K výročí Fr. A. Hayeka

Velký bojovník proti socialismu

6. 5. 2009 / Adam Votruba

Problém je ovšem ten, že Hayek pod socialismem rozumí něco jiného než, jak se toto slovo používá dnes. Dnes používáme slovo socialismus pro označení dosti různorodého souboru politických názorů, z nichž vychází politika sociálně demokratických stran, která klade důraz na zájmy zaměstnanců a dovolává se určitých hodnot jako solidarita, kvalita života apod. Reliktem v našem myšlení je marxistické použití slova socialismus pro označení komunistické diktatury, která měla být předstupněm ideální komunistické společnosti. Hayek ovšem pod socialismem myslí (alespoň v "Cestě do otroctví") výlučně názor, že ekonomika by měla být centrálně řízena a plánována. Nic takového ovšem dnes socialisté nepožadují. Proto je dobré si při četbě "Cesty do otroctví" slovo "socialismus" vždy nahrazovat pojmem "centrální plánování", aby nám kniha dávala správný smysl.

Hayek sám bohužel socialismus nikde nedefinuje, a fakt, že socialismem rozumí centrální plánování, nám prozrazuje až v předmluvě k pozdějšímu vydání své knihy. Hayekova polemika při tom používá techniky, kterou bych nazval "malováním ďábla". V černých barvách líčí soubor bludných názorů, přičemž by bylo lze pochybovat o tom, zda tyto názory jako celek vůbec někdy někdo zastával. To mu umožňuje bez potíží ztotožňovat socialismus s nacismem, komunismem či totalitarismem. Na druhé straně se však k některé politice dělnických stran (např. ke konkrétním činům labouristů) vyslovuje s uznáním a za socialistickou ji zřejmě nepočítá. Hayek také v bibliografii k dvěma hlavním "protisocialistickým" dílům ("Cesta do otroctví" a "Osudná domýšlivost") neuvádí žádné z děl základních teoretiků socialismu. Otázkou tak je, s kým vlastně Hayek polemizuje.

Hayek je zajímavý především tam, kde se jeho názory liší od liberalismu, jaký dnes vyznává prostý český občan či intelektuálně nezatížený pravicový politik. Pro rozlišení od sofistikované ekonomické teorie bychom mohli hovořit o vulgárním či lidovém liberalismu. Často používaným argumentem lidového liberalismu proti levicovým myšlenkám je např. tvrzení o lidské chamtivosti: "To nemůže fungovat, lidé jsou od přírody sobci." Hayek naproti tomu soudí, že lidem je vrozen altruismus, a právě tento primitivní altruistický pud způsobuje, že lidé tíhnou k socialismu, přičemž si neuvědomují, že to, co bylo možné v rámci pravěké tlupy, již dnes uplatnit nelze.

Hayek také, na rozdíl od některých českých lidových liberálů, nikde netvrdí, že zákonem stanovená osmihodinová pracovní doba, by byla v rozporu s liberálními principy. (Podstatné pro její hodnocení Hayekem je konstatování, že nenarušuje princip svobodné konkurence.) Z liberálního hlediska je také přípustné poskytnout minimální obživu těm, kteří si ji nemohou z nějakých důvodů opatřit prostřednictvím trhu. Hayek také vidí užitečnost a potřebnost antimonopolních zákonů. A konečně zdůrazňuje všude, kde to jen lze, že podmínkou fungování trhu je přesně stanovený a dodržovaný právní rámec. Privatizaci metodou "hasičské tomboly", kdy se na chvíli zhasne, aby se státní majetek dostal do soukromých rukou, by sotva mohl schválit.

V mnoha svých tvrzeních bude Hayek blízký i zastáncům jiných politických názorů. Konzervativci by mohli souhlasit např. s tím, že tradici získanou v průběhu kulturní evoluce nejsme s to zcela rozumově pochopit a proto bychom neměli domýšlivě předpokládat, že můžeme zrušit zavedené zvyklosti, pokud nechápeme jejich význam.

Hayek se zastává také malých národů a kritizuje Marxe za přezíravost vůči Čechům a Polákům, pro něž prý neměl většího pochopení než Hitler. Jinde obhajuje Búry proti britskému imperialismu a konstatuje, že toto stanovisko zastávala v době búrské války vedle některých britských liberálů i labouristická strana. Pozoruhodná je také jeho kritická poznámka vůči tomu, že dnešní doba je posedlá užitečností natolik, že se věda pro vědu nebo umění pro umění jeví jako podezřelé, a považuje to za důsledek socialistického myšlení. Tato výtka je však od liberála sotva oprávněná, neboť to byl právě klasický liberalismus, který své nejdůležitější teze zdůvodňoval utilitárními principy. Proto lze onu posedlost užitečností naprosto oprávněně považovat i za důsledek liberálního myšlení.

Ve svém posledním "protisocialistickém" díle "Osudná domýšlivost" je Hayek vůči socialismu ještě nesmiřitelnější než dříve, ačkoliv se v době jejího vydání již pod socialismem rozumělo spíše "státní přerozdělování" než "centrální plánování". (To je však podle Hayeka stejně nebezpečné.) Hayek se zde nově pouští i do kritiky vědy a jazyka, které jsou podle něj již zamořeny socialistickými idejemi natolik, že se zdá, že brzy nebude možné myslet jinak než socialisticky. Sociologii zde např. označuje za "socialistickou vědu". Vadí mu samotné slovo "kapitalismus", které podle něj sugeruje fakticky neexistující rozpor mezi zájmy zaměstnanců a zaměstnavatelů. Kapitalismus se tak jeví jako řád, který odpovídá zájmům kapitalistů, ačkoliv je podle Hayeka mnohem spíše v zájmu námezdně pracujících. Jeho nesmiřitelnost vůči socialismu se projevuje i v tom, že odmítá tezi, že spor mezi socialismem a liberalismem je sporem o hodnoty. Hayek tvrdí, že zastává stejné hodnoty jako socialisté. (Mlčky ovšem přechází prostý fakt, že pokud posuneme jednu hodnotu na našem žebříčku o stupínek výše, může se změnit celá optika vnímání.) Proto podle něj také není možný mezi liberalismem a socialismem žádný kompromis, neboť jde o rozpor zásadní, jde o bytí a nebytí svobody a naší civilizace. Jeho politické myšlení se v tomto bodě ukazuje jako úzce bipolární.

Není možné se samozřejmě zabývat všemi aspekty jeho díla, nejpřesvědčivější a po mém soudu nejzávažnější je Hayek ve své kritice tzv. sociální spravedlnosti, pro kterou razí pojem distributivní spravedlnost. Zde by mohl být Hayek skutečně pozorně čten a promýšlen i příznivci socialistických myšlenek.

Hayek pro velkou část svého díla může být oprávněně nazýván apologetou se vším, co z toho vyplývá. Z četby jeho díla je možné si odnést jeden závažný postřeh: Hayekův liberalismus není totožný s českým lidovým liberalismem. Hlavní nebezpečí jeho myšlenek tkví v bipolárním vidění světa. Podobně jako pro křesťanské apologety existovalo jen křesťanství a pohanství, existuje pro Hayeka pouze liberalismus a socialismus a nesmiřitelný rozpor mezi nimi. Ani na okamžik si ve svém díle nepřipouští pestrost politického myšlení. Paradoxně tak tento "obhájce svobody" je pramálo připraven přijmout pluralitu v oblasti politického světonázoru.

Vytisknout