Zkrátka, mučení diváků. Další kolo nekonečného seriálu o sklerózou vystylizované minulosti, za kterou se všichni stydíme, i když jako její účastníci jsme žili ve světě bez války, v relativním materiálním dostatku, občas pokoušeni mefisty všeho druhu. Jednou s vítězi, jindy s poraženými.

Přišlo mi ale líto našich školáků. Co do jejich hlav mohou vtloukat dnešní angažovaní učitelé společenských věd, jestliže za nimi do tříd přicházejí se svou tragickou pravdou bývalí političtí vězňové? Přinášející sice subjektivní poselství, nicméně v duchu vlezdoprdelismu současných školských Dušků (film Pelíšky). V zájmu objektivity musím doplnit, že jsem neslyšel, aby v současném comebacku "živých" svědectví "orální historie" dostal příležitost účastník protinacistického odboje či interbrigadista. Proč nepozvou do školy člověka, který nepatřil do vymezených zákopů, ale přesto této zemi dal všechno?

Na druhé straně buďme vděčni za to, že současné politické garnitury nepřenesly svá bitevní pole za školní brány. To by byl mazec! Dovedete si představit, jak rodiče komentují historické události vykládané podle výsledku voleb? Naše generace ještě nestrávila stále přítomnou delikatesu významu americké a sovětské armády při osvobozování ČSR, a člověk aby myslel na děcka. Konečně, nezazněl tu i názor, že by se měl zrušit dějepis jako školní předmět? Kde končí dějepis a začíná politika?

Vzhledem k výslednému „dortu“ není tento nápad zcela nesmyslný. A co tak zřídit kromě rodinných školek i rodinné školy? Ne každý se přece musí naučit počítat v miliónech.