Vyčítat jako představitel (a dokonce předsedajícího) státu, tedy České republiky, že Evropa není dostatečně demokratická (a posléze připojit i protimluv, že posilování Evropského parlamentu by v každém případě bylo chybou), je nejen znevážení této instituce, ale i nepochopení role, jakou má hlava státu hrát. To nemá nic společného s obhajobou svobody, za kterou celý svůj projev maskoval.

Anarchisté jsou také zastánci svobody, a pokud si vzpomínám, nedávno jeden z nich Klausovi předvedl, co to politicky znamená. Europoslanec Daniel Cohn-Bendit přinesl Klausovi na Hrad vlaječku Evropské unie, a Klaus se tvářil, že je to neslýchané. Oproti způsobu, jak se Klaus předvedl v parlamentu, to bylo opravdu velmi dojemné. Pokud chtěl prezident Klaus být v europarlamentu nevážný, měl to možná říct hned úvodem: takto se ocitl na úrovni umělce Davida Černého, který si plete Evropskou unii a "šunkárnu" (jak se přezdívá projektu mezinárodního centra současného umění Meet Factory na pražském Smíchově).

Prezident Klaus stejně jako umělec Černý mají zálibu v provokaci. Není to daleko od bláznovství. Tedy i v té ambivalenci, v níž se vážným způsobem může vyslovovat i nevážné. Nemusí se vám to líbit. Můžete z toho být ale i nadšeni. Klausova provokativnost je založena na vědomém přehánění a vyzývavosti. To, co se snese u umělce, se hůře vnímá u státníka. Klaus prostě nemůže očekávat, že po sérii takových extempore ho někde někdo bude brát vážně. Je to špatná zpráva pro naši zemi. Je to bohužel i dokladem o pokleslosti české (nejen politické) kultury.

Dokument, tv / Tady je Šloufovo...! Česká televize vysílala hned několikrát minulý týden na ČT2 nový dokument z dílny čerstvého nositele novinářské Ceny Ferdinanda Peroutky: ano, nyní šéfredaktora týdeníku Respekt Erika Taberyho. Vždy jsem měl tendenci novináře Taberyho vnímat se sympatiemi, ale bohužel mne vždy přesvědčoval o tom, že sympatie nestačí: vydávat totiž za vážné něco, jakým byl jeho první dokument Vládneme, nerušit! , musel bych se smíchy potrhat. Nový produkt s názvem: Tady je Šloufovo...! v tomto trendu pokračuje! Myslí to Tabery opravdu vážně?

Délka je téměř stejná (59 oproti 52 minutám), a tón je na rozdíl od minulého dokumentu méně dramatický, Tabery přešel od dramatu k melodramatu. Režisérem je tentokrát Jan Bělohlavý. Průvodcem je podobně jako v předchozím dokumentu expert Tabery, který sedí u zdi a kamera ho zabírá, jak sedě, mluví a před sebou má nezbytný výdobytek současnosti: notebook. Zvuková stránka je asi nejveselejší: do dramatické hudby klape starý psací stroj. Chtěl tím režisér Bělohlavý evokovat staré dobré časy? A proč ta staré remingtonka nestojí před Taberym? Mluvící hlavy jsou zabírány ve stylu "orální historie" na černém pozadí...

Ne, nejde mi jen o detaily, ale zajímá mne, zda si opravdu myslí novinář Tabery a jeho lidé, že strhl masku jednomu z nezajímavějších mužů polistopadové éry? Myslí si to, nebo ne? Všichni svědkové, které tu Tabery použil, se tváří smrtelně vážně. Jediný, komu hraje až do konce úsměv na rtech je právě Miroslav Šlouf, předmět tohoto dokumentu. Aby bylo jasno: nápad je to dobrý! Ale Šlouf, jakkoliv se ho snaží všemi dostupnými prostředky obvinit, napadnout, očernit a zneuctit, vyšel z dokumentu jako velký formát. Můžete si o něm myslet, co chcete, ale to, jakým způsobem se nechal natočit, to vyžaduje skutečnou úroveň!

Pro ty, kteří snad neznají poradce Miroslava Šloufa, bývalého šéfa poradců premiéra Miloše Zemana a stále velmi důležitého lobbistu, tady musím uvést jednu důležitou věc: přesvědčil mne, že byl člověkem na správném místě. I při všech různých averzích, které k němu kdokoliv může cítit -- a Tabery nedělá nic jiného, ale dělá to tak amatérsky -- že si nakonec řeknete, jestli to není vlastně nějaká Šloufova skrytá PR taktika? Všichni ti vážní: novináři Kubík, Slonková, Spurný včetně Taberyho, nedokázali nic, ale naprosto nic, aby vůbec nabídli dokument na úrovni doby, v které žijeme. Ani jediná výpověď člověka, který se Šloufem pracoval (mihnutí se Miroslava Štěpána je velmi slabé), ani jediná žena, která ho jistě znala, ani jediný pokus tohoto člověka pochopit.

Nejlepší je totiž nakonec Šlouf sám, který se nabízí doslova na stříbrném podnosu: člověk, který chce dokázat, že je vážně dobrý! A je! Jemu se to povedlo, autorům až příliš průhledného a tendenčního dokumentu ani zbla. Možná, že by měli k soudruhu Šloufovi nastoupit do učení, aby se vůbec naučili elementární věci!

Kritika / Kritický klub Jana Rejžka. Rád poslouchám čtvrteční mudrování dvou nestorů české kritiky na ČRo6. Říkám to při vši nostalgii, kterou -- zejména k Janu Rejžkovi -- cítím, neboť zásahy v době mladosti jsou nejsilnější. Myslím, ostatně, že mohou být i nadále průvodcem nesnadnými časy, v nichž už svět není tak černobílý. Také z tohoto důvodu je mám dokonce stále na podcastu, abych si mohl jejich úvahy poslechnout o víkendu, když se mi je, nedejbože, nepodaří zaznamenat v týdnu. Proto velmi trpím, když slyším, čím se zabývají, a co a jak glosují.

Býti arbitrem vkusu není snadné: a Rejžkovi nejvíce sluší pop-music, zatímco Justovi zase především divadlo. Jelikož jde ale o svého druhu ojedinělý pořad, nemohu se zbavit pocitu, že mi v něm stále chybí méně demagogie, více rozhledu a pochopení. Zejména ti všichni chudáci, kteří se kdy do tohoto pořadu dovolali: co ti musí strpět od Rejžka, který je vždy patřičně usadí! To trpím nejvíce. U Justa mi zase vadí, že i při větší shovívavosti nesleví z evidentních anachronismů: viz sklerotická obhajoba veledíla Davida Černého (ano, ta strašná Entropa! ), a co to údajně znamená! Pořadu by prospělo, kdyby tam občas přišel nějaký host typu Jiřího Peňáse nebo Josefa Chuchmy, kteří by mohli trochu odlehčit tu tíhu výpovědi!

Viděl jsem kdysi i tu bájnou Katovnu na České televizi, kde vedle těchto dvou vousáčů kraloval ještě třetí král -- fantasmagorický filozof Miroslav Petříček -- po tom se mi opravdu stýská. Zdálo se mi, že míra nevážnosti, s jakou dokázal Petříček pracovat, opravdu někdy překonávala i Léblovo bájné Studio Kroměříž! Přesto bych tu rád na tento pořad upozornil: možná to bude i dobrým signálem pro proměnu jisté zatuhlosti, kterou u tohoto zasloužilého pořadu cítím.

Folklór / Poštorecký fašank 2009. Morava je zcela jiná země. Uvědomil jsem si to o tomto uplynulém víkendu, kdy jsem přímo na místě zaznamenal jev, který nikomu na Moravě neunikne, ze severu na jih, totiž slavný: fašank. Z německého fashing, jedná se o předzvěst masopustu, který provází šavlování, kroje, a rej masek. O víkendu jsem se jen kousek minul s tím poštoreckým fašankem (obec Poštorná, tvořící předměstí Břeclavi), a nemohu tedy ke své lítosti referovat podrobněji o typu krojů, ani o tom reji, ani o pohřbívání basy, která se konala o půlnoci ze soboty 21. na neděli 22. února. Sněžilo, bylo chladno, a ten vážně-nevážný průvod, mi unikl: viděl jsem už jenom o neděli v kulturním domě v Poštorné pozdní úklid. Jakýsi pán pravil: "Jdete nám pomóct?" Inu, Charváti nebo Podlužáci, to je zcela něco jiného! Ti se s tím nepářou! Miluji tuhle vážnost tradice, která není vůbec k smíchu, nýbrž naopak k podpoře všemi směry. Pro ty, kteří by si o tom chtěli zcela vážně udělat trochu více obrázek, připojuji informaci.