Jedna z přítelkyň mé ženy Ivanky si kdysi postěžovala, že jí bývalý manžel - keramik - daroval krásnou vázu. Měla však jednu zdánlivě nepodstatnou vadu - nedržela v ní voda. Takže se do ní nedaly dát čerstvé květiny. Ale byla krásná!

Moje žena četla věci, které jsem já číst nedokázal. Nejen proto, že je četla v originálu. Mailera, Millera, Bukowského, Kerouaka. V české literatuře jsme se shodli na kompromisu. Já si přečtu Účastníky zájezdu a ona Proluky. Pak jsme vydali společné prohlášení: Dá se to číst...

Jednou se v naší rodině objevila kniha, ověnčená českými literárními cenami. Ivanka po ní skočila a svítila dlouho do noci. Už nevím, jak se to jmenovalo. Strejda - ne - Brácha? To taky ne. Švagrová nebo tak nějak.

Prostě Ivanka četla a četla a nedočetla. Pak pravila: Ty, to se nedá číst. A já v náhlém osvícení zařval: Tak ji dej Mileně,ať to dá tomu volovi s tou vázou. Dal jí vázu, ve které nedrží voda a ona mu dá knihu, která se nedá číst! To bude pomsta!

Jenže teď víme, že literatura nemusí být čtena. Auto nemusí jezdit. Váza může být děravá. Jen tak dál...