Co se týče možného poklesu pod posledně zmíněnou hodnotu, George Friedman napsal: "Další pokles S&P o sto bodů - a trhy nám řeknou, že svět je nyní velmi odlišným místem". Nemám takové ucho jako on, abych rozuměl řeči trhů; a už vůbec ne takové jako Michael Novak, podle nějž je hlas trhu hlasem Božím. Proto když jsem si v pátek přečetl na serveru Financial Times, že index Standard & Poor's 500 spadl až k 747,32 bodům (za necelý týden tak ztratil přes 125 bodů), nejdřív ze všeho mě napadlo, že celou pondělní analýzu možná už překládat netřeba.

Důvodů by se ovšem našlo víc. Friedman rovněž tvrdí, že po srpnové rusko-gruzínské válce a bezvýsledné schůzce G-7 v říjnu je mezinárodní systém zablokován. Tak se ovšem věci jeví právě z pohledu USA s dosluhující Bushovou administrativou v čele, které jsou považovány za neperspektivního partnera. Pokračující spolupráce mezi EU a asijskými zeměmi v ekonomice a ekologických technologiích není sice zprávou první velikosti, ukazuje nicméně, že věci se hýbou i bez Američanů. Podobně uvažuje Moskva, která chce vyjednávání o bezpečnosti v Evropě rozhýbat tím, že obejde blokující Američany a místo NATO začne jednat rovnou s Evropskou unií, s níž se jednat dá.

Friedman dále z absence společného postupu G-20 vyvodil, že nyní hraje každá země sama za sebe. To ale není tak docela pravda: Island, Maďarsko nebo Ukrajina ukazují, že ačkoliv nedošlo ke shodě na společné globální strategii, existují i nadnárodní řešení, přinejmenším v regionálním měřítku. EU navíc plánuje společný balík podpůrných opatření v hodnotě 130 miliard EUR, na nějž by každá země měla přispět jedním procentem hrubého domácího produktu. Jsou prostě okamžiky, se metodologie Stratforu ukazuje jako příliš omezená americkou perspektivou.

S uvedenými výhradami se lze vrátit k pondělní analýze, respektive k tomu, co z ní zbylo. Když finanční krize přešla v cyklickou recesi, která bude zřejmě hlubší, než si Friedman myslí, vlády intervenují s cílem pozdržet dopad na národní ekonomiky. Dělají to USA, jak ukazuje pokus o záchranu automobilového průmyslu, dělá to Čína, která rovněž přijala gigantický balík na podporu podkapitalizovaných podniků. Totéž se děje i v Evropě, které si Friedman raději nevšímá. Důvod je všude stejný: Obava ze sociálního chaosu, který by při tak výrazné recesi mohl mít za následek vážnou politickou destabilizaci. Ekonomická racionalita proto ustupuje sociální nezbytnosti a zdravému rozumu politiků, byť i za tu cenu, že pokud záchranná opatření zafungují, zakonzervují status quo a zabrání ozdravnému účinku recese. Kdyby ovšem tohle vše byla pravda, většinu dosud přijatých opatření - pokud k nim brzy nepřistoupí dlouhodobá koncepce hospodářského rozvoje - musíme hodnotit nikoliv jako návrat k racionální ekonomické politice poválečných let, ale naopak jako úplné vítězství krátkodobé perspektivy. Vlády se prostě rozhodly pozdržet účinky recese a stejně jako v případě finanční krize za tímto účelem utrácejí z veřejných zdrojů; co však budou dělat, až peníze utratí a recese skončí (nebo nedejbože dosud neskončí), to zatím vůbec není jasné.

Podle logiky Stratforu je vlastně stabilita vlád vsazena do hry, jejímž jedním možným výsledkem je brzké "přirozené" odeznění cyklické recese; druhý výsledek však - v případě, že by šlo skutečně o recesi mimořádně silnou a dlouhodobou - představuje masivní růst veřejného dluhu, který by se pak ocitl mimo kontrolu. V podobných případech by zbyla už jen pomoc "zablokovaného" mezinárodního systému - nebo pády vlád, případně dokonce režimů.

Pak je tu ovšem ještě taková zemička s exportní a subdodavatelskou ekonomikou, jejíž vláda s "mimořádně silným" mandátem se zatím chová, jako by řídila Fichtův uzavřený obchodní stát a dopady finanční krize ani destrukce světové poptávky ji výrazněji neohrožovaly. Podobnými zprávami pak krmí občany, takže ti si pak vyhlídky malují narůžovo a očekávají, že jich osobně se propad globální ekonomiky v zásadě nedotkne. Země, kam směřuje 40% českého exportu, mezitím drsně přehodnocuje mentální návyky právě skončené ekonomické epochy. Kampak s tím ale na české představitele, u těch je přece vždycky všechno v nejlepším pořádku...

Kdo ví: Že by se vláda těšila, až čeští SA-mani na jaře mezi nezaměstnanými naverbují dav, proti němuž bude už policie bezmocná?