Zázraky na počkání, nemožné do tří dnů

23. 6. 2009 / Karel Dolejší

McDowellův pokus prorazit na levém křídle ale nakonec nevyšel, přečíslení Beauregardovi a Johnstonovi Jižané stříleli salvami na krátkou vzdálenost a s příšerným vytím odposlouchaným od spojeneckých indiánů se opakovaně vrhali do bodákových protiútoků. Ve čtyři hodiny odpoledne začali Seveřané ustupovat i na pravém křídle. Protože podstoupili bitvu v obtížném terénu a s říčkou Bull Run v zádech, nastaly brzy vážné logistické problémy. Vůz zasažený dělostřelbou při přejezdu přes most vyvolal všeobecnou paniku umocněnou ještě skutečností, že cesty vpředu byly v té době ucpány kočáry smetánky a bránily tak jednotkám v řádném ústupu. Díky dezorganizaci bylo velké množství Seveřanů zajato. Ale ačkoliv byla ještě daleko doba, kdy konfederační prezident Davis ve státnických projevech vysvětloval, že krysa není k jídlu o nic horší než veverka, Jižanům na konci bitvy došla munice i zásoby, což jim zabránilo v pronásledování poražené McDowellovy armády, které by muselo pro Unii skončit naprostou katastrofou. Ještě několik dnů se Sever obával, že konfederanti potáhnou na takřka bezbranný a demoralizovaný Washington. McDowell, který se pod politickým tlakem vzdal vlastního úsudku a souhlasil s víceméně beznadějným pokusem o rozhodující útok, byl odvolán z funkce hlavního velitele - a v poražených unijních vojácích ještě nejméně dva roky pracoval hluboko zakořeněný pocit méněcennosti. Washingtonské high society pak konečně poněkud opožděně došlo, že mezi piknikem a bitvou existují jisté drobné rozdíly, takže takovou věc jako válku je třeba začít brát zatraceně vážně a k podepření chatrného sebevědomí se vlastně ani příliš nehodí.

Dnešní obdivovatelé vzrušujících pikniků se ovšem na skutečné bojiště příliš často nedostanou, jsou tedy odkázáni na zprostředkovaný zpravodajský materiál. Ale ani materiálu přímo z bojiště není mnoho, vojáci se už nepohybují v přehledných tvarech - ztrácejí se v terénu, tudíž se špatně natáčejí. To materiál z pouličních střetů mezi demonstranty a policií je mnohem zajímavější; ti lidé jsou odvážní a zábavní, jak se nechávají zastřelit aniž by se kryli, alespoň tedy na tu chvilku, co nás dokážou zaujmout; po tu dobu je dokonce můžeme prezentovat jako příklad potvrzení dávno nefunkčních narativů naší poněkud zasmrádlé kultury. Koho by tedy zajímalo, že vůbec nebylo v zájmu těchto lidí pouštět se do takového podniku za okolností, kdy sotva mohl skončit jinak než bitím, zabíjením, mučením a zavíráním zúčastněných. Budeme je vychvalovat pro jejich zábavnost a proto, že v nás upevňují naše vlastní předsudky. Budeme spoluobčanům předestírat reklamní heslo "Když chceš, dokážeš to" a tisíci dalšími způsoby je oblbovat, aby nebyli s to situaci samostatně vyhodnotit. Budeme jim podsouvat tezi o libovolné udělatelnosti dějin bez ohledu na objektivní podmínky. Může se to jednou hodit - kéž by, až se jednou budou bouřit proti nám, postupovali stejně naivně jako ti horkokrevní Íránci!

Podmínky toho, aby někde mohla proběhnout úspěšná rebelie, jsou přinejmenším tři (když to vezmu velmi rudimentárně):

• režim musí být v očích obyvatelstva významně delegitimizován (zemřel nebo byl odstraněn jeho uctívaný představitel a není dořešeno předání moci, režim přišel o zahraničního sponzora, prohrál válku, nezvládl ekonomickou situaci v zemi, dopustil se excesívního užití násilí vůči obyvatelstvu...)
• vládnoucí skupina včetně mocenského aparátu musí být nejednotná a rozdělená (třeba i ideologickými spory) tak, že ji to dalekosáhle paralyzuje při volbě dalšího postupu a podlamuje její motivaci k rozhodnému a koordinovanému jednání
• okolní země nemají zájem zasáhnout na principu někdejší evropské Svaté aliance proti narušení statu quo, ale ani na principu sovětské intervence do Afghánistánu, která instalovala režim (tedy ho delegitimizovala)

Pokud není splněno aspoň toto, přinejmenším v krátkodobé perspektivě a v přímém střetu má státní moc zpravidla vždy navrch, je totiž silnější a organizovanější - a i jinak naprosto degenerovaní přislušníci vládnoucí vrstvy mají silný mocenský instinkt, díky němuž vycítí, že je nyní ohroženo jejich postavení, nikoliv už nějaké "obecné dobro", takže se dokáží vybičovat k překvapivým výkonům. Když na to přijde, nerozpakují se začít střílet. Nenechejme se tedy mást chováním znejistěných postsovětských elit v "barevných revolucích". Tam šlo vše vlastně ještě dosti snadno.

Je ale možno objektivní podmínky pro úspěch rebelie obejít tím, že se moc k excesívnímu užití násilí cíleně provokuje, bez ohledu na nevinné oběti a naprostý sociální a ekonomický rozklad, který je pak důsledkem strategie dlouhodobé destrukce a delegitimizace sociálního řádu (povstání trvá přinejmenším řadu let, negativní sociální důsledky se ovšem táhnou celá desetiletí). Na tomto principu jsou založeny povstalecké strategie Maem počínaje. Výsledek ovšem nemívá se západním pojetím "svobody" mnoho společného. Pro obyčejného občana se věci spíše výrazně zhorší. Kdo se hlásí k západním hodnotám a cení si každého jednotlivého života, ten by se měl podobné strategii pokud možno vyhnout. Provokovat státní represi a kalkulovat s dopady zbytečných obětí na veřejné mínění není zrovna humanistický postup. Navíc ti, kdo jsou schopni se podobným způsobem dostat k moci, často mají úplně jiné vlastnosti než ty, kterých je třeba k řízení země v době relativního klidu.

Současná spotřební kultura Západu v lidech, pokud jde o sféru mimo jejich specializaci, pěstuje netrpělivost, neschopnost se delší dobu soustředit na jediné téma a orientovat se v něm jinak než na základě zcela rudimentárních, barbarských myšlenkových rozvrhů. Učí nás jednat impulzivně, abychom měli sklon bez většího rozmyslu maximalizovat konzum. Jedním z důsledků tohoto stavu je nyní například i nekritické oslavování činů íránské opozice, která s ohledem na své vyhlídky v přímé konfrontaci s odhodlaným mocenským aparátem jednala lehkomyslně a nezodpovědně, přesto se však - na rozdíl od mnoha jiných rebelií v islámském světě - stala objektem chvály kvůli "boji za svobodu". Její strategické chyby nikdo nerozebírá. Noviny jsou místo toho plné zavádějících soudů vynášených na základě západní hodnotové racionality, která zrovna nyní v tom hlavním dosti významně zavádí.

Jak totiž píše americký politolog Amitai Etzioni, mrtvý člověk má opravdu jen málo práv.

Vytisknout