Pohřební bloudění Bělohradského

4. 8. 2009 / Miloslav Štěrba

Václav Bělohradský v textu „Antikomunismus a velké prázdno“ (Právo, 1. 8. 2009) dává za pravdu českému lidovému mudrci, který tvrdí, že „V kapitalismu člověk vykořisťuje člověka, zatímco v komunismu je tomu naopak“. Usměvavá hříčka však nic nevypovídá o podstatě komunismu, a už zdaleka se nevyčerpává v možnosti „rychle vybudovat průmyslový stát“. Pravdu má však Bělohradský, když připouští oprávněnost požadavků dvaceti procent voličů komunistů na právo na účast ve vládě. Zvláště kdy je „jejich program slučitelný se stranami, s nimiž může v parlamentu dosáhnout většiny“.

Putování po hradbách antikomunismu k bráně směřující do politické odpovědnosti za věci vezdejší vede po skaliskách „brutalizace veřejného diskurzu“, do něhož pro mě nepochopitelně zahrnul i J. Fučíka, S. K. Neumana a surrealisty. Které hází do jednoho pytle s Leninem a zfašizovanými katolickými spisovateli druhé republiky. Prý zastavíme „brutalizaci“, jestliže „pohřbíme antikomunismus a komunismus současně“.

Neznám však v Česku politickou stranu, která by šla do podzimních parlamentních voleb pouze s programem antikomunismu (jasný adept na funus), zatímco existuje reálná šance, že řadu poslaneckých křesel obsadí kandidáti pohřbívané strany komunistické. A také nepozoruji, že by právě tato strana se podílela na „brutalizaci českého veřejného diskurzu“. Ba právě naopak, strany tak horující pro vše moderní, liberální a státotvorné, unisono pějí své antikomunistické chorály. Jejich argumentace však opomíjí fakta, s nimiž Bělohradský přichází, jestliže zrod koncentračních táborů nachází v postupu Britů při jejich zacházení s Bůry, největší vraždění spojuje s šířením křesťanství a lidská jatka odstartovaly za první a druhé světové války země postrádající komunistické ideály.

Stěží nás pochválí občané, pokud požádáme křesťanstvím se ohánějící laické a theistické strany, aby neobtěžovaly, jestliže mají minulost prošpikovanou genocidami. Nebo snad humanistická ideologie obsažená v programových tézích komunistické strany není převažující, zdaleka se vyhýbající obviněním z totalitních praktik, směřující k „témuž“ cíli jen s jinými prostředky předkládanými ve veřejné soutěži k případné realizaci? Existuje brutálnější metoda veřejného diskurzu, než předkládaný (věřím, že nechtěně) Bělohradským návrh na pohřbení jedné ideologie doslova zaživa? Komunisté už od konce 50. let opustili myšlenky válečného komunistu redukující „člověka na lidský zdroj“, jak se v adoraci obětí této doby snaží přesvědčit občany zvlčilá pravicová média. V jejich ideologii ( jako snad v žádném jiném politickém programu) se relativně nejvíce dostává slyšení názorům o lidské důstojnosti a sociální spravedlnosti. Kdo by chtěl vyčítat jejich předkladatelům, že se sliby míjejí s realitou, že historie svědčí o jiných prioritách? Zvláště po čerstvým zkušenostech z praxe současných politických vůdců, jejich pidistran, berluscinace médií a fašizující praxe v podání nových Napoleonů. Po zkušenostech s antikomunismem, tím „velkým prázdnem, v němž se daří jen korupci“.

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 4.8. 2009