V polovině osmdesátých let potřebovali šéfové tehdejší sovětské jaderné energetiky odzkoušet, co udělá reaktor, který bude zcela odříznut od zdrojů elektrické energie. Existovaly sice záložní zdroje, nebylo však jasné, zda se je podaří aktivovat včas. Byl proto naplánován riskantní experiment. Proveden byl v atomové elektrárně v Černobylu, kde byl dostatečně tvůrčí tým. Tým ochotný využít k dosažení cíle vše, co je užitečné a v případě potřeby přepínat mezi různými cestami. Tak dlouho, až mu týraný reaktor vybuchl pod rukama. (Podrobnosti ZDE)

Kdyby byl tento výbuch cílený, šlo by evidentně o špatný úmysl. Ale tohle nikdy nikdo netvrdil. Předpokládejme, že by o možnosti havárie nikdo neuvažoval. V tom případě by k havárii buď nemohlo dojít, protože obecné a nezávislé pravdy neexistují nebo by k ní došlo zcela nezávisle na chování obsluhy, neboť tyto pravdy nelze zkoumat, a tedy ani používat v praxi.

S ekonomií je to podobné. V USA se svého času prosadila ekonomie, jejichž vůlí bylo pomoci chudým lidem k bydlení. Pod jejím vlivem byla nastavena politika státních institucí (včetně finančních) tak, aby tlačila soukromé subjekty k poskytování úvěru "méně bonitním klientům". Tedy takovým, u nichž byla velká pravděpodobnost následné platební neschopnosti. Když to přestávalo fungovat, hledalo se vše, co bylo užitečné k dosažení zvoleného cíle. Například se uvolnily regulační bariéry. To bylo o to snazší, že se tím vyšlo vstříc i ekonomii s cíli poněkud méně ušlechtilými. Tím se do systému přitáhly další peníze a nedostatek bonity se naopak přelil dále, aniž to většina zúčastněných hráčů postřehla. Nakonec to celé vybuchlo ekonomům pod rukama bez ohledu na jejich dobré či zlé úmysly. Prostě se projevila platební neschopnost, kterou tito ekonomové nezkoumali a která tudíž v souladu se subjektivním viděním světa vůbec neměla existovat.

Že jsem filozofii Jana Sovy nepochopil zrovna nejlépe? Ale co potom znamená ta jeho "subjektivita"?

Tahle chyba se vyskytuje často. Člověk vezme dva nebo více fenoménů, které na sobě zčásti (nebo i zcela) závisí, jsou propojeny řadou vazeb a třeba i sdílí určitý společný prostor. Rozmixuje je dohromady do jednotného guláše a očekává, že dostane cosi kvalitativně vyššího. V tomto případě jde o role Filozofa a Vědce na jedné straně, základního a aplikovaného výzkumu na straně druhé.

Základní výzkum nezasahuje do skutečnosti s přímým úmyslem něco změnit. Některé jeho poznatky čekaly na své uplatnění celá staletí, některé se ho nedočkaly dodnes. Vědec v základním výzkumu je skutečně v postavení malíře, který kreslí krajinu, kterou vidí. Kterou může vidět zcela po svém, subjektivně. Pokud nám jde skutečně jen o ten obraz ( = vysvětlení světa), pak se s tím můžeme spokojit a posuzovat obraz pouze podle svých estetických měřítek.

Vědec, který "vstupuje do skutečnosti s určitým úmyslem" ale není v pozici malíře, nýbrž kartografa. Kartografa, jenž se po oné krajině skutečně pohybuje a malířův obraz používá jako mapu, kterou dále zpřesňuje. Může být, že tam, kde malíř viděl krtinec, stojí hora, tam, kde viděl cestu, je jen bažina. To je "obecná a nezávislá" pravda a nic na ní nemění možnost, že pro dosažení cíle by byla daleko výhodnější realita dle původního obrazu.

Pokud se po oné krajině skutečně pohybujeme, ať už v roli kartografa či turisty (praktického inženýra), pak zjišťujeme, že každá reálně existující mapa je nedokonalá a subjektivní. Zároveň ovšem platí, že je lepší přesnější mapa než méně přesná, méně přesná než vůbec žádná a vůbec žádná než taková, jejíž autor viděl krajinu zcela "subjektivně" a namaloval něco úplně jiného, než co ve skutečnosti existuje. Z praxe známe vědy (či spíše pavědy), které popisují skutečnost požadovaným způsobem, ale jimi generované recepty jsou v praxi zcela k ničemu. (Tady analogie končí. Skutečný umělec-krajinář právo na takovouto subjektivitu má. Ale jeho obrazy nejsou malovány proto, aby je někdo používal k orientaci ve skutečném terénu.)

Co z toho plyne? Objektivita, kterou Jan Sova odmítá, je ideálem, kterého v praxi nelze dosáhnout. Stojí však za to o něj usilovat.

Věda nemá nástroje na hledání konečné pravdy. Vědec, který takovou pravdu ve vědě hledá, je skutečně směšný a potenciálně nebezpečný. Ale stejně směšné a potenciálně nebezpečné je obviňovat vědu z toho, že vše "zbavuje hodnot". Věda prostě s těmito hodnotami nepracuje (leda jako s objekty svého zkoumání, ale to je něco jiného). Stejně jako například básník běžně nepracuje s matematikou. (Kdyby tak využil sílu kvadratických rovnic, to by teprve byla lyrika!) Nezdá se mi, že by "osvícenské" pojetí vědy v popisovaném smyslu bylo dnes velice časté. (Už vůbec ovšem není pravda, že objektivitu hledající věda redukuje vše na elementární částice. Celek je víc, než jen souhrn částí. To ve věku rozvinuté teorie systémů není jen filozofická poučka, ale také vědecky dokázaný fakt.)

Že kybernetiku nezajímá poslední pravda? A kterou vědu "poslední pravda" zajímá? Teologii, ale to je speciální filozofie, ne věda. Kosmologii, ale ta je hraničním oborem mezi vědou a filozofií. Že by ale bylo něco podobného typické třeba pro ekonomii? Jak na to Jan Sova přišel?

(Mimochodem -- jádrem kybernetiky je obecná kybernetika. Jde o souhrn obecných pravidel a pomůcek, které nejsou vázány na žádnou konkrétní realitu a svoji abstrakcí nemají daleko k matematice. Takovéto abstrakce nemohou "vstupovat do skutečnosti" přímo, bez zprostředkování například technickou kybernetikou. O to lépe se mohou hodit jako základ pro výše zmíněné "hledání konečných pravd". Nevím, jestli to v tomto případě už někdo zkusil, ale možné to je.)

Že věda má být návodem k naší orientaci ve skutečnosti? Samozřejmě. Neznám vědu, ba ani pavědu, která by si tento cíl nekladla. Jenže ten návod opravdu připomíná mapu. Může nám ukázat cestu k cíli. Nemůže nám však říci nic ani o správnosti tohoto cíle, ani cesty samotné. To je úkol Filozofa. Filozofa, který by měl Vědce zaúkolovat a vyhodnotit jeho závěry podle stupnice hodnot. Stupnice ve své podstatě mimovědecké a iracionální. Ale do vlastní práce by Vědci mluvit neměl. Stejně tak by se Vědec neměl pokoušet suplovat práci filozofa.

Pokud Filozof, který sdílí s Vědcem stejný mozek není schopen plnit tento svůj úkol, pak by majitel takového mozku neměl být připuštěn k zodpovědnému rozhodování o dobrém a správném. Stále ale ještě může být při tomto rozhodování dobrým rádcem. Vědec, který potlačí objektivitu ve jménu morálních kvalit nebude ani tohle.