31. 3. 2008
Která je vaše země a co je vám posvátné? Říká se přece, že slova něco znamenajíPoznání je věcí mentálních schopností, ale také zkušeností. A protože mají lidé zásadně různé zkušenosti, i jejich poznání se od sebe odlišuje. Že ale není filozofické poznání nezávislé na jazykových znalostech myslitelů, na to se často zapomíná. A ještě víc se zapomíná, že používanými slovy lidé někdy naznačují něco, na co možná ani nepomysleli. Po přečtení článků "Ať už náboženské, nebo nenáboženské, určité hodnoty jsou nám posvátné" od Borise Cveka a "Dobře vyrešeršované články mají tu výhodu, že nejdou odmítnout jako špatně vyrešeršované" od Štěpána Kotrby mě napadlo napsat stručnou poznámku o užívání slov, která nám něco "říkají", ač nemohou mluvit. |
Začalo to tím, že Cvek už v nadpisu svého článku píše, že něco nenáboženského může být pro nás (kdo jsou ti my?) posvátné, a tím nepřímo, že to platí nejen pro agnostiky, ale i pro ateisty. Za tím poznáním následovalo zakrátko jiné, když jsem si přečetl, že Kotrba napsal: "Agent cizí zpravodajské služby byl vždy zrádce své země." Šlo-li u Cveka o používání religiozních pojmů v nereligiozním kontextu, Kotrba si asi myslí, podle toho, co píše, že se člověk nemůže rozhodnout, že některá země, i když je to ta, v níž se narodil a v níž možná ještě žije, už není jeho. Nehledě na to, že jen někteří lidé se cítí doma na kusu "své" země; víme ale také, že pocit příslušnosti k nějaké zemi může být negován. A že se to alespoň v některých případech stalo s dobrým důvodem, když jménem zločinného německého státu byly vyvražděny miliony lidí. Na to by se nemělo zapomínat v památce na tehdy existující odboj, na ty zavražděné lidi i na ty, kteří museli emigrovat, aby si zachránili život. A proto bych chtěl poukázat na to, že se Kotrba mýlí, a to nejen proto, že tehdy existovali němečtí agenti cizích zpravodajských služeb, kteří byli oficiálně zrádci německé vlády, a možná dokonce i vlastní země, jenže v situaci, kdy by ti lidé asi těžko řekli, že jjde o zemi, která patří té zločinné vládě. No, ale tohle je vlasně jen připomínka k tomu, na co jsem přišel dodatečně a co se vlastne stalo důvodem pro tuto poznámku. Jde o rozdíl mezi slovy "Vaterland" a "Heimat" ("otčina" a "vlast") a o "Muttersprache" (mateřskou řeč). Začnu s otčinou a s mateřskou řečí. Vlastníkem země byli kdysi muži, proto děti žily v zemi svých otců, ale učili se mluvit v péči svých matek. Ta země, v níž žili, se jmenovala otčina a ne matčina, a jestli se ze země otců stala taky jejich vlast nebo domovina, to už byla otázka osudu, a to nejen rodičů, ale i dětí. Ale nejen pro Němce v Německu není odpověď na otázku, zda jejich země byla v různých dobách opravdu jejich, nebyla vždy lehká. A platí to i pro lidi, kteří žili a možná ještě dnes žijí v zemi, která se dnes jmenuje Česká republika. Anebo myslíte, že ne? |