Horor bus, aneb cesta busem jako s trusem

5. 5. 2009 / Monika Binke

Mezitím desítky lidí stojí na vedlejší zastávce, z které má ve 12 hodin jet ještě jeden bus až do Rumburka. Dav lidí se přesouvá a snaží se zaujmout co nejlepší místo. Fronta neexistuje, někteří se v chumlu hádají, kdo tam byl dříve. Mezitím přicházejí další a další lidé. Při příjezdu autobusu nastává obvyklá tlačenice. Každý se chce dostat dovnitř. Někteří lidé, kteří si již dříve vystáli frontu na místenku, nadávají, že se nemohou dostat do autobusu přednostně. Nakonec se většině lidí podařilo do autobusu nacpat, řidič ještě otevírá zadní dveře a pouští pár lidí na již zaplněné schody. Zaznívá klasická věta." Postupte si dozadu". Lidé vzadu jsou ale tak namačkáni, že již není kam postoupit. S téměř půlhodinovým zpožděním vyjíždíme.

Skupinka anglicky mluvících lidí nechápavě kroutí hlavou a kritizuje dopravu u nás. Jedna cestující říká, že to asi bude tím, že si tu lidé nestěžují, a dodává: "No complaint, no change". Čeští cestující sice nadávají, ale vzápětí dodávají, že "máme vlastně štěstí, že vůbec jedeme". Někdy prý bývají pátky a neděle tak hektické, že řidič na stání lidi vůbec nevezme, zavře dveře a ujede. Dávám se do hovoru s paní mluvící anglicky. Dozvídám se, že je z Kypru. Ptá se mě, jestli je to tu normální. Procestovala prý hodně zemí, ale toto ještě nezažila. Domlouváme se, že o tom napíšeme. Cestující za námi, která poslouchá náš hovor v angličtině, mi ustrašeně česky říká: "Raději nikam nepište, nebo nám ty autobusy zruší úplně a nedostaneme se už nikam!" Dává se do hovoru s další cestující a baví se ironicky o tom, že "cizince, kteří nám tu chtějí radit, má nejradši". Dále rozjímají, jak by bylo skvělé, kdyby jezdil přímý vlak. Studentů a pracujících jezdí v tomto regionu kvanta.

Teplota v autobuse se zvyšuje, lidé se začínají potit. Okna nejdou otevírat a klimatizace není téměř znát. Někdo křičí dopředu na řidiče, zda by bylo možné otevřít střešní okna. Prý nebylo -- jedná se o nouzové východy. Slečna přede mnou říká, že to bude zázrak, jestli vůbec dojedeme. Nedá se skoro dýchat. Na silnicích se tvoří kolony, neboť na několika místech je zúžena silnice do jednoho pruhu. Žádné pracovníky sice není vidět, ale cedule o údajných opravách tam jsou. Nakonec s téměř hodinovým zpožděním dorážíme do cíle.

Zpáteční cesta v neděli zpět do Prahy byla oproti té páteční "procházkou růžovou zahradou." Lidé stáli jen v uličce a naštěstí jel starý bus, ve kterém se dala otevřít okénka. Do Prahy přijel "pouze" s dvacetiminutovým zpožděním. Zbývá ještě pár fotek - vysypané odpadky před Nádražím Holešovice či kouřícího pána ve vestibulu vedle cedule "Kouření zakázáno". Bohužel musím konstatovat, že kultura cestování se za 20 let vůbec nezměnila. I dříve lidé seděli či stáli v uličkách a na schodech (ti co měli štěstí a dostali se vůbec do autobusu), i tehdy si lidé připadali, že se s nimi jezdí jak " s dobytkem na porážku". Výhodou byla ale otevírací okna ve všech autobusech, takže mohli alespoň dýchat.

Vytisknout