Lotyšsko jako příklad neúspěšného pokusu přechodu na euro

24. 6. 2009 / Jaroslav Ungerman

Základní příčinou tohoto vývoje byla skutečnost, že od roku 2000 Lotyšsko mělo trvale zápornou obchodní bilanci – v některých letech to byla až třetina HDP. Deficit se ovšem pokrýval přílivem kapitálu, především však spekulačního kapitálu. Přitom většina z tohoto přítoku kapitálu nešla do rozvoje reálné ekonomiky a nesměřovala k posílení její exportní výkonnosti, ale byla využita na vytváření spekulační poptávky na nemovitosti a také do vkladů do bank, které tyto zahraniční zdroje dále půjčovaly obyvatelstvu. Ovšem v národní měně a tedy vznikalo zde riziko změny kurzu.

K takovému vývoji nedocházelo jen v Lotyšsku, ale týkalo se to i ostatních pobaltských republik. Proto také, když začala světová hospodářská krize a tento kapitál se stahovat zpět do mateřských zemí, najednou začalo Lotyšsko mít velmi vážné problémy. Ovšem ani Estonsko či Litva jich nebyly ušetřeny – jen rozsah problémů byl menší – Litva i Estonsko měly pokles HDP nižší – „jen“ o 10 %.

Únik kapitálu po vzniku krize pak vedl k tomu, že vláda byla nucena znárodnit téměř celý bankovní systém - aby se podařilo předejít jeho možnému kolapsu. Další kroky však vláda již nepodnikla. Také proto, že nemají zkušenosti, jak řešit hospodářské problémy takového rozsahu. Navíc na začátku letošního roku došlo k masovým demonstracím, což vyústilo v pád vlády.

Nastoupila nová vláda vedená Valdisem Dombrovskisem, která se pokouší krizi řešit. Hlavní záměr spočívá v tom, že vláda si vezme úvěr od MMF a dalších evropských zemí (také česká vláda přislíbila poskytnout 200 mil eur). Úvěr MMF by měl dosáhnout celkem 7,5 mld euro – první tranše byla poskytnuta již na konci minulého roku. Požadavkem MMF je však změna dosavadní politiky – v prvé řadě musí dojít k podstatnému snížení deficitu rozpočtu a tedy i daleko tvrdší finanční disciplině.

Dalším krokem, který by vláda mohla udělat, je devalvace národní měny. Je jasné, že to by velmi pomohlo řešit obchodní deficit, protože by to omezilo dovoz a naopak stimulovalo vývoz. Mělo by to přirozeně i velmi pozitivní vliv na omezení spotřeby – vlivem zdražení dovozů. Stejně tak by to mohlo pozitivně ovlivnit vývoj průmyslových firem exportně zaměřených. Celkově by tak devalvace v dané situaci mohlo vést k tomu, že ekonomika – především její průmysl – by se pravděpodobně mohla lépe vypořádat s důsledky krize.

Stejně např. postupovaly země jihovýchodní Asie v druhé polovině devadesátých let, když byly v ekonomických problémech jejich řešení bylo založeno na výraznější devalvaci národních měn.

Vysvětlit, proč na takové řešení Lotyšsko nepřistoupilo, je poměrně jednoduché, i když možná málo pochopitelné. Lotyšsko si totiž vytklo za cíl přejít co nejdříve na euro. To ovšem znamená, že musí udržovat v podstatě pevný kurz národní měny lat k euru a přirozeně i dodržovat další maastrichtská kriteria. Pokud by Lotyšsko proto vystoupilo z tohoto pevného kurzu, pak by nemohlo usilovat o vstup do eurozóny, kam chtělo vstoupit již v roce 2012.

Původní představa Lotyšska byla, že euro zavede již v roce 2008. Proto také již od roku 2005 vstoupilo do systému ERM II, kde je požadavek udržovat kurz národní měny v toleranci + - 15%. Lotyšsko ovšem dobrovolně udržuje kurzu latu vůči euru jako pevný – tolerance je 1 %.

Kromě tohoto vysvětlení je zde ještě jedna neoficiální příčina. Lotyšsko má poměrně velké půjčky v západní a severní Evropě, především ve Švédsku. Devalvace pak ohrožuje vrácení těchto půjček a proto těmto bankám hrozí poměrně velké ztráty (závisí to totiž na tom, v jaké měně jsou tyto půjčky poskytnuty). I proto zřejmě je z jejich strany vyvíjen tlak na to, aby nedošlo k žádné výrazné devalvaci.

Vzhledem k tomu, že většina lotyšské politické reprezentace odmítá jakoukoli možnost devalvace, někteří experti usuzují, že i část politiků je pod vnějším tlakem, který se snaží zabránit takovému nepříznivému vývoji událostí.
Za této situace nemá lotyšská vláda moc možností, jak reagovat – kromě jediné – výrazně snížit rozpočtové výdaje a dosáhnout tak regulace spotřeby, kterou by jinak obstarala devalvace.

Proto premiér navrhl snížit rozpočtové výdaje o 20 %, přitom ministr financí dokonce navrhl ještě výraznější snížení výdajů – dokonce o 40 %. Nejsnazší cestou, jak snížit výdaje rozpočtu, pak bylo snížení starobních důchodů, což je řešení, které v Evropě dosud nebylo přijato.

Je to velmi problematické řešení. Vede ke snížení spotřebitelských výdajů a tedy i povede ke snížení – absolutnímu - soukromé spotřeby jako rozhodující součásti HDP. Je to také řešení, které je podmínkách krize neobvyklé. Většinou se vlády snaží o spíše povzbuzování výdajů, aby se udržela úroveň spotřebitelské poptávky a tedy i určité tempo růstu výroby. Pokles růstu poptávky či dokonce její snížení vždycky jen dále prohlubuje krizi.

Parlament Lotyšska proto přijal návrh vlády snížit důchody o 10 % a přitom důchody pro pracující důchodce byly sníženy o 70 % a přídavky na děti pro pracující rodiče byly sníženy na polovinu. Platy pro zaměstnance z organizací závislých na státním rozpočtu – v podstatě tedy státní zaměstnanci – policie, školství, státní správa atd.- byly sníženy o 20 %. Dalším opatřením pak bylo zvýšení daní z loterie, zvýšení daní na alkoholické nápoje a současně bylo sníženo nezdanitelné minimum příjmů na 35 latů měsíčně (kolem 1200 Kč).

I přes tyto drastické zásahy se nedá očekávat, že by bylo možné dosáhnout snížení deficitu rozpočtu na úroveň 3 % HDP. Lotyšsko tak bude i v dalším roce odkázáno na další půjčky ze zahraniční a tedy zadlužení země dále vzroste – již v současnosti podle některých dat tvoří soukromé dluhy kolem 150 % HDP a k tomu je nutno připočítat ještě další státní dluh.

Případ Lotyšska je tak poučný ze dvou důvodů. Kromě toho, že Lotyšsko je učebnicový případ toho, jak to dopadne s nevyspělou a nerozvinutou ekonomikou, když přejde na parametry typické pro rozvinuté země.

V prvé řadě je to přítok kapitálu. Kapitál, který sem přicházel, nemohl být jiný než spekulační. Těžko si totiž představit produktivní kapitál, který by vstupoval do země, kde žije 2,5 mil obyvatel na rozloze tří čtvrtin České republiky. Tato země – z hlediska produktivního kapitálu - nemá nic zajímavého - žádné zvláštní přírodní bohatství, je daleko od hlavních evropských trhů a ještě má špatnou infrastrukturu, nemá ani turistiku atd. Tato země nemá nic - kromě toho - že nabídne pevný kurs své měny a tedy vytvoří ideální prostor pro spekulace – zejména pro rozvinutí splátkového prodeje, spotřebních půjček na cokoli, hypoték atd. Fakticky slíbí – při poměrně vysoké inflaci (v posledních letech 8 -10 % ročně) – že tento kapitál zde dosáhne vysoké zhodnocení (úrokové sazby těchto úvěrů se tak musely pohybovat kolem 15 a více procent). Co více si může spekulační kapitál přát, když mu ještě vláda slíbí, že své vydělané laty si může za pevný kurz převést na eura a transferovat domů?

Tato naivní – nicméně také naprosto nezodpovědná - politika lotyšské vlády nevyhnutelně musela skončit touto katastrofou. A to jí ještě není konec – je jasné, že nejtěžší chvíle Lotyšsko teprve čekají a že vyhnout se státnímu bankrotu typu Islandu bude velmi těžké.

Za druhé, je to euro. Lotyšský příklad ukazuje, jak snadno se nevyspělá země zbavila jednoho ze základních nástrojů, jak alespoň trochu řídit podmínky své ekonomiky. Kdyby tvrdošíjně nesetrvávala ve své – tehdy a tím spíše dnes zcela naivní - představě o brzkém přechodu na euro, mohla včas zakročit a možná by se podařilo zmírnit tento dopad krize.

Lotyšsko je bohužel také příkladem toho, jak málo a můžeme říci i špatně (ne-li sobecky) instituce eurozóny ovlivňují vývoj v zemích, které mají zájem vstoupit do eurozóny nebo patří do EU. Vždyť o tom, že to v Lotyšsku může takto skončit, muselo být jasno již nejméně před rokem a možná ještě dříve – hned na začátku krize. Byl někdo tehdy ochoten přijet a říci, že musejí změnit svoji politiku a pokud ji nezmění, že nevyhnutelně skončí v těchto problémech? Bylo vůbec rozumné, aby Lotyšsko fixovalo kurz své měny tak rigidně na euro? Skutečně nikdo z institucí ať už ECB či v Bruselu netušil, co takové rozhodnutí bude pro takovou zemi znamenat? Takových otázek je celá řada a dnes se nikdo k odpovědnosti za to nebude hlásit, ačkoliv je jasné, že zde právě tyto instituce selhaly.

Naopak byly to nejrůznější ratingové či konzultační instituce (včetně některých českých analytiků), které vydávaly Lotyšsko za vzor úspěšné země a úspěšné hospodářské politiky, kterou by měla také Česká republika následovat.

Lotyšsko je tak nejen příkladem selhání hospodářské politiky neoliberálního charakteru, ale je i příkladem selhání hospodářské politiky bruselských institucí a ECB nevyjímaje.

Autor zpracoval tuto analýzu pro Oddělení makroekonomických analýz a prognóz ČMKOS ZDE

Vytisknout