Druhý důvod je "český". Česká veřejnost, jak se má zato, projevuje v této chvíli Topolánkovi větší přízeň pro jeho úsilí coby "předsedy" EU. To je podle mého soudu proto, že jeho cestování po Evropě v této funkci jej mediálně zviditelňuje: tu jej zahlédneme, jak se poplácává po ramenou s Barrosem, Sarkozy se na něj usmívá, div se neobjímá s Mereklovou.

Vyvolává tak dojem horečně činného politika. Asi je v této funkci skutečně "dříč".Ale prominete-li mi následující přirovnání, je to činnost školníka, jenž pobíhá ve všech školních chodbách a pořád něco zařizuje. Hlavou instituce je však ředitel, bez nějž by ústav nefungoval. Topolánek nehýří nápady, ty má někdo jiný. Pobouří jej výrok, který charakterizuje jako protekcionismus - svolá tedy neformální poradu.

V krizi však nápad nemá: do Izraele pošle (v doprovodu výraznějších cizích diplomatů) svého ministra zahraničí (a je nucen dementovat prohlášení svého mluvčího), o jakémsi plánu o řešení konfliktu v Gaze se jednou zmíní, aniž kdykoliv později naznačí, oč šlo. Jeho "ideu" protikrizových opatření na evropské úrovni bychom mohli charakterizovat po kalouskovsku (neoliberálně) "za žádnou cenu přílišné zásahy státu".

Během enrgetické krize se Topolánek profiloval návštěvou Moskvy a Kijeva. (Nejsem si jist, čeho skutečně osobně dosáhl - kromě rozhovoru mezi čtyřma očima s Vladimirem Vladimirovičem.)

Shrneme-li: jiní mají nápady, které se snaží okamžitě uskutečňovat. Ne vždy uspějí, ale situaci elektrizují. Češi pracují, ze svého pohledu možná tvdě, ale jsou jako šikovní řemeslníci, kterým musíte říct, kde mají opravu provést. Má malá země malou politiku a jsou proto její politici také malí? Zkrátka, Sarkozy zase jednou proti Topolánkovi vede 1 : 0.