Rozhodují deprivanti, lidé, kteří nejsou schopni sami sebe zvládat. Tento svět, jak jsme ho znali, pomalu končí. Věci už nejsou uspořádány tak, aby jedna neodporovala druhé, aby se udržela rovnováha mezi dvěma principy: mezi principem shody a principem proměny. To jest, aby věci (rozhodnutí, myšlenky, energie) nepopíraly vzájemně jedna druhou mezi sebou, neboť to je cesta k přirozenosti, k rovnováze a tak je to i v přírodě, respektive dlouho bylo.

Mezi volbami, mezi možnostmi, bychom vždy měli volit tu, která je nová, neodzkoušená, to je princip proměny, jež je předpokladem smysluplného vývoje a tím morálního nároku na existenci. Morální kredibilitu nevytváří pověření, ale ověření principu rovnováhy. Neexistuje proto žádný morální argument k tomu, aby na našem území byl umístěn radar, sloužící k vojenským účelům, byť by to bylo činěno za cokoliv v přátelství na věčné časy a nikdy jinak.

Zájmům úzké skupiny lidí, koncentrující v sobě moc a vydělávajících na zbrojení, nelze vycházet vstříc pod falešnou záminkou odměny za bývalou pomoc Spojených států během druhé světové války. Není tajemstvím, že rovnováha světa je ve všech směrech života ohrožena. Ano, lidé zde mohou podnikat, mohou se ještě bavit, mohou se dosyta najíst, mohou zatím leccos z výdobytku vratké demokracie, ale musí za to držet hubu. Čím to je, že jsme tak malověrní?

Nic není jedno bez druhého. Těmi, co rozhodují v alibi našeho pověření, jsme my sami. Jejich chování a postoje jsou obrazem našeho chování a našich postojů. Jejich špatná rozhodnutí jsou jen obrazem a vyústěním našich vlastních rozporů. Pokud by naše reprezentace měla odvahu, odpovědnost a sílu zachovat princip proměny, jako projev politické prozíravosti a osvícení, musela by k plánovanému umístění radaru učinit jen jednu jedinou a nejméně populární věc: vyhlásit referendum.

Když už naše politická representace neměla v kontextu všech souvislostí sílu odmítnout návrh Bílého domu v samém zárodku, nepřipustit vůbec rozhovor na toto téma a hájit náš prostor, měla by umožnit lidem v této zemi, byť jsou vybaveni chabou mocí našeho pověření, aby sami rozhodli, zda chtějí mít na svém území vojenskou základnu. Nemyslím si, že se to stane. To by se musel třeba pan Topolánek změnit, musel by být člověkem naslouchajícím i jiným než sám sobě, musel by slyšet trávu růst.