Koho se íránský problém vůbec týká?

24. 6. 2009 / Miloš Dokulil

Lze argumentovat tím, že jde o "vnitřní záležitost Íránu". Lze mudrovat, že "svět to tak nemůže nechat!". V relativně civilizovaném 21. století občas přece tu či onde umírají nevinní lidé. Přitom ta smrtící rána zřejmě vyšla ze zbraně člena bezpečnostních sil státu. V citlivé situaci lze stěží očekávat, že by se tento čin nějak vyšetřoval a že by dokonce byl někdo povolán k zodpovědnosti. Přitom jakékoliv další demonstrace mohou vést k dalším obětem. Zahraniční diplomatické protesty žádné z těch již zaregistrovaných obětí život nevrátí. Mlčet také není řešením. Jenže dělejte něco účinného, když k tomu nemáte žádné oprávnění!

Írán je navenek formálně republikou. Má svého voleného prezidenta, který má dokonce ve svém nejužším sboru deset dalších funkcionářů jako svých "zástupců". Když byly 12. června prezidentské volby, ještě měsíc před nimi možná nebyl nikdo na pochybách, kdo zvítězí. Že to bude dosavadní prezident Ahmadínežád. Jenže čím více se ty volby blížily, tím více probleskovaly zprávy, že by volby nemusely dopadnout podle původního očekávání. Následně se objevily informace, že prezident Ahmadínežád nechtěl nechat nic náhodě a údajně jistými "dary" (především na venkově) se pokoušel zvýšit svou popularitu. Jak ty volby 12. června dopadly, to nějak víme oficiálně. Prosákly zprávy, že i když všechno během těch voleb úředně proběhlo náležitě, přesto navenek neúspěšný protikandidát Músáví vznesl nemálo závažné námitky. Pokud by byly opodstatněné, pak jediným opravným prostředkem by byly nové volby. V kritické chvíli ájatolláh Chámeneí jako "Nejvyšší vůdce" (což je ústavní titul) se autoritativně -- ne-li i s vyhrůžkami na adresu možných oponentů -- postavil za Ahmadínežáda. Nepokoje přesto zatím pokračovaly. Doma v Íránu může být pro ně politicky kontraproduktivní, pokud mají (a to mají) sympatie "Západu". Zvenčí ta kontroverze může mediálně vypadat jako dvě principiálně odlišné větve politiky; fakticky nejde o rozdíl kvality, ale jen stupně. Že při těch volbách došlo k nefér machinacím, zdá se být nicméně zřejmé.

Máme tu ovšem kombinaci dvou mechanismů politické moci. Ten jeden spočívá jakoby na principu demokratické volby hodnostářů státu. Ten druhý naopak nepřehlédnutelně upřednostňuje hlediska náboženská pro veřejný život. Bez ohledu na to, že navenek je Írán republikou s voleným prezidentem v čele, je zároveň státem, v němž pro veškerý život země je rozhodující funkcí ta převážně "duchovní" -- funkce "Nejvyššího vůdce". Tou disponuje po smrti ájatolláha Chomejního -- už 20 let -- ájatolláh Alí Chámeneí. Ač byl volen, zvolen byl na doživotí. Aby mohl účinně dohlížet na chod státu v duchu islámu, je současně nejvyšším velitelem armády, Revolučních gard i bezpečnostních složek. Revoluční gardy plní na veřejnosti nejednou funkci jakési "mravnostní policie".

Rada dohlížitelů, která by mohla rozsoudit současné nesrovnalosti, je ovšem orgánem, který je fakticky prodlouženou ideovou pákou ájatolláha Chámeneího, neboť z poloviny její členy jmenuje přímo sám, a z druhé poloviny prostřednictvím šéfa justice, kterého také přímo jmenuje sám. Ještě tu existuje další jakoby zprostředkující orgán, se zvláštním názvem: Rada pro určování zájmů režimu. Je na první pohled dobře vidět, že tyto všechny orgány jsou mocensky soustředěny v rukou duchovního vůdce ve státě. Stát je takto budován jako svérázná theokracie: i když čistě světské zájmy navenek řídí civilní osoby, podléhají ve svých aktivitách nábožensky-církevnímu testu. --- Pokud ve středověké křesťanské Evropě bylo propojeno náboženství s politikou, nejednou ta vzájemná vazba vykazovala trhliny. (Vzpomeňme na boje o tzv. investituru.) Současné muslimské státy se snaží dát najevo jako fakt, že v nich jsou politika a náboženské ideály islámu v jednotě.

Vrátíme-li se k íránské problematice, pak je pořád třeba si pamatovat, že Chámeneí odmítl stanovisko, že by volební výsledky nebyly spolehlivé. Stěží lze připustit představu, že by si někdo dovolil vyjít na veřejnost s nějakým materiálem, který by mohl Nejvyššího vůdce nějak kompromitovat. Pokud Chámeneí posléze připustil, že by Rada dohlížitelů mohla přešetřit některé potenciálně problematické výsledky těch prezidentských voleb, nikterak to nemůže znamenat, že by případné konstatování dílčích přehmatů také doprovodně znamenalo nějaké revizní doporučení k zásadní revizi deklarovaných výsledků, ne-li volby samotné.

Že ovšem je íránská společnost v nekontrolovaném ideovém pohybu, zdá se být už nějakou dobu víc než zřejmé. Ačkoliv provládně orientovaní kandidáti na veřejné funkce požívají určitých nepřehlédnutelných výhod, v posledních parlamentních volbách v březnu 2008 už to tak průkazné výsledky neprezentovalo. Vedle oficiálního tábora konzervativců podporujícího přímo Ahmadínežáda se samostatně vyprofiloval tábor jiných konzervativců, kritických vůči vládě. (Kromě toho získali několik desítek mandátů rozmanití "reformisté" a "nezávislí"!)

Stěží teď v té choulostivé situaci můžeme počítat s tím, že něco se rozhodne ještě dnes nebo zítra. V té riskantní "hře" pravděpodobně nyní zvítězí ten, kdo bude trpělivější. Státní moc odkladem jakýchkoli "oprav" a průtahy při jejich realizaci může dále otupit stávající radikalizaci nespokojenců. Jen je potřeba šikovně to navléknout. Rozhodně nikdo z oficiálních činitelů neodhalí zjevnou korupci voličů před volbou. Nepotvrzené dohady o preferencích voličů lze bagatelizovat jako nedůvěryhodné.

Zároveň nikdy nelze stoprocentně odhadnout odhodlání lidí nenechat se vodit za nos. Zatím zastrašovací taktika "lidové" milice (Revolučních gard) ani kategorická varování ájatolláha Chámeneího nezabránila dalším protestním shromážděním. Pokud teče krev, je to pro potlačující moc kontraproduktivní. Přilévá to "oleje do ohně"; nespokojenost vzrůstá.

Je otázkou, čeho má být -- nebo spíše může být -- těmi protesty dosaženo. Stěží lze teď počítat se změnou stávajících islámsky profilovaných poměrů. Sám Músáví jako zatím stěží prosaditelná alternativa vůči Ahmadínežádovi, byl premiérem Íránu osm let (v době konfliktu s Irákem). Tehdy si s Alí Chámeneím moc nerozuměli. Určitě není v Íránu na pořadu dne nastolení demokracie západního typu. Ani Músáví, když byl u moci, nesnášel opozici. Jako manažer státu vedoucího válku si vysloužil pozitivní hodnocení za respekt k odpovědnému chodu ekonomiky. (Jiní nezapomněli na jeho zřejmě zvláštní roli ve vztahu k USA, když Američané řešili některé delikátní otázky Blízkého Východu.)

Stěží nám asi uniká, že USA se zatím vyjadřují k íránské problematice nanejvýš zdrženlivě. Nemá-li být Írán tou ještě včera deklarovanou součástí té "osy zla", bude zřejmě administrativa USA čekat na možnost projevit se nějak vstřícně. Klíčové místo ovšem pevně drží ájatolláh Chámeneí, i když pozornost médií je stále upřena na Músávího, a bez ohledu na kriticky znepokojivé hlasy z Berlína.

Odkazuji na tři další příspěvky, první má bezprostřední souvislost, další dva zprostředkovanou:

Íránské poučení pro české hvězdopravce?ZDE

Vytisknout