Připomeňme si ve stručnosti, co je na Lisabonské smlouvě problematické a nebezpečné. Lisabonská smlouva mění základní resp. zakládací evropské smlouvy (tzv. primární právo EU), na které se odkazuje v preambuli každé evropské směrnice. Tím pádem se mění i podmínky, za kterých Česká republika k unii 1. ledna 2004 přistoupila. Tehdy platily a ještě pořád platí ony základní smlouvy ve znění smlouvy z Nice (od roku 2003). Mění-li se podmínky přistoupení, mělo by se o lisabonské smlouvě konat i u nás referendum, protože se konalo v červnu 2003 ve věci samotného přistoupení. Toto referendum ale nemá ve Sněmovně dostatek stoupenců a konat se tedy zřejmě nebude.

Podrobnou informaci o nedostatcích Lisabonské smlouvy najde každý na internetu v článku Tomáše Břicháčka z Klausova CEPu „Deset nejtěžších hříchů Lisabonské smlouvy“. Zřejmě nejzávažnější je změna způsobu hlasování v  Radě, zjednodušeně řečeno výboru ministrů vlád členských států. Z Rady vycházejí mj. i nařízení (Regulation), která musí začít platit v každém státě ihned po vyhlášení. Proto je způsob hlasování v tomto orgánu nesmírně důležitý. Jenže tady už jednotlivý ministr či premiér nebude moci svým „ne“ odmítnout dohodu ostatních, ale bude se muset podřídit většině. Celkově se jednomyslné hlasování pokládá Lisabonskou smlouvou za výjimečné, zatímco většinové za obvyklé. Obvyklé tedy znamená „o nás bez nás“. Tato změna se nově týká 68 oblastí a to je doposud nejrozsáhlejší posun v celé historii evropské integrace.

Způsob hlasování v Radě byl doposud výhodnější pro malé státy, nyní tato výhoda mizí. Váha českého hlasu klesá, váha např. německého roste. Proto je nepochopitelné, proč mnohé malé státy Lisabonskou smlouvu tak snadno přijaly. Česká republika také ztrácí stálého vlastního komisaře.

Poslanec evropského parlamentu Vladimír Železný navíc upozorňuje na skutečnost, že Lisabonská smlouva posílí možnost obracet se přímo na evropský soudní dvůr na základě zákazu diskriminace. To by v důsledku mohlo vést až ke státnímu bankrotu České republiky, protože ta by mohla být odsouzena k náhradě majetku sudetských Němců.

Lisabonská smlouva v každém případě dále omezuje suverenitu členských států a neměla by proto být ignorována jako něco, čemu nerozumí ani profesionální politikové a co nebude mít dopad na občany. Právě takovéhoto obnoveného zřízení bruselského se obává president Václav Klaus, který si za svůj boj proti smlouvě vysloužil odsudky mnoha europapoušků, pro něž má Vladimír Železný laskavější výraz „euronaivisté“. Z nich jmenujme např. předsedu Strany zelených RNDr. Martina Bursíka, který se za presidenta stydí a chtěl by jej odvolal (kdyby to šlo) nebo místopředsedu lidovců Davida Macka, který je jen o rok starší než místopředseda SZ Ondřej Liška, další známý euronaivista. Evropská unie v jakékoli podobě zjevně neodolatelně vábí mladé nadějné kádry politických stran, kteří se již patrně vidí v křeslech europoslanců nebo eurokomisařů.

I nadále však platí, že Lisabonská smlouva je nepotřebným zbožím, činem, který předbíhá dobu, prostě proto, že pořád nejsou splněny mnohé jiné a již dosti staré eurosliby. Nefunguje jednotný trh („roaming“ v mobilním telefonování, poštovné apod.), nefunguje volný pohyb pracovních sil bez omezení apod. Lisabonská smlouva slouží jen politikům, kteří se chtějí dostat do evropských institucí nebo v nich již jsou. Chtějí větší moc, vliv a zviditelnění. To vše za zády obyvatel členských států, bez referend. Strašení obyvatel Moskvou, jak to dělá premiér Topolánek, je destilátem demagogie. Rusko má totiž v ruce trumfovou kartu. Tou jsou dodávky zemního plynu, který se na území EU vyskytuje v daleko menším množství, než v jakém se tam spotřebovává. Případnému rozhodnutí Ruska dodávky omezit či zastavit by nezabránilo ani dvacet lisabonských smluv. Populismus čiší i z dožadování se rychlého přijetí Chorvatska, které by Lisabonská smlouva umožnila. Chceme prostě jezdit na dovolenou k Jadranu bez hraniční kontroly po dálnici doslova postavené na srbských lebkách....

Važme si proto presidenta Václava Klause, který se za nás všechny jako bohatýr z ruských bylin statečně rve před ústavním soudem, a doufejme, že nesloží zbraně, jestliže my sami nemůžeme hlasovat v referendu. Pokud samotné základní evropské smlouvy stanoví, že jejich změny musí být přijaty jednomyslně, pak je pokračování v ratifikaci v parlamentu po irském referendu protiprávní a ve svém důsledku jde o plýtvání penězi daňových poplatníků na zbytečná sněmovní jednání.

Autor je předseda KO SZ Pardubického kraje.