Má Wilders právo uveřejnit svůj film, který kritizuje islám? Ano. Od problémů, které soužití islámské teokratické a západní "liberálně-demokratické" kultury v Evropě přináší, nelze donekonečna odvracet pohled. Geert Wilders je vykreslován jako jeden z mála lidí, kteří nepodlehli módním trendům politické korektnosti a na rozdíl od konformní části veřejnosti nemalují realitu v růžových a optimistických barvách a nežijí v oblacích. Nakolik je toto tvrzení pravda a do jaké míry je, či není jeho film také snahou o zviditelnění vlastní osoby, resp. snahou o získání aury "ochránce západní civilizace", pro tuto chvíli není stěžejní.

Přese všechny emoce a pohoršování nad reakcemi kolem Wildersova filmu je také nastalá situace potvrzením bumerangového efektu, který se začal projevovat již s kauzou karikatur proroka Mohammeda. Žijeme v podivné době, vrcholní představitelé tzv. "západního světa" se naučili do světa vyvážet západní hodnoty a liberální demokracii, produkt, který sám doma nefunguje tak jak by si mnozí přáli, či zjevně naráží na mnohé zásadní problémy a rozpory.

Výtržnosti, násilnosti a nepokoje páchané mladými přistěhovalci v západoevropských metropolích jsou závažný jev, ať už je jejich motivem "sociální status", nebo karikatury, či Wildersův film. Není pochyb o tom, že by proti násilným akcím mělo být tvrdě zakročeno a neměla by se automaticky vylučovat ani možnost repatriace či jiného přísného potrestání těch, kdo podobné akce iniciují a podporují.

Necítíme však, že cosi skřípe, když se pouštíme do boje za svobodu slova, za karikatury a za Wildersův film a současně věnujeme nezměrné úsilí na to, rozhořčeně protestovat nad nedemokratickými praktikami jiných států, nad jejich kulturou a snažíme se jim vnucovat svůj pohled na svět, svou kulturu a své přesvědčení o nejlepším politickém uspořádání?

Kouzlem nechtěného poodhalují karikatury proroka Mohammeda, stejně jako Wildersův film roušku pokrytectví, která západní společnosti a převážně Evropě znemožňuje rovnovážný kritický pohled a tím dopředu odsuzuje jakoukoli snahu o vyřešení problému vzájemného kulturního soužití jako předem ztracenou.

Opravdu ukázkovým bumerangovým efektem se nyní vrací to, co bylo v minulosti zaseto.

Nekontrolovaná a nekontrolovatelná imigrace ve spojení s vizí evropských elit vytvořit "multikulturní společnost", vyústila v diverzi některých minoritních etnik, jejich odcizení se státu a radikalizaci náboženskými fanatiky. Neuvážená politika USA na předním východě potom nutně znamenala nejenom rozpoutání kola občanských válek například v Iráku, ale též posílení nepokojů a protizápadních nálad v Evropě, kde se pro místní muslimy stal "irácký problém" po Palestině další antizápadní mantrou. Evropa, ačkoli se kromě Velké Británie na této politice podílela v daleko menší míře, logicky narozdíl od Spojených států nese tíhu "vybití vzteku a frustrace" převážně na sobě.

Zatímco tedy mnozí převážně američtí intelektuálové hovoří o "poslání" šířit na předním východě "západní hodnoty" z bezpečí vlastních kanceláří, mnozí přední politici jejich hlasu naslouchají, hovoří o "možná staleté okupaci" a evropské státy zůstávají apatické a nejednotné. Některé současnou americkou politiku podporují, jiné vlažně, některé nikoli, v zásadě však nevěnují vážnou pozornost tomu, co se děje doma.

Najednou zde jsou statisíce zradikalizovaných muslimů (z nichž někteří sice mají právoplatná občanství některých evropských států, ale ke svým zemím zůstávají nepřátelští), kteří jsou připraveni požadovat uplatnění své víry a z ní vycházejících kulturních zvyklostí v Evropě. Varovný hlas, že teokratická islámská kultura není se západní sekulární slučitelná, zní poněkud pozdě.

Když v dřívější, ale i nedávné minulosti varovaly mnohé opatrné hlasy před demokratistickým nadšením a jeho šířením do světa, nikdo je nebral vážně a často se jim i vysmíval. Argumentovalo se koncem dějin, vítězstvím liberální demokracie a povinností Západu nastolit její světovládu pokud možno v celém světě. Když íránský prezident Ahmadínežád posvětil íránskou výstavu karikatur holocaustu, západní elity místo toho, aby se nad tímto výsměchem pokrytectví Západu v otázce svobody slova hluboce zamyslely, odbyly celou záležitost fádním prohlášením o íránské netoleranci, neúctě, popřípadě se nesmyslně hledaly paralely mezi íránským a nacistickým režimem.

Když další opatrné hlasy upozorňovaly, že jednotlivé kultury, etnické, stejně jako územní celky mají a měly v minulosti vlastní, samostatný a specifický vývoj, že to, co jedna entita považuje za vrchol pokroku, může nějaká jiná považovat naopak za úpadek a dekadenci nejvyššího řádu a je tedy nemožné a nelogické snažit se o nastolení univerzální, hegemonní pravdy, byly umlčeny ideologickými fanatiky, kteří si v šíření demokracie nalezli novou permanentní revoluci.

Prohlášení typu, že je potřeba vztáhnout demokracii, neoliberální způsob hospodaření a západní konzumní styl života na celý islámský svět (což svého času prohlásil například G.W. Bush), byla dlouhou dobu s nadšením přijímána. Kořeny islámského fanatismu a terorismu začaly být obecně mylně a chybně viděny v samotné neexistenci demokracie v srdci islámu -- na předním východě. Nikoho nenapadlo, že podobná prohlášení možná znějí muslimům silně nadutě a povýšenecky. Nyní jsou statisíce zradikalizovaných muslimů v Evropě a stejně povýšenecky se dožadují někteří smrti pro autory karikatur a Geerta Wilderse, jiní "jen" stažení a zákazu publikace.

Stojíme na zásadní křižovatce. Drtivá většina oficiálních západních médií odmítla Wildersův film uveřejnit. Některá z těch, které jej přesto zveřejnila, film později na základě strachu z výhružek stáhla. Postupně a nevědomky se v mediálním prostředí západní společnosti vytváří tichá cenzura, která vyloučí určité názory, ať na základě "morálního odsudku", nebo strachu z toho, že by následné reakce nemusel ten který vydavatel ustát. Je to ovšem smutný konec svobody slova, základního postulátu, kterým se západní společnost kdysi pyšnila.

Musíme si vybrat. Dokud si nepřiznáme, že stejně jako nám dnes zní arogantně, neuvěřitelně a extremisticky požadavky evropských muslimů, které v horších případech žádají vymazání Izraele z mapy, nadvládu islámu, "nový holocaust", smrt pro ty, co "uráží islám", v tom lepším se pozastavují nad nevkusem Wildersova filmu a odmítají jeho zveřejnění jako "rozeštvávání kultur", tak obdobně byla a je vnímána snaha demokratizovat a "pozápadnit" přední východ, do té doby bude jakékoli snaha vyřešit problém možnosti/nemožnosti

vzájemného soužití výpočtem kvadratury kruhu.

Ironií osudu je, že se Wildersovým filmem zaštítí nejvíce ti, kteří považují za své svaté poslání šířit demokratickou a neoliberální revoluci v okolním světě. Neuvědomují si, nebo jsou lhostejní k tomu, že stejnou, tentokrát svojí "kulturní revoluci" provádí dnes islamisté v Evropě a velký dík za to mohou vzdát právě jim.

Šiřitelé "demokratické revoluce", neokonzervativci a jejich přátelé se mylně domnívají, že válku s islámským fanatismem lze vyhrát válkami na předním východě a snahou donutit místní obyvatelstvo ke "konverzi". To je však tragický omyl. Islám, ani jeho nejortodoxnější verze totiž nejsou na předním východě fanatismem, ani extremismem, nýbrž specifickým kulturním fenoménem. Problém s radikálním islámem je problémem Evropy. Evropa by se měla obrátit k sobě a nepodporovat pokrytecké poučování o "lepší kultuře" v okolním světě. Jen tak má solidní šanci ubránit se teokratickým snahám radikálních přistěhovaleckých skupin na vlastním území a uchovat svobodu slova a vyjadřování.