Významné místo mezi těmito snahami má rozsáhlý esej australského permakulturního aktivisty Davida Holmgrena Scénáře budoucnosti (Future Scenarios). Tento text z větší části vychází z Holmgrenových myšlenek.

Archeologie a historie nám ukazují, že základem populačního, kulturního a technologického rozvoje i pádu každé civilizace jsou přírodní (biologické a fyzikální) zdroje, z nichž civilizace čerpá, především zdroje energetické. I historie 20. století dává logičtější smysl, pokusíme-li se ji vysvětlit spíše jako dějiny soupeření o energie než jako střet ideologií. Z tohoto pohledu teď prožíváme konec éry fosilních paliv.

Historická ojedinělost současné situace spočívá v tom, že pro následující přechod od převládajícího energetického zdroje minulosti k budoucímu, který ho má nahradit, není žádný nový zdroj po ruce tak snadno, jako byly v minulosti uhlí a především ropa. Navíc jsme si zvykli, že snadno dostupné a levné energetické zdroje dosud zajišťovaly růst populace a konzumu, který jsme začali považovat za neomezený a zaručený.

Ani jedno z toho není pravda. Je k dispozici dost důkazů, že příští energetický přechod nebude probíhat způsobem známým několik posledních století – směrem k další koncentraci energetických zdrojů a mocenských struktur. Tuto skutečnost si různí výzkumníci, aktivisté, novináři a příslušníci kontrakulturních společenství uvědomují už desítky let, ale teprve postupně se zrychlující zdražování ropy od roku 2004 a potravin od roku 2008 začaly k problému přitahovat pozornost širší veřejnosti i politických předáků.

Přesto je na místě maximální míra pesimismu, pokud jde o naději, že přechod k příštímu ustálenému stavu civilizace proběhne rozumným způsobem a s co nejmenšími lidskými, přírodními a kulturními ztrátami. Představa postupného utlumování růstu a omezování spotřeby společnosti je v takovém rozporu s psychosociálními základy civilizace a mocenskými zájmy vládnoucích skupin, že je jimi zkreslována, zastírána, zesměšňována nebo prostě ignorována.

Na rozdíl od mnohých diskusí alternativních aktivistů, které trpí omezením pohledu jejich účastníků nejdále na horizont jejich vlastních životů, předkládané scénáře se snaží vidět staletí, ne-li tisíciletí dopředu.

Budoucnost energie

Rámec pro posouzení širokého spektra kulturně představitelných a ekologicky možných budoucností v průběhu příštího století nebo i v delším horizontu poskytují čtyři rámcové energetické scénáře, jak je znázorňuje následující graf:

• technoexploze
• technostabilita
• úbytek energií
• zhroucení

Technoexploze předpokládá objev nových, rozsáhlých a koncentrovaných energetických zdrojů, které umožní pokračování růstu a materiálního bohatství. Symbolem tohoto scénáře by mohla být kolonizace jiných planet.

Technostabilita závisí na plynulém přechodu od materiálního růstu založeného na vyčerpávání zdrojů k udržitelnému způsobu spotřeby zdrojů a stavu populace (snad i ekonomické aktivity) na základě použití obnovitelných energií, které zajistí kvalitu života srovnatelnou se současným stavem. Možným symbolem tohoto scénáře jsou fotovoltaické technologie.

Úbytek energií zahrnuje nějaké způsoby omezení ekonomických aktivit, složitosti společnosti a populace s postupujícím vyčerpáním fosilních paliv. Rostoucí závislost na obnovitelných zdrojích s nižší energetickou hustotou postupně zcela změní strukturu společnosti. To naznačuje přesun osídlení a hospodářství na venkov, nižší spotřebu energie a progresívní pokles lidské populace. V mnoha regionech lesy získají zpět svůj tradiční status symbolu bohatství. Proto je vhodnou ikonou tohoto scénáře strom.

Zhroucení znamená selhání celého spektra vzájemně provázaných systémů, které udržují v chodu průmyslovou společnost, tak jak bude docházet k vyčerpání kvalitních fosilních paliv a klimatická změna zničí podpůrné ekosystémy. Bylo by nevyhnutelně spojeno s rozsáhlým vymíráním lidské populace a ztrátou znalostí a infrastruktur potřebných pro průmyslovou civilizaci, ne-li s ještě krutějšími scénáři včetně vymření lidstva a redukce většiny planetární biodiversity.

zdroj obr ZDE

Názory na budoucnost

Názory vědců a komentátorů na budoucnost jsou zabarveny podle jejich přesvědčení o míře, do jaké jsou společenské struktury produktem naší přirozené „geniality“, která je nezávislá na omezeních daných přírodou, nebo alternativně důsledkem biofyzikálních deterministických sil. Ti, kdo plánují a provádějí akce k formování budoucnosti (především současné vládnoucí elity) mají tendenci prosazovat scénáře, v nichž vidí možnosti svého účinného zasahování, i když to explicitně veřejně nezdůrazňují.

Víra ve věčný růst přežila opovržení matematiků vysvětlujících, že a jak konstantní exponenciální růst i při nízkých přírůstcích vede doslova k explozi. Pojem „negativní růst“ používaný ekonomy k popisu zmenšování ekonomiky sám o sobě záměrně navozuje pocit, že cokoli jiného než ekonomický růst je nemyslitelné.

Nevyslovené předpoklady růstu

• globální tempa těžby neobnovitelných surovin dále porostou
• nenastanou žádné vrcholy a poklesy těžby a spotřeby vyjma podobných, jako v minulosti při přechodu ze dřeva na uhlí a z uhlí na ropu
• ekonomická aktivita, globalizace a technologická složitost společnosti porostou
• geopolitický pořádek nastolený USA jako dominující supervelmocí nebude předmětem náhlého kolapsu podobného tomu, který doprovázel rozpad SSSR
• klimatická změna bude ve svých dopadech na lidstvo zanedbatelná, takže adaptace na ni nevyvolá nutné změny základů organizace společnosti
• ekonomika obcí a domácností a sociální soudržnost se budou snižovat co do rozsahu i důležitosti pro společnost

Samotné odhalení těchto skrytých (a skrývaných) předpokladů ukazuje, jak slabé jsou základy pro jakoukoli plánovanou odpověď na problémy přechodného období. Průhlednost našich východisek se stává v čase turbulentních historických změn zásadní. Široce ignorován je i ošemetný problém závislosti finančních systémů na nekonečném ekonomickém růstu. Exploze ekonomické aktivity založené na finančních službách a informačních technologiích v dominujících ekonomikách na začátku 90. let vytvořila iluzi „vzdělanostní“ ekonomiky nebo „ekonomiky služeb“, i když teď je jasné, že globalizace prostě přesunula spotřebu hmotných zdrojů do jiných zemí, jejichž úkolem je podporovat růst v zemích založených na ekonomice služeb.

Lidský kapitál

Mnohé z víry v udržitelnost dosavadního charakteru růstu vyplývá z přesvědčení, že jeho vymoženosti jsou důsledkem neomezených množností lidského ducha. Avšak i „vzdělanostní“ společnost a na ní postavená „servisní“ekonomika včetně „lidského kapitálu“, který ji pomohl vytvořit, nejsou ničím jiným než přeměněnou formou energie, která byla do její výstavby vložena. Lze pokládat za jisté, že dosavadní široká přístupnost vysokoškolského vzdělání, činnost a vliv masových médií nebo aktuální formy zastupitelské demokracie by bez nadbytku levné a snadno přístupné energie nebyly možné. Předprůmyslové ekonomiky si takový výpadek produktivních sil v žádném případě nemohly dovolit.

Navíc se ukazuje, že významná část „výdobytků“ růstu je zcela dysfunkční. Například jimi vynucený způsob života většiny lidí neslučitelný s biologickou podstatou člověka vede ke strmému nárůstu nákladů na zdravotní péči. Velký podíl na růstu po energetických krizích 70. let měla ekonomicky „racionální“ politika privatizací. Začíná být zřejmé, kolik ze zdánlivého ekonomického růstu se realizovalo na úkor mnoha sociálních indikátorů blaha společnosti. Příkladem může být privatizace infrastrukturních odvětví, která způsobila dlouhodobé zanedbávání jejich údržby, růst jejich komplikovanosti v důsledku centralizace a tím jejich obtížnou řiditelnost a zvýšenou zranitelnost a také postupné dlouhodobé snižování jejich kapacity.

Charakteristickými pro vyspělou a odolnou společnost jsou kapacity pro stanovení dlouhodobých dosažitelných cílů, ale i nouzové strategie a politiky zajišťující vyrovnání se s nepředvídatelností a nejistotou. Díky svému globálnímu charakteru by naše průmyslová civilizace měla být schopna věnovat zdroje potřebné pro definování své strategie na všech úrovních. Místo toho vidíme krátkodobě „prospěšné“ chování a nezájem o osud budoucích generací. Takový přístup lze pochopit u jednotlivců, ale neměl by být vlastní korporacím, natož vládám.

Z uvedeného lze vyvodit, že podobně jako přírodní je i lidský kapitál obětí vyčerpání a že i méně materiální formy bohatství takto zprostředkovaně podléhají fungování přírodních zákonů. Tento fakt sám o sobě odůvodňuje domněnku o rozkladu civilizace.

Kolaps

Pro menšinu intelektuálů a řadových občanů, na které nedělá dojem možnost technoexploze nebo technostability, se logickou budoucností zdá být nějaký druh krize vedoucí ke zhroucení a kolapsu civilizace.

Především zde existuje dlouhá chiliastická tradice židovskokřesťanské civilizace, která čas od času dojde k přesvědčení, že náš svět je v zásadě nějakým způsobem vadný a že musí nastat „konec světa, jak ho známe“.

Dalším faktorem posilujícím tyto tendence je rychlé tempo současných kulturních změn a velmi krátká perspektiva pohledu moderních lidí na život. Kdyby budoucí změny měly zlikvidovat tento styl života, považovali by to za konec civilizace, i když jsou nanejvýš třetí generací, která takto žije, a i kdyby z historického hlediska šlo jen o nepodstatné změny. Návrat k podmínkám života za Velké deprese jistě koncem civilizace nebude. Toto přesvědčení možná odráží egocentrickou podstatu moderní mentality, díky níž považujeme své přežití a blahobyt za důležitější než naši předkové. Historická zkušenost morových ran nebo třicetileté války ukazuje, že společnost může přežít vymření významného počtu svých příslušníků, jehož výsledkem je úpadek a celková změna. V některých případech se dokonce život členů kolabující společnosti může vlastně zlepšit, jestliže se zdroje vynakládané na udržení komplexního charakteru společnosti uvolní pro pokrytí jejich základnějších potřeb. Nejlépe zdokumentovaný případ konce římské říše nasvědčuje spíše postupnějšímu a méně úplnému charakteru procesu úpadku.

Možnost úplného a relativně rychlého globálního kolapsu samozřejmě nelze zcela vyloučit. Důsledkem akceptování jeho scénáře jsou sklony k fatalismu nebo naivní pokusy o individuální nebo rodinné přípravy na přežití. Zároveň jde o scénář tak šokující, že ve společnosti posiluje odmítání vůbec o budoucnosti přemýšlet, čímž paradoxně může přispět k vyšší pravděpodobnosti jeho realizace. Možná si většina lidí myslí, že zhroucení civilizace je nevyhnutelné, ale doufá, že za jejich života k němu nedojde. Realističtější posouzení a adaptivní reakce na scénář zhroucení jsou jedině možné po hlubokém porozumění dlouhodobému scénáři úbytku energií.

Úbytek energií - opomíjený scénář

Veřejná diskuse o úbytku energií je všeobecně vnímána jako nereálná, obranářská a politicky neproduktivní, i když mnozí, kdo veřejně propagují strategie udržitelnosti, soukromě přiznávají, že úbytek energií může být nevyhnutelný. Nemusíme však věřit, že konkrétní scénář se odehraje, a přesto se na něj můžeme vážně připravovat – většina lidí si také pojišťuje domy, i když nevěří, že doopravdy vyhoří. Scénáře úbytku energií však vyžadují více předvídavosti a proaktivního plánování než scénáře růstu nebo udržitelného stavu. Rychle přibývající důkazy klimatické změny i ropného zlomu činí pravděpodobnost realizace takového scénáře vyšší navzdory hlubinně strukturálnímu a psychologicky podloženému popírání zřejmých skutečností.

Ekologické modelování naznačuje, že scénář úbytku energií by se mohl odehrát v podobném časovém rámci jako éra průmyslového růstu, tj. v průběhu asi 250 let. Podle historických zkušeností by se celý proces mohl skládat ze série krizí prokládaných fázemi relativní konsolidace a stabilizace, které by mohly trvat desítky let, než něco spustí další pokles a další stabilizaci.

Je bezpodmínečně potřebné přeformulovat scénář úbytku energií jako pozitivní proces, který může osvobodit lidi od mantinelů a dysfunkcí růstové ekonomiky a konzumní kultury. Bude to nutný proces, který nám poskytne pocit naděje a sounáležitosti se základními lidskými hodnotami vyjádřenými všemi tradičními kulturami během historie lidstva.

Čtyři scénáře úbytku energií

Předkládáme zde čtyři scénáře, každý je kombinací dvou proměnných, úbytku ropy a klimatické změny.

• hnědé technologie: pomalý úbytek ropy, rychlá klimatická změna
• zelené technologie: pomalý úbytek ropy, pomalá klimatická změna
• péče o Zemi: rychlý úbytek ropy, pomalá klimatická změna
• záchranné čluny: rychlý úbytek ropy, rychlá klimatická změna

zdroj obr ZDE

Charakteristika scénářů je složitá a nevyhnutelně spekulativní, ale přesto mohou posloužit jako rámec pro úvahy, jak by ropný zlom a klimatické změny mohly přetvořit globální a místní energetické zdroje, vzorce osídlení, ekonomiku a veřejnou správu. Poskytují také pohled na možné odpovědi uvědomělých aktivistů, kteří si chtějí zajistit budoucnost svou a svých rodin pozitivním příspěvkem pro společnost. Tyto odpovědi by mohly obsahovat potenciálně účinné politiky akceptované odpovídajícími formami vlády, které by mohly fungovat v každém z těchto scénářů.

Hnědé technologie: Centralizované omezování seshora dolů

Pomalý pokles dostupnosti energie, příznaky drsné klimatické změny

• po dosažení ropného zlomu (2005 – 2010) pokles těžby ropy o 2% ročně, podobně po vyvrcholení těžby zemního plynu
• extrémní klimatické změny
• agresivní národní politiky, tendence politických systémů ke korporativismu a fašismu
• masivní centralizované investice vlád a korporací do neobnovitelné energetiky a biopaliv a do odstraňování následků extrémních klimatických jevů
• nasazení masivních zdrojů korporací vyžaduje finanční, právní a vojenské zajištění vládami, důsledek: zdrojový nacionalismus brzdí volný obchod a narušuje globalizaci
• komoditní trhy prodávajících, nedostatek zvyšuje ceny energií a potravin i zisky velkých korporátních producentů a vlád disponujících zdroji i v rostoucím chaosu
• poptávka po biopalivech v bohatých zemích snižuje světové zásoby potravin a zvyšuje jejich ceny – vlády je dotují, aby předešly hladovým bouřím, veřejné rozpočty kolabují
• konzumem hnaný růst ekonomiky v bohatých zemích stagnuje nebo klesá nebo je aktivně omezován vládami které soustřeďují zdroje na potravinovou, energetickou a klimatickou bezpečnost
• nastává globální ekonomická krize – mix efektů vyských cen komodit, soupeření velmocí, zdrojového nacionalismu a křehkosti finančních systémů
• volání po silných vládních akcích chránících lidi před vysokými cenami, přírodními katastrofami, následky silných akcí jiných vlád a masovou imigrací
• pokles vládní podpory vzdálených regionů
• úpadek střední třídy ve vyspělých zemích vede k projevům nespokojenosti a represím včetně internačních táborů pro imigranty a bezdomovce
• kroky ke kontrole populace včetně nucené sterilizace
• série mezinárodních konfliktů potvrzuje zásadní změny globální rovnováhy sil s postupujícím vyčerpáním zdrojů
• pod hrozbou nedostatku potravin jsou zdroje přesměrovány od konzumu a mobility jednotlivců k intenzivnímu korporátnímu průmyslovému zemědělství provozovanému v kontrolovaném prostředí (skleníky apod.) na okrajích aglomerací
• nákladné a energeticky náročné způsoby zajištění dodávek vody (odsolování)
• rozsáhlá opatření v aglomeracích proti stoupající hladině moří
• vznik iniciativ za zvýšení energetické úspornosti měst a rozšíření veřejné dopravy
• polarizace společnosti mezi klesající počet frustrovaných příslušníků středních tříd závislých na systému žijících v opevněných čtvrtích a relativně bezprávné rostoucí subkulturní komunity vyloučených žijících z „odpadků“ systému v předměstích a slumech
• scénář může být dominantní a stabilní i několik dekád, dokud ho zrychlování poklesu dodávek energií neposune ke scénáři záchranných člunů

Zelené technologie: Postupné decentralizované zpomalování

Pomalý pokles dostupnosti energie, příznaky mírné klimatické změny

• tempo vyčerpání ropy i klimatických změn jsou na spodní úrovni dnešních odhadů
• postupné snižování globálních mocenských ambicí některých zemí v důsledku rostoucích nákladů vedou ke zvýšení mezinárodní bezpečnosti a jiným zemím umožňují přesměrovat výdaje do oblastí úspor a tecnologických inovací
• mix decentralizovaných a diverzifikovaných fosilních a obnovitelných energetických zdrojů
• obnova venkova na základě ekologického mangementu a organického zemědělství, řešení konfliktu potraviny vs. biopaliva – potraviny z polí, biopaliva z lesů, rozvoj permakultury
• postupný útlum a recese v některých odvětvích, ale růst v energetice, těžbě a zemědělství, recyklaci, opravách a údržbě
• měnové reformy v některých bohatých zemích vedou ke zmírnění rozsahu finančních krizí a k rozumnému investování do veřejně prospěšných inovací
• informační technologie vedou k úsporám energie a racionální organizaci energetiky; jinde zdánlivé příležitosti k pokračujícímu růstu vedou ke vzniku investičních bublin v obnovitelných energiích následovaných dalšími recesemi
• restrukturalizace aglomerací směrem k menším celkům, budování sítí veřejné dopravy, více práce v místech, méně dojíždění
• decentralizovaná povaha zdrojů a důraz na zemědělství a hospodaření s půdou povede k decentralizaci správy na úroveň regionů a měst, což může vyvolat vznik více rovnostářské společnosti, ale naopak i feudálních tendencí
• omezení nejhorších excesů konzumního kapitalismu, realizace postupného záměrného a řízeného zmenšování ekonomiky jako opaku růstu
• posilování občanské společnosti

Péče o Zemi: Obnova zdola nahoru

Rychlý pokles dostupnosti energie, příznaky mírné klimatické změny

• po dosažení ropného zlomu rychlý pokles těžby ropy až o 10% ročně následovaný ještě rychlejším poklesem těžby plynu a vyvrcholením těžby uhlí
• všeobecný finanční šok, hluboká ekonomická krize, války o zdroje – nelze budovat nové energetické zdroje ani infrastrukturu
• rozpad rozvodných a komunikačních sítí
• snížení vojenské kapacity velmocí v důsledku drahých a nespolehlivých zdrojů energie – války spotřebují více zdrojů než by jich přinesly
• zpomalení klimatických změn v důsledku kolapsu globální konzumní ekonomiky a zastavení velkých investic do infrastruktury
• radikální snížení mobility osob a zboží, řetězec zásobování potravinami je vážně narušen, výpadky vedou k přídělům, černému trhu a hladovým bouřím
• vzestup zločinnosti, podvýživy, nemocí a v některých zemích epidemií
• kolaps výběru daní snižuje akceschopnost vládnutí, které se přesunuje na úroveň regionů a míst – prostor pro přímou demokracii
• kolaps velkoměst, migrace lidí do menších míst a na venkov – přesun množství pracovní síly do zemědělství a místních ekonomik
• velké množství bezdomovců z bývalých velkoměst vytváří novou spodní třídu bez dovedností chudých, což může vést k nabídce práce za ubytování a stravu a posilování feudálních tendencí ze strany vlastníků půdy a velkých zemědělských podniků s pomocí zbytků mocenských struktur
• malí zemědělci schopní využívat lidské a zvířecí práce těží z mírnosti klimatických změn
• vznik nových domácích řemesel a živností – opravy budov a vybavení, údržba, využití odpadu – vedou k diverzifikované drobné ekonomice
• omezení pohonu zemědělské techniky a dopravních prostředků na biopaliva a dřevoplyn
• po kolapsu bank a fiinančních institucí a výběru daní vládami někde mohou následovat pozemkové reformy a odpuštění dluhů regionálními vládami, které umožní lidem dál vlastnit jejich nemovitosti
• místa s větším sociálním kapitálem se transformují v relativně rovnostářskou společnost podporovanou bio- a permakulturním zemědělstvím a využitím recyklovaných zdrojů z opuštěných měst
• vznik místních měn a výměnného obchodu, komunitně podporovaného zemědělství na každém kousku volné půdy, družstev sdílejících dopravní prostředky a mechanizaci
• neformální a domácí ekonomika přebírá zajištění většiny životně nutných věcí místo krachujících velkých firem a centrálních vlád
• v místech s rozloženou sociální soudržností většina nových aktivit probíhá uvnitř opevněných sídel, obchod mimo ně je nebezpečný a „venku“ jsou hlavními aktivitami sběr odpadního materiálu a paliva a chov dobytka kontrolované gangy a místními náčelníky
• krutý dopad tohoto scénáře především na městskou populaci dříve bohatých zemí
• kulturní a spiritulání revoluce v hlavách lidí osvobozených od nutnosti honu za konzumem a přinucených k prostému způsobu života v obnovených komunitách
• oproti technologickým scénářům v tomto scénáři nelze udržet ani obnovit starý systém, lidé akceptují, že každá další generace bude čelit pokračujícímu zjednodušování života a lokalizaci společnosti
• zjednodušení v materiální sféře – šance pro růst duchovní sféry
• znovuzrození společenské vůdčí role žen
• šance na nové vybudování společnosti od přírodních a komunitních základů

Záchranné čluny: Pozůstatky civilizace

Rychlý pokles dostupnosti energie, příznaky drsné klimatické změny

• dodávky fosilních paliv rychle klesají, hospodářství kolabuje, příspěvek lidstva ke klimatické změně se snižuje, ale nastartovaný efekt pozitivní zpětné vazby již nelze zvrátit
• místní války včetně jaderných a postupující vlny hladomorů a epidemií decimují obyvatelstvo a vedou ke snížení globální populace na polovinu během několika desetiletí
• nové formy zemědělství pod tlakem chaosu v průběhu ročních období, další zdroje potravin – lov, sběr
• vznik kočovných skupin
• svět plný smutku a násilí povede ke vzniku nových válečnických kultů, náboženství a možná i nových jazyků
• opuštěná města budou nebezpečná, ale poslouží jako zdroje cenných materiálů, především kovů, a jako prostor pro rozvoj autonomních předměstských osad
• některé lokality (v horách s dostatkem vody k pohonu elektráren, na územích se zemědělskými zdroji, v místech, kde vznikly připravené komunity ještě před kolapsem nebo kde se usadili bohatí jednotlivci) mohou posloužit k uchování části potřebných civilizačních znalostí i pro další generace a zároveň ty znalosti mohou poskytnout místním válečným náčelníkům výměnou za neútočení

Souhrnný přehled scénářů

Globální a místní perspektivy

Popsané scénáře se týkají budoucnosti asi miliardy relativně bohatých lidí žijících v průmyslových zemích. Pro mnoho lidí mimo tyto země přísliby prospěchu z globalizované průmyslové kultury už navždy zůstanou právě jen těmi přísliby. Jakmile se místní soběstačné komunity dostanou do područí monetarizované ekonomiky, jejích médií a konzumní ideologie, rozkládají se a kolabují. To je spojeno s migrací do velkoměstských slumů. Nejen zastánci, ale ani kritici konvenčních ekonomických procesů neberou v úvahu scénáře úbytku energií ani zvýšenou zranitelnost těchto lidí vyplývající ze ztráty soběstačnosti. Chudáci natlačení ve slumech a zcela závislí na nuzných příjmech si budou jen těžko zajišťovat přísun potravin a energií, až se systémy začnou hroutit. Na druhé straně tyto změny jsou stále ještě relativně nové a na mnoha místech lidé ještě nezapomněli, jak se pěstuje potrava, takže mají šanci vrátit se do rodných obcí. A navíc lidé dokážou být v extrémních situacích velmi vynalézaví a přizpůsobiví.

V některých dříve relativně vyspělých zemích ekonomický kolaps a dlouhodobé konflikty v posledních desetiletích naznačily některé aspekty scénáře úbytku energií. Rusko, Argentina, Kuba, Zimbabwe a Severní Korea jsou takovými příklady. Většina svědectví není dobrá, poukazují na rozklad práva a pořádku, nejisté opatřování potravin, zkracování délky života a masovou migraci. Jedině snad kubánská zkušenost je výrazně pozitivní a ukazuje na příležitosti vývoje v podmínkách úbytku energií.

Depresivní a pozitivní scénáře

Podle svého založení každý může ve všech scénářích najít pozitivní i negativní potenciál. Přinejmenším můžeme lépe formulovat své odpovědi na každý scénář, jestliže rozeznáme síly stojící mimo naši kontrolu.Můžeme tak posoudit,jak mohou být základní lidské hodnoty a potřeby udrženy bez plýtvání zdroji na projekty nebo návrhy, které mají minimální šanci na změnu procesů základní dynamiky našeho světa. Některé reakce mohou být samozřejmě vnímány jako negativní, obranné nebo dokonce vedoucí k realizaci nežádoucích scénářů. V internetové komunitě ropného zlomu můžeme zřetelně vidět rozdělení na „optimisty“ a „katastrofisty“. Zhruba od roku 2005 se řada expertů přesunula na „katastrofistickou“ stranu fronty. Abychom se pohnuli dále v této zjednodušující a často kontraproduktivní debatě, je nutno vidět i některé pozitivní možnosti scénářů úbytku energií.

Stupňovitý úbytek energií propojený scénáři

Úbytek energií nemusí být spojitým procesem. Místo toho by mohl být charakterizován jako úvodní krize, která nastaví podmínky pro pro nové uspořádání, stabilní po nějakou dobu, než další krize povede k dalšímu poklesu. Odpovídá to historické zkušenosti, která říká, že růst je kontinuálnější proces než pokles. Tento průběh, vlastní ekosystémům, může být i modelem pro chování odpovědi lidské civilizace na nedostatek zdrojů a energií. Krizové stavy obvykle netrvají dlouho a na jejich důsledky si reorganizované psychosociální systémy zvyknou jako na novou normalitu.

Následující graf ukazuje dvě možnosti vývoje produkce čisté energie na osobu po ropném zlomu. Diskontinuity představují období extrémních krizí, konfliktů a/nebo zhroucení.

zdroj obr. ZDE

Červená křivka má extrémnější průběh, protože pokračující růst vede k náhlému poklesu prostřednictvím přírodních katastrof, ekonomické deprese a/nebo válek. Hnědé technologie se vynořují jako nový světový pořádek umožňující zotavení a mírný růst, než další klimatické změny, přírodní katastrofy a vyčerpání fosilních paliv přivodí další diskontinuitu vedoucí do světa záchranných člunů. Zelená křivka je méně extrémní s nižšími vrcholy a mírnější sestupnou částí v průběhu první diskontinuity. Přechod od zelených technologií k péči o Zemi je pak téměř kontinuální.

Graf ukazuje i relativní úrovně produkce čisté energie na osobu. Tento poměr je spíše spekulativní, protože závisí na mnoha faktorech. Vyšší produkce energie v hnědých technologiích může podporovat vyšší míru organizační a technologické složitosti, zatímco zelené technologie mohou být energeticky úspornější při poskytování skutečných služeb pro lidi.

Hrubší diskontinuita vedoucí ke hnědým technologiím může znamenat vyšší míru úmrtnosti ve více urbanizovaných společnostech a přísnější kontrola porodnosti může více snížit populaci. Naopak nižší míra úmrtnosti během mírnější diskontinuity vedoucí k zeleným technologiím kombinovaná s vyšší mírou porodnosti potřebnou k využívání rozptýlenějších venkovských zdrojů zelených technologií může mít za následek celkově vyšší populaci. I když čisté energie na hlavu je méně, život v průměru může být lepší než ve scénáři hnědých technologií.

Podobně v průběhu krize druhé diskontinuity se úmrtnost více zvyšuje na červené křivce vedoucí k záchranným člunům. Proto je relativně více energie na hlavu, i když život uprostřed nadbytku zdrojů recyklovatelných surovin a odpadů z opuštěných sídel a průmyslových areálů je drsnější. Větší nadbytek rozptýlených obnovitelných zdrojů scénáře péče o Zemi vede k vyšší míře porodnosti, potřebné k jejich využívání. Spolu s nižší mírou úmrtnosti má větší celková populace k dispozici velmi nízké množství energie na hlavu. Účinnější komunitní hospodářství a spíše duchovní než materiální kultura však může vést k většímu blahobytu, nehledě na omezené zdroje na osobu.

Vnořené scénáře

Existuje ještě jeden způsob, jak přemýšlet o těchto scénářích. Následující obrázek je ukazuje jako vnořené jeden do druhého na odpovídajících úrovních organizační struktury. Tento přístup naznačuje možnost, že všechny úrovně od rodiny až po nadstátní celky se budou spolu s oslabováním globálních struktur transformovat, ale žádná z nich se nezhroutí jako celek. Struktury, které si systémy vytvářejí, jsou souměřitelné s jejich velikostí a úrovněmi, na nichž fungují.

Pro nadstátní celky, vlády federací a velkých států a nadnárodní korporace je přirozené vytvářet systémy charakteristické pro scénář hnědých technologií. Podobně menší státy, regiony a velká města si vytvářejí rozptýlenější, různorodější a menší systémy scénáře zelených technologií. Středně velké podniky využívající regionálních zdrojů a trhů tento scénář posilují. Menší formy organizace (malé podnikání a místní správa) mohou realizovat mnohé strategie použitelné ve scénáři péče o Zemi. A každé plánování záchranných člunů je spíše soukromou aktivitou lidí a/nebo komunit, kteří/které zcela postrádají důvěru ve stabilitu ekonomiky a společnosti.

zdroj obr ZDE

Závěr

Po většinu historie lidstva probíhal jeho vývoj v obdobích stability. Síly, které ho poháněly, nebylo možno ovlivnit – často ani rozeznat – z perspektivy pohledu a reálných možností jednotlivců nebo relativně malých skupin.

Dějiny přechodných období chaosu nás však učí, že k prosazení změn na přelomu historických epoch jsou dostatečné i síly a možnosti těchto za jiných okolností slabých skupin a jejich zájmů. Podmínkou však je přechodná období rozeznat, zájmy definovat a k jejich prosazení se organizovat.

Vyžaduje to chápat období změn nikoli jako katastrofu nebo konec světa, ale jako příležitost ovlivnit vlastnosti toho systému, který má vzniknout.

Je přirozené, že vládnoucí elity a jejich hlásné trouby a pohůnci budou takové snahy „odhalovat“ a s pomocí mocenských struktur, které mají k dispozici, i různými způsoby potlačovat. Přesto v historii existují analogické příklady.

Za všechny vzpomeňme pythagorejců, kteří stáli na začátku myšlenkového vývoje, vedoucího přes antiku, křesťanství a osvícenství až k současnému evropskému myšlení, nebo chudých irských mnichů, kteří v chaosu stěhování národů zachránili pro západní Evropu křesťanství. Obě neprivilegované skupiny působily v době, kdy končily velké civilizace včetně jejich myšlenkového diskursu a obě se zasloužily o to, že do jejich doby nashromážděné vědění lidstva nepřišlo vniveč.

Podobný úkol teď je na nás. Nesourodá mozaika zbytků tradic starých kultur, osvícenství, moderního myšlení a chaotického postmoderního diskursu se vyčerpala a stejně jako všechny dřívější kultury skončí v propadlišti dějin. Naším úkolem je vybrat, co z této skládačky bude užitečné pro vytvoření kultury období zániku civilizace růstu. Co stojí za zachování? Jaké budou hranice nadcházejících možností? Jaká měřítka správnosti rozhodování vůbec máme? Máme málo času na rozhodnutí a čin. Musíme realizovat konkrétní akce a projekty. Musíme vymezit naše nároky, ne pro nás, ale pro budoucí generace.

Vyhodnocení správnosti našich rozhodnutí se s největší pravděpodobností nedožijeme, podobně jako se jich nedožili pythagorejci a irští mnichové. Přesto jednejme vědomě jako součást procesů směřujících k nastolení dalšího vývojového stupně. Hledejme tvůrčí odpovědi na děje začátku dalšího cyklu nekonečného vývoje přírody a společnosti.

Jednejme tak, jako by nás sledovali naši ještě nenarození potomci. Je to naše povinnost vůči nim. Jednejme tak, ať nás neproklínají za to, co jsme jim odkázali.