"Dál jsem lhát nechtěl a pravdu psát nemohl", zdůvodňoval František Palacký, proč jeho Dějiny Národu Českého končí rokem 1526. Tomáš Krystlík v knize Zamlčené dějiny , pojaté jako "antidotum pajánů o slavné české historii" ukazuje, proč se na tom dodnes nic nezměnilo.

"Státy se udržují těmi politickými silami, kterými a ze kterých vznikaly", píše Masaryk, jako by budoucnost nového státu předem tušil a Tomáš Krystlík ony síly zpětně rozkrývá. Není historik, ale rozhněvaný muž. Nevychází z vlastních nových poznatků či archivních bádání, ale z pečlivé kompilace bezmála sto padesáti titulů do nových, zřetelných a konsistentních obrazů. Neargumentuje, cituje. A výslovně upozorňuje na fakta, která byla a dodnes jsou politikou i oficiální historiografií utajována či překrucována.

Nepřipraveným čtenářem kniha nejspíše otřese. Šovinisté, pokud tak již neučinili, si Krystlíka zanesou na prominentní místo v listině národních zrádců. Ale i těm, kteří již jsou se zápachem mrtvol ve sklepení české historie slušně obeznámeni poskytne množství nového materiálu.

Občas se ovšem rozezlený Krystlík sám nevyhne obdobným vzorcům, které kritizuje a ne vždy musí čtenář s jeho ikonoklastickým zápalem bezezbytku souhlasit. Tak proti idealizovanému obrázku moudrého a spravedlivého tatíčka Masaryka na bílém koni kompiluje obraz padoucha posedlého bezohlednou touhou po moci, demagogického válečného štváče, prolhaného defraudanta, intrikána a špiona.

Budiž, smiřme se s tím, že i nejsvatější ikony českého politického pantheonu byli lidé z masa a kostí, jednající z lidských pohnutek, pragmaticky a ne vždy tak, jak bychom od nich očekávali. Potud je Krystlíkovo boření mýtů záslužné.

Nicméně posudek, který Masarykovi vystavuje, se orientuje na dnešních měřítcích -- a ta se na první světovou válku skutečně aplikovat nedají. Představa demokratické Dohody bojující proti despotickým Ústředním mocnostem za sebeurčení porobených národů patří definitivně k mýtům, které Krystlík jinak vášnivě boří. Tři z pěti dohodových států byly monarchiemi a i Masaryk odcházel s představou obnovení Království Českého. Program národních demokracií adoptovala Dohoda pro státy vznikající na troskách rozbitých říší teprve ke sklonku války -- ale tu bylo nejprve nutno za každou cenu a bez všech skrupulí vyhrát, připomeňme jen Winstona Churchilla obětujícího civilní Lusitanii německým ponorkám, aby zatáhl do války USA.

Rovněž minucióznost, se kterou Krystlík dokumentuje Masarykovu a Benešovu špionážní činnost pro Anglii a Francii odráží především aktuální českou posedlost -- lze snad denunciovat účinněji, než označením za agenta? Jenomže špionáž není službou Ďáblu, ale politice a armádě -- za války o to nezbytnější. Lze diskutovat o prozíravosti a legitimitě rozbití Rakouska, ale když už na ně jednou přistoupíme, nedává smysl pohoršovat se nad konsekvencemi. Ano, Masaryk a Beneš bojovali proti Rakousku na straně Dohody. K tomu patří propaganda, špionáž, zabíjení, brutalizace. Na obou stranách.

Pro mnohé nový bude popis působení Legií v Rusku, uloupení carského pokladu a drancování Sibiře, přestože zde Krystlík vychází z řady publikovaných pramenů. Rovněž případ Karla Perglera podrobně zaznamenali Antonín Klimek a další. Zato u popisu sestřelení Štefánikova letadla a likvidace jeho svědků cituje pouze z Černé knihy minulosti Zbyňka Ludvíka a Václava Bureše, aniž by si položil otázku spolehlivosti svědectví ze třetí ruky. Zároveň již nezmiňuje další svědectví ze stejného zdroje, podle něhož měl být důvodem vraždy Štefánika jeho záměr nechat po návratu vyšetřit osud peněz zahraničního odboje, které měl Beneš prohrát v kasinu v Monte Carlu. Problém však lze i obrátit: okázalá ignorance řady klíčových momentů oficiální historiografií bývá spolehlivou indicií, že nejtemnější fámy nejsou příliš vzdálené od skutečnosti.

Také Krystlíkův popis první republiky se věnuje záslužnému odhalování jejích temných stránek a neznám druhý český zdroj, ze kterého by se s nimi mohl čtenář v tak kompaktní podobě seznámit.

Nicméně i zde se projevuje nepřiměřenost měřítek. Po šedesáti letech míru a prosperity považujeme dnešní kritéria demokracie a lidských práv za nezpochybnitelnou míru věcí. Po první válce byla ovšem demokracie experimentem ozkoušeným dosud teprve v pár exotických zemích, zpochybňovaným z jedné strany značně bližšími modely autokratickými a z druhé dalším experimentem socialistickým. Na mnoha místech byl od počátku přijímán s nechutí a nedůvěrou, které byly nejpozději s hospodářskou krizí více než potvrzeny. Krystlíkovy puntičkářské poukazy na projevy levicové afinity ČSR zároveň zamlčují rovněž existující projevy afinity pravicové. Že si ČSR v této části Evropy udržela základní demokratické rysy nejdéle je ovšem fakt, který lze relativovat nejvýše poukazem, že při svém heterogenním složení ani neměla na vybranou. Obrat "ostrůvek demokracie" je ostatně německé provenience, ne české.

Velká část jeho kritiky první republiky sleduje argumentační linii sudetoněmeckou a Krystlík věnuje celou kapitolu rozvracení tradovaného obrázku Konráda Henleina. I to je přínosné, pro řadu čtenářů budou argumenty a fakta o jazykové a národnostní politice předválečné ČSR i o nejoblíbenějším nepříteli Čechů objevná. Nicméně soustředění na českoněmecký rozměr pomíjí problém vztahů k ostatním národnostem, ke Slovákům, Maďarům, Židům a především k Cikánům. Tak se čtenář ani z tohoto kritického spisu nedozví, že ČSR byla hned po Bavorsku první zemí, která zavedla proticikánské zákony a evidenci cikánského obyvatelstva, že jsme byli v každé fázi řešení "cikánské otázky" o krok dál, než náš německý vzor a že vyvraždění českých Cikánů byla pravděpodobně nejdůslednější genocidou druhé války.

Mýtus Mnichovské zrady je ovšem vděčným terčem zejména v rovině politické. Krystlík ale nejprve věnuje šest stran strategickému rozboru, který se však -- až na lehce odlišná čísla a několik apriorně negativních soudů -- zásadně neliší od podrobnějšího Klimkova a Hofmanova popisu ve Velkých dějinách zemí Koruny České.

Ne tak popis dalších událostí. Rozhodující informaci o přijetí francouzsko-britského ultimata Hodžovou vládou 21. září 1938 nemůže nezasvěcený čtenář z Klimkova mnohomluvného textu vůbec dešifrovat - po cíleném hledání jsem ji nalezl, neurčitě formulovanou a mimo kontext, až na třetí pokus. Sice tu je, ale jako by nebyla a není to stylistickou neobratností. Rovněž o protiústavnosti přijetí ultimata musí čtenáři vědět předem, aby dokázal dešifrovat debatu o demisi vlády či polemiku o Petru Zenklovi. Dokonce demisi vlády 22. září neuvádí Klimek přímo a o protiústavnosti jmenování vlády generála Syrového se čtenář nedozví vůbec. Zjevným cílem je zamlžit nejdůležitější, že Československo odstoupilo Sudety osm dní před Mnichovskou konferencí.

Chvíli mi trvalo, než jsem si skutečný rozsah Klimkovy manipulace uvědomil. Mýtus mnichovské zrady je dodnes základním traumatem české identity, ovlivňující i současný vztah k Evropské unii. Je zdrojem nedorozumění se zahraničními partnery, kteří nemohou pochopit, proč si Češi ze dvou osudových dat, kapitulace 21. září 1938 a obsazení Wehrmachtem 15. března 1939, vybrali jako nejtragičtější právě to třetí, mezinárodní projednání modalit nových hranic 29. září 1938.

Vysvětlení je ovšem nasnadě: aby se dal národní hněv obrátit proti cizákům. Koho by asi Beneš získal pro program "odčiňování" své vlastní pražské kapitulace? Autor monopolního kompendia národních dějin ovšem rozhodl, že pro národ a jeho příští generace bude lépe, když setrvají ve sladkém oblbení.

Rovněž osm stránek Krystlíkova popisu druhé republiky -- tématu v české literatuře neobyčejně vzácného - podává plastičtější a relevantnější obraz než sto padesát oficiózních Klimkových stránek -- na kterých autor ostatně zamlčel i Benešovu abdikaci na prezidentský úřad 5. října 1938.

Rozsáhlou kapitolou je popis protektorátního odboje, což je ovšem o poloprázdné či poloplné láhvi. Z Krystlíkovy rozhněvané perspektivy je samozřejmě poloprázdná a není lehké se s ním přít. Pokud si vzpomínám, dospěl Radomír Luža na základě srovnávací studie k závěru, že český odboj byl srovnatelný například s francouzským. Já jsem si jeho rozměr uvědomil až na okolnostech atentátu na Heydricha, kdy parašutisté přes diletantskou londýnskou přípravu dokázali v nepřátelské zemi sami nalézt kontakty na odboj, navázat přes něj spojení s Londýnem, zorganizovat si fungující existenční a logistické zázemí, vyšpehovat Heydrichovy plány a pohyby, připravit a provést atentát, zajistit si spolehlivý ústup a úkryt a mezitím ještě navádět spojenecká letadla na plzeňskou Škodovku. Svědčí snad tohle o nedostatku odbojového ducha v Protektorátu?

Krystlík má ovšem spadeno zejména na Beneše coby agenta NKVD (předchůdce KGB). O finanční podpoře, kterou z této strany před odjezdem do exilu obdržel, se ovšem z Velkých dějin zemí Koruny české nedozvíme rovněž nic, přestože stvrzenka o ní sehrála o deset let později významnou roli při komunistickém převzetí moci.

Nicméně myslím, že i zde Krystlíkova agentománie spíše zakrývá prostší realitu. Stalin byl jediný státník, který si nedělal nejmenší problémy s legitimitou Benešova znovuprezidentství, s uznáním londýnského exilu jako plnoprávné vlády, s eskamotérstvím právní kontinuity Československa a neplatnosti Mnichovské dohody od samého počátku ani s poválečným vyhnáním Němců a Maďarů -- a dobře věděl proč. Párijské postavení mezi ostatními exilovými reprezentacemi, Stalinova vstřícnost i nezbytnost kultivovat mýtus zrady západními spojenci neponechávaly Benešově chorobné potřebě vlastní důležitosti a moci na vybranou. Služebná oddanost, kterou SSSR a Stalinovi prokazoval byla především oddaností sobě samému a je vedlejší, jak oprávněně ho přitom NKVD jako svého agenta evidovala.

Poválečnou republiku označuje radikál Krystlík za nacionálně socialistický stát, právem a zdůvodněně. Ze své "pravicové" perspektivy se však soustřeďuje především na aspekty komunistické cesty k moci, což je podobně zjednodušující ideologický výklad, jako vítězství pracující třídy.

Skutečný rozsah diskontinuity s předválečnou ČSR zůstává dodnes nezpracován. Zahrnovala státní území, složení obyvatelstva, zahraniční orientaci, hospodářskou strukturu, ústavní a politické zřízení, likvidaci právního státu, fašizaci společnosti, zavedení diktatury až po institucionalizaci teroru jako prostředku výkonu státní moci. Svalování odpovědnosti na komunisty je stejně falešné, jako svalování odpovědnosti za rozbití předválečné ČSR na mnichovské mocnosti. Samotný komunistický převrat byl jen logickým důsledkem politiky "odčiňování Mnichova", uznání kontinuity Benešovy vlády a přijetí jejího Košického programu.

Na závěr doplňuje Krystlík ještě kapitolku k roku 1968 s tezí, že "Pražské jaro bylo jen kouřovou clonou pro [dávno dohodnuté] umístění vojsk Rudé armády v Československu".

Je samozřejmě otázkou, kam Krystlíkovu knihu zařadit. Jako dějepis je nesoustavná, emocionální a ideologická. Nutno ovšem říct, že to ani nezakrývá -- na rozdíl od jediného soustavného dějepisu Klimkova, manipulujícího fakta pod rouškou akademické serióznosti.

Tím se vracím k úvodnímu postesku, že žádné dějiny nemáme. Interesovanému čtenáři nezbývá, než se v základním přehledu, alespoň pro dosud zpracované období 1918-1945, orientovat na Klimkově kompendiu (pro tento účel ovšem značně zbytnělém), ale zároveň si jeho informace průběžně ověřovat, korigovat a doplňovat z dalších kritických zdrojů. Zde nabízí Krystlíkova kniha jejich dosud nejkompaktnější shrnutí. Chybějící dějiny nenahrazuje, ale doplňuje, koriguje a klade laťkou jejich věrohodnosti. Po jejím vydání je již -- doufejme -- nebude možné psát tak ležérně, jako dosud.