Pokud se Selbourne léta pohybuje v kuloárech praktické politiky, pak jedině absolutní pokrytectví nebo -- v horším případě, který ovšem pokládám za pravděpodobnější -- zcela "nekonzervativní" kalkulace mu mohou dovolit předstírané mravní rozhořčení nad současným stavem britské společnosti. Je nekonečnou drzostí tvrdit, že aparátnické kádry, které se zcela rutinně navzájem potápějí, a to naprosto bez skrupulí, disponují nárokem jakkoliv komentovat, co Charlie udělal Tommymu nebo co měla Mařenka s Jeníčkem.

Propagandista, který dnes sbírá kamení takovýchto "mravních prohřešků" a ohání se přitom Cromwellem, si téměř jistě zítra navlékne na ruku pásku s Union Jackem nebo Hakenkreuzem (v jistých kontextech to totiž vyjde úplně na stejno) a začne po občanech nakupenou munici metat z tribuny.

Úkolem politické strany respektující liberální pravidla hry není a nemůže být náprava veřejných mravů. Pokud se politická strana tváří, že usiluje právě o tohle, chce prostě jen uzurpovat více moci, než jí podle liberálních zvyklostí přísluší.

Politická strana se tradičně mohla a dovedla starat o daně a měnu, dopravu, veřejnou hygienu, soudy a policii; ve dvacátém století jsme si navíc zvykli na to, že pečuje i o spoustu dalších věcí v rámci sociálního státu, který je ovšem celá desetiletí v krizi, jíž jako první nadšeně vyšla vstříc železná Margaret (o tom by mohl být docela pěkný Selbournův článek); a dnes by k tomu všemu měla přibýt ještě energetická a ekologická bezpečnost. Agenda věru obsáhlá a složitá -- snad až příliš na to, aby se v jistých kruzích odolalo pokušení převzít místo toho agendu ultrapravicových stran. To znamená uhnout ke strašení islámem (osobní "zásluha" Davida Selbourna s jeho kontroverzní knihou The Losing Battle with Islam) a zjednodušujícím moralistním plkům, které stejně nemají jinou roli než legitimovat extrémní mocenský nárok "napravovatele".

Rozdíl proti situaci v ČR je nejspíš jen v tom, že (ultra)pravé křídlo naší ODS straší komunisty a jeho očerňovací výlevy jsou proto zaměřeny výhradně tímto směrem. Naivní pravičák v Británii nebo ČR se dnes politicky definuje jako člověk s jistou hodnotou, pokud si podle předpisů plivne na svého muslima/konzumenta/komunistu. Nic než gesto na divadle, jako kdysi lampionový průvod! Nadekretovaná identifikace rozdílem, komunikace uvnitř společenství ovšem nulová. Selbourne vyhlašuje výjimečný stav a ukazuje na nepřítele přesně podle Schmittova návodu, velmi podobně, jako se to u nás bez valného úspěchu snaží dělat dejme tomu Štětina nebo Cibulka. Selbourna ovšem Čulík za to chválí... "Podvod poznáme nejlépe podle toho, že vypadá přehnaně pravdivě," napsal kdysi Karl Kraus -- a já věru nevím, co bych k této nápovědě ohledně "výborně stylizovaného" článku ještě dodal. Snad jen, že takový Der Arbeiter Ernsta Jüngera se čte ještě lépe než Selbourne, protože si nemusí v jediném komentáři vypůjčovat šest citátů jen od Cromwella (další autory nepočítám), aby byl působivý. A dokazuje to snad něco?

Byli to koneckonců britští konzervativní teoretici, kdo jako první kritizoval francouzské jakobíny a vysvětlil, že a proč celá věc s Výborem pro veřejné blaho musela skončit terorem. Když se tedy politický propagandista odkojený konzervativní tradicí ohání morálkou v kontextu výzev k dobytí moci, zasluhuje jedině pořádnou do zubů.