Ekonomické subjekty peníze hromadí (hoard) z obavy o solventnost dlužníků, takže systém je zmražen. Není to ani tak z důvodu, že by snad nebylo dost likvidity. Jen ve světě 2/3 dolarů obíhají mimo území USA a pokud se podíváme na „velkorysou“ politiku USA v minulých letech, která běžně využívala prostředků monetizace dluhu, pak se ani nelze divit.

Monetizace dluhu je financování dluhu peněžní kreací, vláda požádá centrální banku, aby koupila jí emitované cenné papíry.

Příčina tak bude nejspíše někde jinde, než v tom, že by bylo málo likvidity. Domnívám se, že likvidity je dost a opakované „injekce“ do systému na situaci těžko něco změní. Tady by bylo na místě se podívat na japonský případ, který v obavě z dlouhodobé deflace sáhl až k tzv. quantitative easing, což nemusí být přímo tisknutí peněz (byť jak Japonsko, tak USA mohou, na rozdíl od Evropské centrální banky monetizovat dluh), ale efekt je podobný – zvýšení peněžní nabídky, které ovšem příliš nezabralo. Právě proto se o 90. letech a počátku 20. století hovoří jako o ztracené japonské dekádě, kdy světová ekonomická síla přešla na stranu Číny.

Druhý problém, který se týká např. ČR, je pak v tom, že si ČNB ověřila, jak malý vliv má na český finanční trh. Jednak „české“ banky poslouchají více své matky v zahraničí a řídí se jejich pravidly a doporučeními – stanovení základních úrokových sazeb blízko nule tak zřejmě úvěr dostupnější neučiní.

A zároveň pro ČR platí to, co pro ostatní země – síla spekulace (např. typu carry trade – opět s příkladem z Japonska) – ukazuje, že vliv oficiálních autorit na kurz je velmi omezen. ČNB by mohla rychle vyplýtvat své devizové rezervy, ale těžko by to mělo na kurz zásadnější dopad.

Carry trade je finanční operace, kdy si spekulant půjčí a prodá nízko-výnosovou měnu (yen např.), a koupí a půjčí vysoce-výnosovou. Spekulanti používají minimální vlastní kapitál, je to pro ně značný zdroj zisků a zároveň vede k tomu, že země s vyššími výnosy (a nejspíše vyšší inflací) mají tendenci k apreciaci měny, zatímco přebytkové ekonomiky (dlouhodobě Japonsko) tendency k depreciaci, což dale prohlubuje globální nerovnováhu. Deformace kurzu spekulací mu neumožňuje plnit základní funkce.

Na tomto místě by bylo třeba zmírnit nadšení exportérů z prudce oslabují koruny. Toto oslabení je tak rychlé, že připomíná velmi rychlý vývoj v minulém roce k téměř 23 korunám za euro. Naznačuje tak, že dochází k masivními odchodu spekulantů z trhu (podobně jako u ropy). Chceme opravdu být zase jen levný vývozce, jako na počátku 90. let? Spoléhat se jen na cenu? Vůči takovým zemím jako Čína je to politika neprozíravá a v situaci nízké poptávky našich hlavních odbytišť zřejmě nedostačující. Vždyť kurz: to není jen „cena“ exportu, kurz by měl - alespoň střednědobě – vyjadřovat přibližování ekonomické úrovně, v našem případě k eurozóně.

Osobně se domnívám, že našim exportérům by více než snaha o co nejslabší korunu vůči euru pomohla diverzifikace, která je ale dlouhodobým procesem. Přílišná koncentrace na EU: největší  všech členských zemí EU má právě ČR, její napojení na intra-obchod je 83%! Zanedbání a stažení se z perspektivních trhů bývalého SSSR a Jižní Ameriky, stejně jako přílišná koncentrace na automobily a jejich komponenty nám teď ukazují svou odvrácenou tvář.

Kurzové problémy se hluboce týkají i obchodních vztahů mezi USA a Čínou. Navzdory prohlášením o zlepšení vztahů byla Čína jen několik dní po inauguraci B. Obamy obviněna ze svého podílu na krizi – zneužívání podhodnoceného juanu.

Podrobnosti ZDE ZDE

Takováto prohlášení ukazují nepochopení hlubokých kořenů globální nerovnováhy. USA by těžko měly takovou tendenci dovážet (nejen z Číny), kdyby si dobrovolně nepřemístily výroby do „levnějších zemí“ a zbavily se své průmyslové páteře. Těžko by měly největší světový deficit obchodní bilance, kdyby dlouhodobě jejich reálné mzdy nestagnovaly – což vytváří poptávku po laciném zboží. Kdyby dodavatelem nebyla Čína, může na její místo “zaskočit“ Laos, Kambodža, Vietnam apod.

Je třeba se zamyslet, jestli je ve stávajícím systému možné poněkud narovnat vztah: USA jako hlavní globální dlužník a poptávající, Čína jako americký věřitel a dominantní nabízející. Žádná země by si nemohla dovolit tak dlouho mít tak vysoký deficit obchodní bilance (byť krytý přílivem na finančním účtu), pokud by neměla zároveň výhodu internacionální měny. Dědictví Bretton-Woodu: dominantní postavení dolaru již neodpovídá současným parametrům světové ekonomiky. Je třeba, aby se v mezinárodním obchodě silněji etablovaly i jiné měny než dolar.

Spolu s tím by měla proběhnout – opět v ideálním případě – diskuse nad uváděním cen primárních komodit, které dolaru a tak i americké ekonomice poskytují těžko zdůvodnitelnou výhodu platit ve vlastní měně. Držení amerických cenných papírů sice čínské (a také japonské) vládě poskytuje jistý vliv nad americkou ekonomikou, nebo to může alespoň vyvolávat ten dojem, dlouhodobě je to ale pro Rusko, Čínu i Japonsko ztrátový a riskantní podnik. Nový ekonomický systém bude muset být pestřejší a reflektovat zásadní posuny v mezinárodní dělbě práce (především směrem na východ).

Hrozba deflace, resp. dluhově deflační spirály rovněž zdaleka není zažehnána. Tato situace se objevila jako ve 30. let v období Velké deprese, ale rovněž v Japonsku v 90. letech. Deflační spirála je nesmírně nebezpečná a nemáme ekonomické nástroje, jak se s ní vypořádat, protože má silnou tendenci sama sebe prohlubovat. – jak ukazuje názorně japonský případ.

Dluhová deflační spirála je jev popsaný I. Fischerem – deflace vytvořená dluhem reaguje na dluh. Každý dolar dluhu (nesplacený) se stává větším dluhem a pokud bylo počáteční zadlužení dostatečně velké, pak likvidace dluhu nemůže držet krok s pádem cen, který způsobuje.

Podrobnosti ZDE

Možná to zní paradoxně, ale globální ekonomice by v současné době velice pomohlo, kdyby začaly více růst ceny ropy. Byl by to inflační impuls a zároveň by to znamenalo vyšší příjmy pro země, které ropu vyvážejí. Tyto země mají silné importní potřeby, ať již z důvodu potravinové nesoběstačnosti či málo diverzifikovaného průmyslu. To by mohlo představovat impuls k oživení světového hospodářství.

Fiskální pohled také není úplně optimistický. Vlády si v minulých letech „dobrovolně“ snížily svou daňovou základnu. Jen v EU v minulých letech došlo k bezprecedentnímu snížení přímých daní u firem o 20! procentních bodů! (Podrobněji viz Taxation trends in the EU – publikace Eurostatu) Tato tendence se ovšem netýká zdaleka jen EU. „Celkový podíl federálních daní placených amerických společnostmi je nyní méně než 10%, snížení z 21% v roce 2001 a více než 50% během 2. světové války. Třetina amerických největších a nejziskovějších firem platila nulové daně alespoň jeden rok v novém tisíciletí. V roce 2002 americké firmy umístily 149 mld. dolarů v daňových rájích...“

Podrobnosti ZDEZDE

Naopak narostl vliv daní nepřímých (jako je DPH a spotřební daň), které se lépe vybírají, nehrozí u nich daňový dumping – daňové podbízení mezi zeměmi – ale zároveň mají degresivní povahu. Dopadají tedy nejvíce na nejchudší vrstvy společnosti. Manévrování v takové situaci je velmi obtížné a řada vlád je nucena se dále zadlužit. Je dobré, že si většina vlád (nikoliv ovšem naše) uvědomuje, že snažit se udržet v době krize vyrovnaný rozpočet je nesmysl. Příjmy zcela jistě klesnou, a i když vláda nebude „štědrá“ (vůči těm, kteří přišli o práci – což jsou dle pana premiéra stejně jen nějací nekvalifikovaní dělníci), tlaky na výdajovou stranu těžko utlumí. Mluvit o dodržování Paktu stability a růstu (který je pochybný sám o sobě), je v době krize naprosto pomýlené.

Bylo by dobré začít – minimálně v rámci EU – diskusi o stanovení minimální daně z příjmu právnických osob a tak alespoň snížit daňové podbízení, stejně tak jako nastavit minimální sociální a mzdové standardy. Byla by to beze sporu diskuse velmi ostrá, protože právě daňová politika by měla vyjadřovat preference obyvatel a jejich pohled na to, co by měl stát všechno zajišťovat a z jakých zdrojů. Globálně je nutné zakázat resp. dostat pod kontrolu daňové ráje, které doslova představují nekalou konkurenci pro stát, který ještě úplně nerezignoval na své ekonomické role.

Všechna tato opatření musejí brát v úvahu nejen růst zadlužení státu, ale také a především sociální dopady. Právě obavy ze sociálních bouří mohou vést a náznaky již jsou slyšet – k obnovení protekcionistických tendencí a rovněž k tzv. militaristickému keynesiánství (což je ovšem vulgární zneužití Keynesových myšlenek), tedy k většímu zbrojení a vyvolání války/válek. Ekonomicky vzato je totiž taková válka přímo zlatý důl – zbrojní zakázky rostou, poroste zaměstnanost v domácí zemi, úniky do zahraniční je tady možné omezit, a zničení určité země např. bombardováním představuje budoucí růstový impuls. Právě před tímto scénářem varoval v Davosu ruský premiér Putin.

Podrobnosti ZDE

Něco jiného je ovšem dlouhodobé „angažmá“ v cizí zemi, to se může stát nejen finančním břemenem.

V dnešní době se většina ekonomů shoduje na tom, že vliv finančního sektoru je třeba „dostat pod kontrolu“. Zapomíná se ale nato, že existovaly důvody, proč ho nechat „odlepit“ od reálné ekonomiky: a sice to, že se reálné ekonomika od 70. let vyvíjela znepokojivě pomalu. Ač to se to tak mohlo v minulých letech zdát, finanční sektor nepluje osamoceně ve vesmíru, je vždy vázán na reálnou ekonomiku, toto spojení se nakonec projeví – byť to může trvat relativně dlouho. Hovořit tedy o přísnější regulaci, zákazu hedgeových fondů, či zavedení Tobinovy daně na spekulativní toky je jistě přínosné, ale na vyřešení současných hlubokých potíží to nestačí.

Podrobnosti ZDE

Finanční sektor „překryl“ problémy reálné ekonomiky. Dlouhou dobu se zdálo, že si finanční sektor žije vlastním životem, že na něj neplatí ekonomické zákony, kdy zisk, investice a vývoj mezd se zcela rozpojily a zdánlivě mezi nimi nebyla žádná logika. Finanční sektor má navíc tendenci být silně procyklický (tj. zesiluje cyklickou tendenci – viz např. vývoj cen ropy), a spolu s tím podléhá emociálním vlivům. O nějakém racionálním chování spekulantů či investorů – je někdy těžko rozlišit – nemůže být ani řeči. Stačí zmínit teorie „chování stáda“, které se oprášily po asijské krizi v letech 1997/1998. Teorie monetaristů, kteří přisuzovali spekulantům racionální chování a dokonce doufali, že svými zásahy budou suplovat intervence centrální banky, definitivně vzaly za své.

Vždyť deregulace finančního sektoru započatá v 70. letech jasně souvisí se stagnací reálné ekonomiky. Reálná ekonomika již nebyla schopná dodávat tak vysoké výkony jako v poválečných letech, proto se investoři vrhli na podnikání, které bylo dlouhou dobu schopno vykazovat zisky mnohem vyšší, jako by ani nebyly z tohoto světa. Vše za jedné podmínky – dostatečné likvidity (např. z asijských zemí) – která vedla k jedné bublině za druhou. Nadšení pro jistý typ investic, pocit, že už nikdy nic nepůjde směrem dolů (což je samo o sobě naprosto iracionální) – a pád, v roce 2000 bublina dot.com, a hypotéky a pochybné balíčky CDO v roce 2007/08, byť by se dalo uvést mnohem více případů.

Problém reálné ekonomiky je ale někde jinde – z „nějakého důvodu“ není schopna dosahovat tak vysokých výnosů. A není schopna proto, že na globálních trzích dlouhodobě panuje nadvýroba. Je to vyjádřeno např. i ve World investment report (World Investment report 2007: International Production, UNCTAD) – v minulých letech dynamicky rostl počet fůzí a akvizic (a to se dá očekávat i v dnešní době), tj. dochází ke stále větší koncentraci. Zároveň výrobní kapacita roste mnohem, mnohem pomaleji. Zaměstnanost roste pomaleji než zásoba přímých zahraničních investic a než výroba.

USA vykazují růst produktivity práce, ale vývoj mezd tomu neodpovídá. Tlak na pokles pracovních nákladů (ať už je to pomocí přesouvání výrob do levných zemí, či strategií mzdové deflace jako v Německu, tlakem na sociální systémy apod.) ale nic neřeší. Ano, náklady klesnou. Pokud toto ale udělají všechny firmy - a nic jiného jim často nezbude – pak nutně klesne kupní síla obyvatelstva. Kdo bude kupovat všechno to báječně levné zboží z Asie? Armáda nezaměstnaných nebo pracovníků, kteří oficiálně sice práci mají, ale spadají do tzv. pracující chudoby? Tento sebepožírací cyklus – snižování nákladů z důvodů světové konkurence – tlak na mzdy – nižší kupní síla – další snižování nákladů – atd. nás nyní dostihl v plné síle.

Z podobného soudku je i opatření ke snížení sociálního pojištění. Jak výstižně popisuje Jan Keller (Právo, 20. 2. 2009, Pomůže krize uklízečkám?), je to lék, který současnou krizi vyvolal. Tlak na snižování ceny pracovní síly a zároveň další oslabení ekonomické role státu.

Hlavním problémem je dlouhodobá nerovnováha mezi globální poptávkou a nabídkou. To se odráží i ve vývoji, který rovněž získal mohutný popud v 70. letech - v růstu přirozené míry nezaměstnanosti, která je ovlivněna technologickým rozvojem. Pro současný rozvoj výroby je potřeba stále méně pracovní síly – jinak řečeno, ekonomika je schopná být na svém potenciále a potřebuje k tomu stále méně lidí. Již v roce 2005 International Labour Organization (ILO: Global employment trend model, statistical appendix, 2005) upozorňovala, že vazba mezi růstem HDP a růstem pracovních míst stále oslabuje, zároveň konstatovala, že vznikající pracovní místa neodpovídají „slušným pracovním podmínkám“, nemluvě o rostoucím problém tzv. pracující chudoby, která se ze zemí třetího světa šíří do vyspělých zemí (USA, Německo). Spolu s tím narůstala sociální polarizace: je znepokojující, kolik zemí dosahuje či se blíží hodnotě Giniho koeficientu nad 0,4, která se ze sociálního hlediska považuje za nebezpečnou.

Je potřeba dávat si pozor na výroky typu, že „jsme všichni na jedné lodi.“ On někdo je přeci jen na té lodi na palubě a někdo v podpalubí. A příliš často se stává, že špatné kormidlování „horní paluby“ musí zaplatit podpalubí.

Pokud si uvědomíme jádro tohoto, pak se jasně ukáže, že opatření vlád směřující k nabídkové straně (ČR) těžko mohou mít hlubší dopad. Problém leží – celosvětově – na straně poptávky. Řešení navrhovaná vládami, byť by byla jakkoliv rozumná a funkční, řešení celého globálního problému pouze oddálí, resp. mohou snad koupit dodatečný čas. Tzv. šrotovné toto jasně ukazuje – zničit něco, co by ještě mohlo fungovat (byť vzhledem ke stáří vozového parku v ČR, je to sporné), a začít znovu. Je to vlastně určitá analogie války – zničení, po kterém bude následovat mohutná obnova – tedy tolik vyžadovaný poptávkový impuls – byť s největší pravděpodobností na dluh. Pro takový systém by bylo optimální, kdyby lidé zboží koupili (na dluh), nevyužili, ihned ho zničili a celý cyklus by se zrychlil.

Otázka pracovní síly v současném technologicky daném systému, role vlád v globálním prostředí jsou natolik závažné, že pochybuji o tom, že je lze vůbec rámci stávajícího systému řešit.

Autorka přednáší na Vysoké škole ekonomické a na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů.