Hned u vchodu mě pobavila podoba "čtecího zařízení" na čárový kód vstupenky. Usměvavá paní čtečka si čarový kód očima zběžně naskenovala a ručně ho ze vstupenky odtrhla. Můj první zážitek uvnitř haly byl totální chaos u šaten. Dvě vynervované šatnářky se snažily oddělit členy velké skupiny a jejich kabáty od kabátů sólových návštěvníků. Můj svrchník se proto objevil střídavě v rukou obou dam, vystřídal tři různá ramínka a ze všech stran se poválel po pultě, než jsem konečně dostala "ouško" s číslem. V takové situaci jsem vděčná za jakékoliv instrukce od pověřených osob a ráda je okamžitě vyplním. Šaten chtiví návštěvníci ale dostávali pokyny od jedné paní a následně vynadáno od druhé, přestože se opravdu snažili. Stejně jako se snažily ze všech sil i ženy za pultem a to byly v práci ten den teprve hodinu.

Výstava sama o sobě má originální uspořádání. Na začátku jsou umístěny informační panely se stručným přehledem o vývoji situace ve starověkém Egyptě. Následují na třech obrazovkách volně přístupné filmy, na které se může podívat nejvíce čtyřicet lidí najednou. Jsou ovšem kratičké a promítají se postupně pořád dokola, takže je tu možnost počkat a vidět postupně všchny tři. Za promítáním krátkých filmů pokračuje expozice dalším tentokrát trojnásobně velkým kinosálem, v němž se film opakuje každých deset minut a není možné přijít v půlce. Proto se před dveřmi nahromadí lidé a sledují obrazovku s nápisem "Další show začíná za". Čekání si krátím přemýšlením o významu slova show a nedočkavě se těším na cirkusové představení s Karlem Gottem.

Show má ale podobu krátkého filmu o objevení Tutanchamonovy hrobky a končí přesně ve chvíli, kdy archeolog a objevitel hrobky Howard Carter zapálí svíčku a prostrčí ji malou skulinkou v kamenné stěně. Chválím záměr filmu motivovat diváky. Najednou jsou lapeni i návštěvníci, kteří předchozí panely obcházeli se zívajícími ústy.

Z kinosálu se všichni ženou za poznáním. Z bezpečí brněnského domova chceme zažít to, co zažil zoufalý archeolog na mizině po nekonečných letech marného hledání. Nacházíme velké vitríny, které simulují místnosti hrobky ve stavu, v němž byly objeveny. Zážitek je to ohromující, zvláště pro ty, kteří stojí v první řadě. Ze třetí řady už není vidět skoro nic. Vitrína se rozsvítí a mužský hlas komentuje v první osobě všechno, co se uvnitř nachází. Jako by tu stál sám archeolog. Po skončení výkladu vitrína zhasne, takže naděje, že si vše prohlédnu později, je pryč. Nevím proč je předchozí kinosál tak velký, když jsou další expozice vytvořeny pro mnohem menší počet lidí. Ale už je to tak a návštěvníci jsou k sobě docela ohleduplní.

Výstava se líbí, je to vidět i na tom, že lidé začínají vytahovat fotoaparáty a sem tam vše oslní blesk. Uvědomuji si, že na výstavu s tak nákladnou reklamou, chodí i návštěvníci, kteří do muzea nevkročí, pokud jim někdo v televizi neřekne, že tohle prostě musí vidět. Někdo blesk zapomene, někdo ani neví, jak ho vypnout. Jakmile fotoaparát bleskne, ze tmy v koutě vyběhne vousatý hlídač a na celou místnost zařve, ať si ty blesky "laskavě" vypneme. To se opakuje několikrát. Z jeho hlasu lze vyčíst vztek a zoufalství. Je celý den schovaný ve tmě, už padesátkrát od rána zakřičel, že fotit se smí jen bez blesku. A ti plantážníci to pořád ještě nepochopili. Ještě do dalších výstavních sálů slyším z dálky jeho křik. Vzdáleně mi připomíná hlídacího psíka vycvičeného na blesky. Klidnější personál v dalších sálech vždy tiše přistoupí k fotícímu, decentně ho upozorní a zkontroluje, jestli padla jeho rada na úrodnou půdu. Tento způsob protibleskové ochrany je mnohem účinnější a mám pocit, že ve velkých zahraničních galeriích již zcela zdomácněl.

Poté, co si návštěvníci prohlédnou, jak vypadala hrobka vcelku, je vše rozebráno do nejmenších detailů. Popisky jsou stručné a dostatečně velké, i odbornější a obsáhlejší materiály jsou psané poutavě. Vystavené "zboží" lze obcházet ze všech stran. Jak bude personál reagovat, když se pokusím něčeho dotknout, jsem tentokrát nezkoušela. Nicméně pár materiálově zajímavých kopií, záměrně určených k dotyku, by podpořilo multimedialitu výstavy. Samotný faraónův hrob je rozebrán jako matrjoška od největší truhly, která zabírá celou místnost, až po zlatou rakev a všechny vrstvy jsou naskládány za sebe jako dílky stavebnice. Jsem laik a neumím posoudit dokonalost kopií, ale v každém případě působí celek nesmírně věrohodně a bohatě.

Nejsilnější stránkou výstavy je, podle mého názoru, její kompozice. Návštěvník jde od obecného ke konkrétnímu, od celku k detailu, a má tak z expozice strukturované informace a ucelený dojem. Tvůrci navíc nezapomněli, že pokud chtějí lidem předat informace, nejjistější cesta vede skrz příběh. Zvolili si jako hlavní postavu Howarda Cartera a umožnili návštěvníkům vžít se do jeho role, objevit nejprve předsíně hrobky, pak hrob, prozkoumat předměty uvnitř truhlic a nakonec faraonovu mumii.

Celá výstava mi ze všeho nejvíce připomíná zážitek dětské neudržitelné zvědavosti z babiččiny chalupy, když jsem poprvé objevila půdu plnou odložených, starých věcí. Ovšem s tím rozdílem, že u babičky jsme měly záchod samy pro sebe. U Tutanchamona jsou v celé hale dámské toalety jen dvě, takže lze zažít na vlastní kůži, jak se asi cítí James Bond, který si zachrání důstojnost a život vždy až v poslední vteřině.

Výstava v Brněnské Titanic hall trvá do 18. března.