Jak vážná a akutní je krize legitimity íránského režimu?

24. 6. 2009 / Karel Dolejší

William S. Lind v krátkém pondělním komentáři aplikoval na íránské události svou teorii války 4. generace - pochopitelně s výhradou, že v Íránu nejde o plnokrevné povstání. Jako obvykle se zaměřil na centrální otázku legitimity, nejsem si však jist, zda si s ohledem na kulturní rozdíly počínal sdostatek opatrně.

Podle Linda - ostatně nejen podle něj, je to naprosto převažující interpretace - se režim v důsledku postupu nejvyššího vůdce Chameneího, který odmítl opakovat nebo i jen pořádně prošetřit sporné prezidentské volby, ocitl ve velmi vážné krizi legitimity, která ho činí značně zranitelným. Jen málo vlád, pokud vůbec nějaká, je schopno takovou krizi překonat, píše Lind. Z vládního systému v Íránu se stává systém uzavřený, kde není dovoleno otázku legitimity vůbec vznášet, jde rovnou o "urážku majestátu". Otázka toho, jak íránská společnost současné události vnímá, je ale pro Linda jasná: Volby byly podle všeho zfalšovány, Chameneí otevřeně posvětil podvod, legitimita je tedy nalomena.

Zároveň však Lind upozorňuje na rozlišení, které mu v jeho teorii dosud chybí: Totiž na rozdíl mezi městem a venkovem (dosud pracoval zejména s dichotomiemi moderní/tradiční společnost, stát/kmen atp.). "Ahmadínežád je ve většině rurálního Íránu skutečně populární. Jeho síla na venkově by mu možná dovolila volby vyhrát, kdyby byly hlasy skutečně sečteny [Lind na rozdíl od analýzy Stratforu předpokládá, že hlasy vůbec sčítány nebyly - KD]. Opozice se naopak zdá být takřka úplně městskou záležitostí... Spory mezi městem a venkovem byly před vznikem státu četné. Občas vedly ke krvavým válkám, obvykle ve formě selských bouří. Jak přesně mohou fungovat ve světě válek čtvrté generace je těžké odhadovat. Írán může být důležitým testem."

(Rozdíly v politické orientaci íránského města a venkova nejsou ovšem jedinou otázkou, kterou západní média buď tiše přecházejí nebo bagatelizují. Phil Wilayto upozornil například na spor o výklad článku 44 íránské ústavy, která zakotvuje existenci smíšeného typu ekonomiky zahrnujícího státní, družstevní a soukromé vlastnictví, přičemž všechen klíčový a velký průmysl musí být státní. Příjmy z tohoto zdroje dnes Ahmadínežád používá k financování sociální sítě, díky níž chudé obyvatelstvo žije mnohem lépe než za šáha. Musáví však sliboval rozsáhlou privatizaci.)

Už byl signalizován pokus založit politický blok oponující "nelegitimní" Ahmadínežádově vládě. Tento pokus - pokud ovšem v podmínkách státní represe, která se nyní může vymlouvat na pouliční nepokoje, bude vůbec moci být realizován - by měl šanci jedině tehdy, jestliže i obyvatelstvo íránského venkova vnímá poslední kroky vedení země jako nelegitimní a bylo by tedy ochotno na tomto základě (a navzdory kulturním a sociálním rozdílům) opozici podpořit. Pokud chce totiž opozice proti silnému mocenskému aparátu uspět, nemůže venkov dále ignorovat, ale musí se ho pokusit získat na svou stranu.

A to nás vrací k otázce, kterou od stolu vůbec nelze zodpovědět, jen ji na základě osobních zkušeností s venkovským prostředím nadhodit: Do jaké míry vůbec íránští venkované odvozují otázku legitimity od abstraktního procesu, a do jaké míry od (pro ně zřejmě) charismatické osoby prezidenta? Nebo ještě jinak: Je pro ně důležitější politický proces - nebo jeho výsledek, který si (podle většiny dostupných zdrojů) tak jako tak přáli, takže budou oblíbeného politika i nadále soustavně podporovat? (Doktora Valacha odkazuji na oblíbený Marxův spis 18. brumaire Ludvíka Bonaparta, zejména na "plebiscitní demokracii" Napoleona III.)

Teprve následující měsíce mohou ukázat, do jaké míry krize legitimity íránské vlády vůbec "vyčuhuje" z velkoměstského prostředí; a otázku, nakolik je krize této vlády současně i krizí režimu, který už možná vcelku nepozorovaně mění svou podstatu, bude třeba prozkoumat ještě zvlášť.

Vytisknout