24. 11. 2008
Jsme skvělí, nebo dementní?Díky mým dvěma článkům na BL ("Monstrproces se stařenou na druhou" a Msta"), přiznávám dost rychle napsaným, se rozvinula rozsáhlá a časově náročná emailová diskuse, kterou jsem musela díky nedostatku času ukončit, a chtěla bych tímto všem diskutujícím poděkovat. Druhý článek byl reakcí na ohlasy čtenářů, kteří měli problémy pochopit vnitřní smysl článku prvního. Některým ani to nestačilo a prokurátorsky mi dokazovali, že ženu ani květinou neuhodíš, natož kladivem. I těm děkuji. |
Byla jsem inkvizičně souzena a poplivána za hanobení rasy, národa, vyznání, pohlaví a bůhví čeho. Neříkám raději, jak je to typicky jaké. Na doporučení jednoho čtenáře jsem si došla i k psychiatrovi. Nebylo to těžké, neboť toto zaměstnání zastává moje mladší sestra. Souhlasila s mojí diagnózou, že někteří čtenáři trpí cholerickou reflexní vznětlivostí. Dá se to léčit, ale pacient musí souhlasit. Děkuji zvláště mockrát čtenářům, kteří při přečtení prvního nebo druhého článku okamžitě pochopili, o co jde, a co bude následovat, a projevili mi upřímná slova soustrasti a morální podpory. Mnozí čtenáři při přečtení dnešního článku jistě okamžitě vyskočí. Mohu je uklidnit, nemusí žhavit Internet, a sdělovat mi, že jsem osoba dementní, a že mám mluvit jenom za sebe a neurážet druhé, kterých se to netýká. Ano, vím to o sobě, a právě proto si osobuji právo mluvit v množném čísle. Léčím se. Mám různé duševní a tělesné dysfunkce, které se mi díky civilizační degeneraci a nevhodnému prostředí nepodaří do konce života již odstranit. Myslím, že se to týká všech, ale když chcete, abyste se neurazili, je to jenom můj názor. Jestli nemáme už ani svobodu myšlení a vyjadřování, tak jej odvolávám. Pracuji mimo hlavní zaměstnání dlouhá léta v oboru psychosomatiky a péče o postižené. Denně se trápím s osobami, které jsou z hlediska naší zdravotní péče normálně nebo nadprůměrně zdravé, a přesto jsou postižené. Docházím již několik měsíců skoro denně do nemocnice za osobami starými, nemohoucími a umírajícími. Zdravotní personál je zde slušný, vstřícný a ochotný. Sestřiček je málo, jsou přetížené a bojí se mi říci, kolik si vydělávají. Když je omylem po straně zaslechnu, tak si mezi sebou stěžují na moc práce a málo peněz. Cestou do nemocnice pocházím dvěma městskými parky, kde mládež užívá léky (drogy), kouří tabák a "trávu". Válí se zde lahve a krabice od alkoholu, nedopalky, injekční stříkačky a jiné odpadky. Chodníky jsou plné zašlapaných žvýkaček, špíny a jiného nepořádku. V nemocnici, na pokojích nemohoucích pacientů je čisto, nejsou tam televize, a neteče tam teplá voda. Zřejmě proto, že nemocnice je akciovou společností. Kapající vodovodní baterie jsou "Made in ČSSR". Je tam pochopitelně cítit desinfekce, moč, výkaly, hnis a bolest. Vidíte tam věci, které v televizi ve skvělých a zářivých digitálních barvách neuvidíte a neucítíte. Pacientky na pokoji, který navštěvuji, nejsou schopny samostatného napití, stravování a vyměšování. Mnohé mají proleženiny. Některé trpí diagnózou pokročilé demence, a jiné jsou příčetné. Koukají dlouhé hodiny do stropu. Některé den co den několik hodin, než se unaví, hlasitě vzdychají, úpí nebo neustále opakují stejná slova. Televize a rádio by jim asi už neublížily. Občasné návštěvy příbuzných a známých převahu dlouhé opuštěnosti neřeší. Za jedním opuštěným známým, který je duševně v pořádku, a leží nemohoucí v léčebně třicet kilometrů od našeho města, kam jej odložil jeho nenávistný syn, nemám díky přetížení čas zajet už druhý měsíc. Počet takových osob u nás, ale třeba i v Německu, silně narůstá. Nestačíme se o ně postarat. Nejsou peníze, nejsou peníze, a nejsou peníze. Musíme je napřed vydělat tím, že do tohoto bezmocného stavu zlomyslně přivádíme mladou a relativně zdravou populaci. Nestačíme kosmeticky zahlazovat následky, a příčiny rozvíjíme. Ředitel jednoho hospice nestačil děkovat, když mu skupina mých známých stydlivě poslala mizerných 10 tisíc korun na náplasti proti bolestem. Odpovězme si sami, každý sám, jací jsme, abychom se neurazili... Kdo jsi bez viny, hoď kamenem. |