1. Krhútská měna

Měnovou jednotkou Krhútů byl peníz nazývaný střibuch rzivý. Za jeden střibuch si mohl Krhút pořídit zdinec s hlubincem a samotrčí. Byla to nejpevnější měna světa, v žádné jiné zemi totiž nebylo možné si za jednu měnovou jednotku pořídit nemovitost. Například za 12 000 střibuchů rzivých by bylo možné postavit nové Budějovice. Pro každodenní užívání byl však poněkud nešikovný a vyvstala potřeba používat jednotky menší. Čechové si jako měnovou jednotku zvolili korunu, což je pokrývka hlavy jejich vládce. Vládce Krhútů avatár nosí na hlavě zlatou, poněkud zašpičatělou čabraku, nazývanou rpuť. Rpuť se tedy stala krhútskou měnovou jednotkou (která je tak kryta zlatem). Jeden střibuch rzivý se dělí na 360360 rpuťů. Kromě toho, že je zde zašifrováno šťastné číslo Krhútů šest, je tato částka dělitelná dvěma, třemi, čtyřmi, pěti, šesti, sedmi, osmi, devíti, desíti, jedenácti i dvanácti, a dokonce i třinácti, čtrnácti a patnácti. Řeší se tím celý tucet, mandel, případně kopa problémů, například při dělení pozůstalosti mezi větší počet dědiců.

Občanská válka mezi starokrhúty a mladokrhúty, vyvolaná sporem o počet kmínů, s nimiž má být upravována oblíbená krhútská krmě oko puhýše, vedla nejen k zániku krhútské civilizace a narušení jejího společenského zřízení, ale také ke zničení movitého i nemovitého majetku širokých vrstev národa. Při národním obrození proto vyvstala otázka, jak tento problém řešit. Restituce nepřicházely v úvahu, protože nebylo co restituovat, majetky nebyly pojištěny, protože pojišťovny tehdy ještě neexistovaly. Imigrant z Čech, jistý Ladislav Lojda, sice nabízel Krhútům pojištění lodí a lodních nákladů, příliš však neuspěl a odjel proto do Londýna, kde založil firmu L.Loyd a díky obavám z pirátů závratně zbohatl.

2. Daně

Když si doba žádá činy, obvykle se objeví člověk schopný úkolu dostát. Byl jím první z krhútských ekonomických reformátorů Dneboh Branžež, který zavedl daň z ubrané hodnoty. Spojením dílčích částí (například kol a rámu) vznikne nový, hodnotnější předmět (bicykl). Z přírůstku hodnoty vybere stát daň z přidané hodnoty. Pokud analogicky předmět rozebereme, cena částí je nižší a hodnota klesne. Stát proto vyplatí majiteli daň z ubrané hodnoty a to tím vyšší, čím k větší destrukci došlo. V občanské válce došlo ke značným destrukcím, Krhúti se tak dočkali alespoň částečné kompenzace za své zničené majetky. Projevily se však i určité nedostatky tohoto systému, se kterými se rázně vypořádal nově zvolený věrozvěst Uhubín Štýř, největší zjev mezi světovými ekonomy, kterému by i takový Adam Smith nebo Friedmann mohli nanejvýš čistit boty. Uzurpoval si právo exhumovat, reformovat a hypertrofovat ekonomiku, aby krhútský národ vstoupil do nové éry jako první mezi rovnými. Svatý otec avatár mu do toho nemluvil, je totiž nedotknutelný a nesvéprávný, a jako takový se do výkonné moci neplete. Uhubín zavedl ekonomickou diktaturu, ne nepodobnou dávné diktatuře Krče Držky, který však své úsilí směroval poněkud jiným směrem.

Jeho prvním úkolem bylo nahradit sekeru, kterou ve státní pokladně udělala daň z ubrané hodnoty. Zavedl proto soubor opatření, která pojmenoval ekonomickou reformou. Svou činnost k zaplnění státní pokladny zahájil zavedením zvláštní sazby daně na reklamu. To na jedné straně vedlo k omezení obludných bigboardů a počtu letáků vhazovaných do poštovních schránek (akt přijatý veřejností příznivě), na straně druhé to přineslo státní pokladně nejen vyšší množství rpuťů, ale i střibuchů rzivých, protože podnikatelé ani sdělovací prostředky se nehodlali reklamy vzdát.

3. Reforma ekonomiky

Rozšíření pojetí záboru veřejné plochy i na demonstrace mělo jako vedlejší důsledek snížení jejich počtu. Demonstrant totiž také zabírá veřejnou plochu a to i v případě, že se pohybuje. Například takový prvomájový průvod dokázal peněženku pořadatele pořádně provětrat. Uhubín tak omezil i demonstrace proti své vlastní reformě, které by se iniciátorům značně prodražily, přitom je vlastně vítal, protože čím víc demonstrujících, tím větší byl finanční přínos.

Uhubín značně snížil náklady na vybavování krhútských státních orgánů dopravními prostředky. Pokud zadržení lupiči a jiní přestupníci prchali s automobilem, byl tento pokládán za nástroj použitý ke spáchání zločinu a soud vyslovil propadnutí věci. Nejrychlejší auta obdržela policie, aby se nemohla vymlouvat, že jí zločinci ujíždějí, ostatní jiné krhútské orgány, případně byla prodána ve prospěch státního rozpočtu.

Krhúti byli původně organizováni podle rodů zvaných šupy, v jejichž čele stáli šupáci. Zachovali se jen čtyři rody, obcí, v nichž Krhúti žili, bylo ovšem mnohem více. V čele těchto obcí stáli zastoupitelé s delegovanou pravomocí. Do této pravomoci patřilo též opatřování půjček pro rozvoj obce. Uhubín nařídil, že při každé půjčce nebo záruce musí být deklarováno, z čeho bude půjčka splacena a kdy. V případě, že k tomu nedošlo, ručiteli se stávali zastoupitelé, kteří pro půjčku hlasovali, a chybějící částka byla hrazena z jejich osobního majetku. Ustala tak praxe, že splátky budou muset řešit v budoucnosti nově zvolení zastoupitelé, kteří se vznikem půjčky neměli nic společného, a původní iniciátoři budou z obliga, případně pod drnem. V případě, že byl přínos financované akce vyšší než očekávaný, mohla jim být z tohoto zvýšení jako kladný stimul vyplacena odměna. Náklady na provoz vysokých škol řešil zavedením školného. Obory, u kterých studenti předpokládají vysoké budoucí příjmy (např. právo) nebo byl o ně vysoký zájem převyšující možnosti budoucího uplatnění absolventů (např. umělecké nebo některé humanitní obory), nasadil vysoké částky, žádoucí obory preferoval nižší sazbou. Námitku, že školné zabrání studiu nadaných, leč nemajetných studentů vyřešil zavedením prospěchového stipendia pro vynikající studenty, a to ve výši školného.

4. Mzdová opatření

Inflaci zastavil Uhubín zákazem zvyšování cen. Všechny ceny byly stálé, zaměstnanci proto nemohli při žádostech o zvýšení platu argumentovat zdražováním výrobků. Přesto mzdy rostly. Když například odešel do důchodu ředitel, na jeho místo nastoupil dosavadní náměstek, toho nahradil ředitel odboru, dále povýšil vedoucí oddělení, nahrazený starším referentem a ten mladším referentem, na jehož místo byl přijat nový pracovník. Na vyšší funkci (s vyšším platem) tak postoupilo šest osob, aniž se zvýšil celkový objem mezd. Tento způsob Krhúti nazvali jubilací a převzala jej od nich vatikánská administrativa.

Stížnosti hůře placených osob na to, že jejich plat nedosahuje výše průměrné mzdy (tak časté v Čechách), spojené s požadavkem zvýšení platu alespoň na průměr, Uhubín rázně zatrhl. Už z hodin matematiky na základní škole věděl, že více než polovina mezd musí být vždy pod aritmetickým průměrem a to nezávisle na jejich výši. Množina výší mezd je totiž směrem dolů uzavřená minimální mzdou, směrem nahoru však omezená není, aritmetický průměr je proto posunut k vyšší hodnotě. Pokud by se všem lidem s podprůměrným platem plat zvýšil na dosavadní průměr, ten se zvýší a oni budou opět pod novým průměrem. A pokud by část žadatelů dostala víc, aby i po této změně byla nad novou průměrnou mzdou, odsunula by pod průměr jinou množinu pracujících, kteří by pak mohli mít stejné požadavky, a celý cyklus by se opakoval. Požadavky na zvýšení mzdy na průměr byly proto odkládány jako bezpředmětné.

5. Pracovní aktivity

Uhubín se rozhodl zlikvidovat nezaměstnanost a použil k tomu úřady práce. Ty totiž mají práci zajišťovat a ne evidovat a platit nemakačenky. Pokud se tedy úřadu nepodařilo práci zprostředkovat, vzal žadatele do pracovního stavu sám a místo podpory mu vyplácel minimální mzdu, ovšem za vykonanou práci. Jaká to byla práce? To záleželo na zdravotním stavu, vzdělání a zkušenostech. Například manuální pracovníky půjčoval správcům sítí na výkopové práce při haváriích, opravy dopravních cest a jiné stavby, takže bylo možné zavádět trojsměnný provoz a výrazně zkracovat doby stavby. Písařky půjčoval soudům k přepisování rozsudků, digitalizaci textů v knihovnách apod. Území obcí rozdělil na úseky (ulice, náměstí, parky) a pověřoval pracovníky jejich trvalým úklidem. Úklidové brigády likvidovaly černé skládky a zarostlá zákoutí. Všechny práce byly úkolové a při neplnění bylo možné minimální mzdu krátit. Pro ty, co se nenašla žádná práce, byly použity zkušenosti z Hellerovy Hlavy XXII., takže vykopávali a zahazovali jámy, případně konali jinou nepotřebnou práci. To se jim sice zajídalo, ani to nepřinášelo zvláštní hodnoty, udržovalo je to však v pracovních návycích a jejich přítomnost na pracovišti jim bránila v práci načerno, případně omezila i časový prostor pro páchání nežádoucí činnosti.

Ti, co odmítali pracovat úplně, museli předkládat majetková přiznání, přičemž zdroj příjmů a případný přírůstek jmění musel být prokázán (zdaněnými příjmy, dary, dědictvím apod.). Majetková přiznání museli předkládat i lidé odsouzení za majetkové trestné činy (krádež, loupež, podvod) a současně prokazovat zdroj příjmů (což bylo kontrolováno).

Nepříliš atraktivní podmínky zaměstnání u pracovního úřadu vedly lidi k daleko intenzivnějšímu hledání jiného zaměstnání. Nezřídka se stávalo, že půjčený pracovník se v zaměstnání osvědčil a firma ho zaměstnala trvale, což pracovní úřad podpořil i finančně.

6. Podnikání

Pracovní úřad sledoval i propouštění pracovníků. Mnohé firmy vyhledávaly pro pracovníky, propouštěné obvykle v rámci racionalizace, zaměstnání u jiných firem, nebo je podpořily při zahájení samostatného podnikání. Pokud ovšem firma nic takového neučinila a propustila pracovníky v zájmu vlastních úspor s tím, ať se o ně postará stát, zaplatila zvláštní odvod podle počtu propuštěných pracovníků, kteří se přihlásili na úřadu práce.

Ekonomický diktátor sice podnikatele podporoval, ovšem s vědomím, že ne každý může být podnikatelem. Kromě případů, kdy si podnikatel vystačí docela sám (některá svobodná povolání), skoro každý potřebuje k ruce další pracovníky a v případě větších podniků jdou jejich počty do tisíců. Lze si jen těžko představit, že tramvaje budou řídit stovky samostatných řidičů (jako je tomu u taxi) nebo elektrárnu provozovat samostatní energetici. Většina lidí proto bude vždy zaměstnanci. To ovšem neznamenalo, že podnikatelé nebyli podporováni. Například pokud platili řádně daně, mohli si na rozvoj podniku z těchto daní od finančního úřadu půjčit (výhodněji než komerční úvěr) a splácet půjčku v dalších létech zvýšenou daní, na kterou si ovšem tímto rozvojem vydělali. Pokud ovšem podnikatel vykazoval trvale ztrátu a daně neplatil, musel prokázat, z čeho ztráty hradí nebo požádat o konkurs, aby ztráty dál neprohluboval. V případě, že na úhradu ztrát používal jiné zdroje, finanční úřad mu vyměřil paušální daň do doby, než se opět dostal do kladných čísel.

7. Důchodové zajištění

Důchodová reforma spočívala v zavedení individuálního účtu pro každou osobu, který spravoval Úřad sociálního zabezpečení. Do tohoto účtu (který fungoval jako penzijní fond) každý pracovník povinně platil pojištění ve výši, zaručující mu minimální důchod. Kromě toho mohl na tento účet vkládat mimořádné platby, finanční dary od jiných osob (v oblibě bylo poslání na tento účet peněz jako dárek k narozeninám), příspěvky od zaměstnavatelů apod. Souhrn těchto účtů tvořil sociální fond, za který ručil stát. Ten si z něj mohl jeho případné přebytky půjčovat, ovšem v případě nedostatku musel chybějící prostředky doplnit. Právě státní záruka byla konkurenční výhodou proti jiným penzijním fondům.

8. Finanční operace

Rozvoj podnikání si vynutil zřízení burzy. Ta se záhy stala měřítkem prosperity, ovšem nikoli tak, jak tomu bylo v Čechách, New Yorku, Frankfurtu a jiných velechrámech, kde se vymývají peníze, a které měří prosperitu objemem prodávaných akcií -- čím vyšší prodeje, tím lepší hospodářství. Krhúti, držitelé akcií podniků, v jejichž prosperitu věřili, akcie drželi a neprodávali je, naopak se zbavovali těch, kde očekávali nepříznivý vývoj. Vysoký objem prodávaných akcií proto na krhútské burze znamenal zhoršování stavu ekonomiky. Navíc prospíval jen spekulantům, protože samotná burza žádné hodnoty nevytváří (kromě uvádění nových akcií) a výdělek jednoho znamená ztrátu někoho jiného. Proto den, kdy objem transakcí na krhútské burze klesl na nulu, pokládali Krhúti za dovršení ekonomické reformy a začátek trvalé prosperity.

Reformy zaujaly i Čechy, takže se ke Krhútům vypravil český ministr financí, formálně pod záminkou, že nabízí úvěr na výstavbu metra, které se v Praze tolik osvědčilo. Uhubín tento návrh odmítl s odůvodněním, že nehodlá ve finančním sektoru opakovat české chyby, totiž vybudování tunelů pod největšími českými bankami, jak je tomu nejen na Příkopech. Ministr se rovněž pochlubil, jak kultivuje administrativu. Rozsáhlou kampaní usiluje o to, aby státní úředníci zacházeli se státními penězi jako se svými vlastními. K tomu Uhubín jen podotkl, že někteří to bohužel dělají.

9. Vzestup a pád

I když Uhubín Štýř vládl pevnou rukou ekonomického diktátora a všechny problémy řešil hlavně ekonomickými stimuly, ať už kladnými (příplatky, prémie, subvence, dotace -- pokud na ně měl) nebo zápornými (pokuty, daně, odvody -- na jejichž vybírání měl vždy), a jeho politika tvrdě dopadala na některé vrstvy obyvatelstva (zejména na ty, kterým se nechtělo pracovat), zachovával zdání demokracie a ke všem důležitým věcem vypisoval referendum. (O nedůležitých věcech u Krhútů tradičně rozhoduje sprostá většina.) Vyhradil si pouze formulaci předložené otázky, která vždy zněla: "Jste pro...?" nebo "Jste proti...?".

Referendum bylo platné, pokud se hlasování účastnilo více než 50 % všech lidí oprávněných hlasovat. Ze zkušenosti věděl, že se takový počet k hlasování nedostaví, takže referendum nebude platné a předložený problém bude vyřešen ve smyslu předložené otázky ("Většina lidí odmítla schválit...", "Většina lidí odmítla zamítnout..."). Tato praxe selhala jen jednou, kdy pod tlakem nespokojenců vyhlásil referendum o svém setrvání v úřadě. Tím udělal životní chybu, protože takovou bžundu si Krhúti nenechali ujít a ekonomická diktatura Uhubína, který skutečně vzal národ u huby, definitivně skončila. Možná to bylo pro něj lepší, protože v poslední době stále obtížněji čelil tlakům globalizace a předpisům Evropské unie, jejichž implementace do druhobytně pospolné společnosti by činila potíže i takovému géniovi, jakým byl. Řešení těchto problémů tedy přenechal svým následovníkům a sám si užíval důchodu, který mu byl vyměřen podle pravidel, která zavedl. Dá se tedy říci, že skončil tragicky a potvrdil tak přísloví, že kdo čím zachází, tím také schází.