Íránská lekce

23. 6. 2009 / Milan Valach

Íránský systém je špatný v samotné své podstatě. Groteskní tzv. demokracie je mnohem více založena na podvodu než ta naše současná. Předstíraná možnost něco ve volbách rozhodnout je již ve svém zárodku i ve svém praktické funkci devalvována rozhodující mocí Rady dohlížitelů. Ta má právo neschválit kandidáta do prezidentských voleb, bez jejího souhlasu nemůže žádný zákon vstoupit v platnost. Samotná Rada, tvořená 12 členy, je z poloviny jmenována přímo Nejvyšším vůdcem, tedy nyní Chámeneím, z poloviny nejvyšším představitelem justice, který je ovšem jmenovaný Nejvyšším vůdcem.

Tato Rada dohlížitelů rovněž schvaluje kandidáty do tzv. Shromáždění učenců, které má právo volit, doživotně, a ve zvláštních případech -- nezpůsobilosti k výkonu funkce -- i odvolávat Nejvyššího vůdce. Nejvyšší vůdce tedy ovládá jmenování členů do orgánu, který má kontrolovat jeho samotného.

V případě sporu mezi vládou a Radou dohlížitelů rozhoduje jmenovaná Rada pro určování zájmů režimu, což není nic jiného než sbor poradců Nejvyššího vůdce např. ZDE.

V mnohém to připomíná totalitní systém vlády KSČ prostřednictví "jednotné" Národní fronty, a to včetně jeho legitimování jedinou přípustnou ideologií, v prvním případě demagogickou směsí nesmyslů vydávaných za marxismus-leninismus, ve druhém odkazem na islám v jeho šíitské interpretaci, jenž je ideovým základem "Íránské islámské republiky".

Spory mezi jednotlivci či frakcemi uvnitř tohoto režimu nic nemění na jeho podstatě a dobře je známe i z vlastní minulosti, v níž probíhaly boje mezi jednotlivci a zájmovými skupinami uvnitř komunistické strany, resp. uvnitř všech komunistických stran, neboť se jedná o obecný princip každého autoritativního režimu. V podstatě bychom mohli srovnat i roli Lidových milicí s rolí Chameneího islámských milicí Basídž.

Je nutné si uvědomit, že celý volební problém by nevznikl, kdyby ve volebních komisích byly rovnoměrně a rovnoprávně zastoupeny všechny politické skupiny přijímající účast na volbách. Pak by ony všechny i každá z nich jednotlivě měla kontrolu nad průběhem voleb i nad sčítáním volebních lístků. Pokud je vše založeno na ideji islámské (či socialistické) jednoty, je režim považován za legitimní jen do té doby, dokud není jednota narušena vnitřními rozpory. Tedy jen do té doby má souhlas ovládaných s touto formou jejich ovládání. Proto jsou ve všech typech tohoto režimu tajeny rozpory uvnitř vládnoucích struktur.

Výsledky vnitřních mocenských bojů se pak projevují např. retušováním fotografií, na nichž mizí poražení političtí protivníci vítězů, a takto je předstíráno, že vlastně vůbec nikdy neexistovali. Vážnější jsou ovšem rozpory mezi vládnoucí třídou a ovládanými, které zákonitě narůstají s procesem urbanizace a industrializace země, tj. s rozšiřováním takových forem každodenního života, které podporují autonomii jednání a myšlení u jejich nositelů a současně je zapojují do širšího systému vzájemných vztahů, nad nimiž pak požadují vlastní kontrolu neboli demokracii.

Proces modernizace íránské společnosti vedl k podobnému napětí již před několika lety, psal jsem o tom na Britských listech v článku "Írán a jaderná bomba" byl rostoucí odpor vůči vládnoucímu teokratickému režimu zničen v důsledku americké invaze do Iráku a následných obav všech Íránců z amerického útoku i na jejich zemi (k tomu viz např. článek Freda Hallidaye na serveru openDemocracy z února 2006 ZDE.

Odložené problémy se ovšem tímto odložením neřeší a vracejí se při první vhodné příležitosti, jak jsme tomu svědky nyní.

Celý problém se vyostřuje cenzurou, kterou by neměl zapotřebí systém, který by skutečně vládl ve jménu občanů a nikoliv proti nim. Již sám tento fakt - vypovězení zahraničních zpravodajů, cenzura oficiálních a neexistence nezávislých médií, ani v té ubohé podobě, jakou mají u nás, cenzura elektronických komunikačních prostředků apod. -- vypovídají o podstatě režimu a jeho strachu z veřejnosti více, než je mu samotnému milé.

Írán je na pokraji převratu, a jestliže k němu nedojde v tyto dny, dojde k němu jistě v blízké budoucnosti. Systém takto autoritativní vlády se může udržet jen v poměrně zaostalé zemi, kterou již Írán nějakou dobu není, a v zemi s převahou venkovského obyvatelstva, což již v Íránu neplatí. Podle sčítání z r. 2006 měla země 71,5 milionů obyvatel, z toho ve městech žije asi 49,6 milionů a na venkově přibližně 21, 9 milionů. Írán je tedy již výrazně urbanizovaná (a rovněž industrializovaná) země.

Význam těchto skutečností pro překonávání monarchistických sklonů rolníků lze nalézt již v Marxově práci Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta. A to nám také může vysvětlovat rozpory uvnitř íránské společnosti samotné, její rozštěpení na konzervativce a reformisty, i když to jistě není jejich jediná příčina. Nejpočetnější věkovou skupinou v Íránu jsou lidé ve věku mezi 15 až 30 lety ZDE, gramotnost dosahuje 97%.

Hodně o charakteru současné íránské společnosti vypovídá i koeficient fertility, který v r. 2006 dosahoval 1, 88 dětí na jednu ženu. Předpokládám, že tento údaj ukazuje na poměrně vysokou míru emancipace žen, která ovšem naráží na islámský základ země. Skutečnost úsilí žen o zrovnoprávnění s muži dokládá i jejich petice Jeden milion, jejíž aktivistky jsou ovšem zatýkány a podrobeny různým formám teroru ZDE ZDE, tento zdroj ale není ověřen).

Jestli je již tato situace vhodná pro svržení náboženské diktatury nelze zvenčí odpovědně určit. Informace, které jsou k dispozici, jsou velice dílčí. Především však v současnosti nedisponujeme žádnou teorií, která by dokázala předvídat společenský vývoj v takových krátkých horizontech. Pokud ji někdo zná, ať zkusí předpovědět výsledek našich podzimních voleb. Lze ovšem určit některé obecné předpoklady, z nich by zdůraznil nutnost ztráty iluzí a získání potřebných zkušeností. Především tedy v procesu eskalujícího napětí mezi bouřícími se občany a utlačovatelskou vládou musí občané dospět k poznání pravé podstaty systému, která je skutečnou příčinou jejich utrpení. Lidé se z vlastní zkušenosti musí přesvědčit o tom, že režim je jejich nepřítel, který neváhá své odpůrce věznit, mučit a vraždit. Nikoliv tedy jedna či druhá osoba v čele je cílem, o nějž má být usilováno, ale změna mocenského systému. V íránském případě je to přechod k pluralitní demokracii a k stavu, v němž budou zaručena základní lidská a občanská práva, nezávislost justice a sdělovacích prostředků na vládě či náboženské ideologii apod. Cesta ke svobodě je vždy vykoupena krví, ale jen to, co je bezvýznamné, je zadarmo. I když to někdy trvá velmi dlouho a do boje je nutné jít znovu a znovu, a to přes všechny oběti, jak nám ukazuje např. případ španělské cesty k demokracii. Někdo by mohl vznést námitku, že demokracie apod. jsou tzv. západní hodnoty. Pokud nejsme historickými ignoranty, je nám jasné, že v podobné situaci byly i všechny evropské země ve své minulosti. I jejich obyvatelé museli svést krvavé zápasy s tehdejší mocí a církvemi, aby si vybojovali lidská a občanská práva a alespoň v dnešní omezené míře právo rozhodovat o sobě samých. I nám byly tyto hodnoty ještě historicky nedávno zcela cizí. Vznešené ideály rovnosti, svobody a bratrství nejsou ještě ani zdaleka naplněny. Boj za jejich realizaci ještě není ani zdaleka u konce.

Samozřejmě, že se mnoho zemí snaží zasahovat do vnitřního vývoje v Íránu. Především ovšem Spojené státy. V jejich zájmu ale není nějaká iránská revoluce, ale pouze pouliční nepokoje, které dostanou stávající moc pod takový tlak, že bude ochotna vyjednávat s opoziční mocenskou skupinou o předání moci. Ideální je obdoba naší tzv. sametové revoluce, která udržela veřejnost dostatečně daleko od přímého vlivu na události a ve svém výsledku znovu potvrdila iluzi o její faktické bezmocnosti. Elity se vymění, ale jejich vláda nad společností zůstane. Změní se ovšem forma této vlády, a to je skutečně podstatné. V našem případě je zásadní rozdíl mezi podmínkami života před r. 1989 a nyní.

Spojené státy si rozhodně nemohou přát nějakou skutečnou revoluci, pozvedající sebevědomí veřejnosti a dopřávající ji uvědomění si její vlastní nezměrné síly. Ony jen potřebují vládu mocenských a především vlastnických elit, jim přátelsky nakloněných. Pokud by tomu tak bylo v Íránu, nevadil by jim ani náboženský útlak, ani mučení a vraždy odpůrců režimu, jak dokazuje příklad blízké Saudské Arábie a celé dějiny amerických zahraničních aktivit. Zájmy bouřící se veřejnosti v Íránu a zájmy USA jsou tedy shodné jen z malé části.

Ale právě tato malá shoda, tento malý průnik, přece jen dává tajným službám USA možnost získat spojence uvnitř země. Můžete něco chtít, můžete na to mít i peníze, ale pokud nenajdete dost lidí ochotných sledovat stejný cíl, zůstává vaše přání jen chimérou, iluzí. Možnost amerického vměšování, pokud k němu dochází (asi ano) a v jaké míře k němu dochází (nikdo přesně neví), je dána právě tím, že nezanedbatelná část íránské společnosti chce změnu. Ale na základě vlastních historických zkušeností by si měla být vědoma, že jejich zájmy a zájmy americké vládnoucí třídy nejsou totožné. V mnoha ohledech jsou dokonce protikladné.

Ve sporu dvou mocí, americké a konzervativní íránské, představuje íránská veřejnost třetí stranu. S primitivní logikou dvou stran, dobra a zla, zde tedy rozhodně nevystačíme a pokud nejsou americké imperiální zájmy našimi zájmy, tlačí nás tato logika k obhajobě náboženské diktatury. Zvláště absurdní je to u některých tzv. levicově orientovaných komentátorů. Složitost situace je o to větší, že i íránská cesta k demokracii povede zřejmě (nikoliv jistě) přes vznik kapitalistického systému a zastupitelské demokracie, v níž bude lid opět jednou za čas nabádán, aby propadl iluzi vlastní moci, a to v den voleb, aby po zbytek času byl vržen zpět do bezmocnosti. Ale jak jsem již uvedl na našem vlastním příkladu, rozhodně je to lepší systém, s větší mírou svobody a ochranou před nezákonným zatčením a mučením, než systém, který je v Íránu nyní, u nás pak před rokem 1989.

Avšak i tato změna, která před íránskou společností stojí, je jen dalším krokem na delší cestě ke svobodě, nikoliv konečným cílem. Jenže právě ten není možné dosáhnout bez této, dílčí sice, ale podstatné změny, bez pádu diktatury. Moje sympatie jsou vždy na straně těch, kteří bojují za vlastní svobodu. Přeji jim brzký úspěch. Byl by velkým příkladem i pro nás zde, v České republice.

Vytisknout