70. let měla řadu zdrojů, včetně ropného šoku po arabském embargu v roce 1973 a oživení německé a japonské průmyslové konkurence. Libertariánští konzervativci jako Milton Friedman, předtím marginalizovaní, získali větší vliv a obvinili Nový úděl, že zavinil stagflaci. Odpovědí na každou otázku měl být nyní "trh".

Volnotržní fundamentalisté nalezli publikum mezi Demokraty i Republikány. Stále více ekonomů mezi Demokraty bylo přitahováno oživením volnotržní ekonomie, mezi nimi dnešní Obamův hlavní ekonomický poradce Larry Summers, velký obdivovatel Miltona Friedmana. Tito pravostředoví Demokraté souhlasili s libertariány, že Nový úděl byl prý příliš intervencionistický. Současně však měli za to, že by vláda měla poskytovat záchrannou síť. Výsledkem byl takzvaný "neoliberalismus" 80. a 90. let - syntéza konzervativní volnotržní deregulace s "pokrokovým" přerozdělováním ve prospěch neúspěšných. Jeho institucionální základnou byly Democratic Leadership Council vedený Billem Clintonem a Alem Gorem, a s ním propojený Progressive Policy Institute.

Od Carterových dob Demokraté později označovaní za neoliberály podporovali deregulaci infrastruktury v letecké a silniční dopravě a v energetice, tedy v sektorech, kde to přineslo kalifornskou energetickou krizi a skandál Enronu. Neoliberálové spolu s konzervativci přesvědčili Clintona, aby zrušil regulaci finančních trhů zavedenou po Velké depresi, což přispělo k rakovinnému bujení na Wall Street a následnému globálnímu hospodářskému kolapsu. Zatímco merkantilisté v Japonsku a Číně chránili domácí a trhy a současně využívali volného přístupu na trhy v USA, neoliberální Demokraté zánik domácích průmyslových kapacit buď přehlíželi, nebo tvrdili, že to znamená prospěšný přechod americké průmyslové ekonomiky ke "znalostní ekonomice". Kongres dovolil, aby inflace znehodnocovala minimální mzdu, zatímco korporace ničily odbory, a neoliberálové mezitím rozprávěli o tom, že každý vystuduje a bude moci pracovat v dobře placené "znalostní" profesi. Mnozí neoliberálové také souhlasili s konzervativním názorem, že sociální zabezpečení je příliš drahé, a že by bylo mnohem efektivnější omezit dávky pro střední třídu a zvýšit je extrémně chudým.

Přechod k neoliberalismu sice začal za Cartera, ale dokončen byl až za Clintona. Ten, podobně jako Carter, vyhrál volby s populistickým programem na bázi Nového údělu nazvaným "Putting People First", který kladl důraz na veřejné investice a tvrdý postup vůči japonskému merkantilismu. Ale již krátce po nástupu k moci Clintonova administrativa podlehla neoliberálům vedeným ministrem financí Robertem Rubinem. Pod jeho vlivem Clinton obětoval veřejné investice pochybnému cíli vyrovnaného rozpočtu, který se podařilo splnit pouze díky krátkodeché technologické bublině. A Rubin napomohl zániku amerického průmyslu politikou silného dolaru výhodnou pro Wall Street, avšak zhoršující konkurenceschopnost amerických výrobců, jejichž rivalové těžili z podhodnocených asijských měn.

V době inaugurace Baracka Obamy bylo ovládnutí prezidentského křídla Demokratické strany neoliberály dovršeno. Obama se - s výjimkou Jareda Bernsteina v úřadu viceprezidenta - obklopil neoliberály Roberta Rubina, jako jsou Larry Summers a Tim Geithner. Obamův tým namísto modernizovaného Nového údělu nabídl znovuohřátou "rubinomiku" 90. let. Priority aktivistické levice byly zasazeny do neoliberálního narativu. Vyprávění zní následovně: Zastánci Nového údělu a keynesiáni se mýlí, když tvrdí, že průmyslový kapitalismus ponechaný sám sobě směřuje permanentně a inherentně k sebezničení. Trh až na výjimky působí samoregulačně. Vláda nicméně může trhu nepřímo napomoci v oblastech, které soukromý sektor nezvládá.

Zdravotnictví? Staří liberálové upřednostňovali jednotné systémy, ale Obama tvrdí, že USA nejsou Kanada. (Rooseveltova a Johnsonova Amerika byla zjevně příliš "kanadská".) Cílem tedy není zajistit univerzální zdravotní péči, ale univerzální zdravotní pojištění, které se nedotkne privátních pojišťoven.

Vzdělání? V 90. letech konvenční poučka neoliberálních Demokratů tvrdila, že budoucí zaměstnání leží v oblasti "znalostní ekonomiky". Američtí dělníci prý budou sedět v kancelářích s diplomy na stěnách a navrhovat nové produkty vyráběné v robotárnách Třetího světa. Mezitím jsme se však už stihli poučit, že znalostní ekonomika odchází spolu s černou prací do Asie. Stagnující nebo klesající dělnické mzdy v USA byly také vysvětlovány nedostatčným vzděláním, zatímco stěhování průmyslu do zámoří, úpadek odborů a pokles minimální mzdy byly přehlíženy. Od 90. let jedna studie za druhou tuto verzi vyvracela, ale neoliberální sektáři kolem Obamy, kteří píšou jeho ekonomické projevy, to buď nevědí, nebo se o to nezajímají. Obama tedy stejně jako Clinton tvrdí Američanům, že k získání vyššího příjmu potřebují studium, jako kdyby už teď neexistoval nadbytek podzaměstnaných absolventů.

Energetická politika je současně příliš konzervativní i příliš radikální. Konzervativní je v tom ohledu, že obchodování s emisními povolenkami závisí na systému tržních pobídek, který má kromě slabosti také tu nevýhodu, že patrně vytvoří podřadný trh s emisemi, na němž zbohatne pouze několik málo subjektů. A radikální je proto, že každý vážný pokus posunout americkou ekonomiku směrem k udržitelné ekonomice zdražením neobnovitelných energií znamená zrychlení transferu amerického průmyslu do Asie - a s ním odejdou nejen místa ve "znalostní ekonomice", ale také výroba solárních panelů a větrných generátorů.

I když se v detailech nemůžeme vracet do 50. let minulého století, potřebujeme obnovit ducha této doby. Stručně řečeno, pokud nemáme elitu zavřít do motelových pokojů a pouštět jí filmy o Hooverově přehradě, Glass-Steagallově zákonu atd., je vůbec možné osvobodit prezidenta Obamu a vedení Demokratické strany z moci neoliberálního kultu?

Celý článek v angličtině:ZDE