Kocábova odpověď je sice nedává žádný smysl, ale i tak by stála za otestování před některým, právě zavíraným, kanadským podnikem. Nejlépe v okamžiku, kdy bránu opouští poslední směna. Kdyby tam jen tiše přihlížel, možná by viděl "takovou zoufalou rovnost, kde si všichni společně zanadávají a jdou domů".

Pokud by chtěl propuštěným vysvětlovat, že jsou na tom vlastně dobře, protože kapitalismus jim "vyrovnává šance pro vstup na pracovní trh", je možné, že by rychle narazil na tvrdou pěst kanadské dělnické třídy. Třeba by divil, kde se to v těch komunismem nepoznamenaných lidech bere. Pokud není kompletní idiot, viděl by pak svět trochu jinak.

Shodou okolností jsem krátce po čtení Kocábovy odpovědi narazil na jeden z blogů odstupujícího předsedy Akademie věd ČR . Vedle názoru na energetiku mě zaujal jeho stručný životopis, psaný bohužel historicky nadále neudržitelnou formou, která může čtenáře odvést správně negaativního pohledu na minulost.

Co předsedovi brání, aby napsal pravdu, tak jak ji současnost žádá, tedy kocábovštinou:

....V roce 1960 jej, spolu s několika desítkami podobně postižených, nahnal komunismus na Přírodovědeckou fakultu Karlovy university. Jeho zkušenost bezmocné rovnosti pokračovala během kandidátské práce na ústavu ČSAV. Po obhájení titulu kandidáta věd, který komunisté zavedli podle sovětského vzoru, pokračoval jeho trpký úděl nahnáním na dvě roční stáže v USA a Kanadě a pak do ústavu ČSAV, kde se stal vědeckým pracovníkem. Jeho nezáviděníhodný osud ukončil až rok 1989... atd.

Najít správný okamžik pro přepisování dějin není jednoduché, protože často jde o balancování na hraně směšnosti. Proto současnou českou společnost tolik trápí vyučování dějepisu ve školách.