Bauman píše: "Zvláštním důvodem k znepokojení je postupně se hroutící komunikace mezi stále globálnějšími a exteritoriálnějšími elitami a čím dál tím víc ,lokalizovanou' většinou. Centra tvorby významů a hodnot jsou dnes exteritoriální a jsou osvobozena od lokálních omezení..." A na jiném místě cituje Alberta J. Dunlapa, autora knih o podnikání, který napsal: "Společnost náleží lidem, kteří do ní investují -- ne svým zaměstnancům, dodavatelům nebo lokalitě, v níž se nachází." Podle Baumana Dunlap nevyjadřuje přání, ale konstatuje fakt. Tím hůř! Není těžké objevit všude kolem nás dostatek důkazů potvrzujících slova současných myslitelů a jejich varování. Jaká je však reálná síla těchto svobodně pronášených výroků a svobodně otištěných slov? To je téma, o kterém se intelektuálové vesměs zdráhají psát i mluvit. Je těžké vyjádřit vlastní nemohoucnost a přiznat se k tomu, že v jistém smyslu jim to i vyhovuje.

Franz Kafka byl jedním z prvních Evropanů, který, především v Zámku, vyvolal atmosféru bezmoci. Marná snaha zeměměřiče K. oslovit středisko moci, Zámek, domluvit se na něčem a dospět k řešení situace bývá často vykládáno jako tušení totality. Ovšem, jaké totality? Té prvoplánové, která se honosí mocí, která z tribun ukazuje před lidmi své obličeje a která projevuje lidské slabosti -- hněv i shovívavost? A která nakonec může být i svržena? Nebo spíše totality, která vládne nikým neviděna, nepoznána a vyjadřuje naprostou lhostejnost vůči ovládaným? Totalita svým způsobem přiznává poddanému jistou cenu v tom, že jej osobně tyranizuje. Člověk jí stojí za to, aby jej stíhala a uvěznila. (Neberte to, prosím, jako obhajobu totality. Tak to míněno není.) Globální svět patří investorům, kteří si ostatních lidí nevšímají. V globálním světě se svobodní lidé uvězňují sami tím, že se nedokáží adaptovat na stále se měnící podmínky, tím, že se sami vyčleňují některými autonomními rozhodnutími, a spoustou dalších způsobů.

Autoritativní režimy cenzurují autory a zakazují jim publikovat. Svobodná společnost v pozdně moderní době nic z toho neprovádí. Naopak, dokáže jejich intelektu a produktivity využít. Neosobní síla připomínající spíše než křesťanského Boha pohanské síly Přírody, má v tom ohledu kupodivu smysl pro humor. Je to žertování opravdu evokující vzpomínku na texty římských satiriků popisující nevázané a kruté žertování olympských bohů. Ti chodí mezi smrtelníky pro svou kratochvíli.A žert s intelektuály je opravdu povedený, jak by byl dílem lidského ducha v dobách neodlidštěných.

Velice si vážím osobností, které zapalují svíce uprostřed temnoty. Oni jsou však také pouze lidé, a navíc žijí v prostoru, který svým intelektem popisují a definují, a který zpětně ovlivňuje je a jejich jednání. Pracují svobodně, ale hlavním cílem jejich práce je uspokojení z intelektuální hry (v tom nejlepším slova smyslu). Intelektuál je především spokojen se svou intelektuální činností, kterou vtělí do článků, přednášek a populárních nebo odborných knih. V některých zemích (v České republice nikoliv) se z toho dá i slušně žít. Dál, za hranice těchto aktivit, jde myslitel jen zřídkakdy. Tak tomu bývalo ještě v šedesátých a na počátku sedmdesátých let 20. století, kdy Jean-Paul Sartre a Simone de Beauvoir chodili mezi pařížskou mládež hovořit o alternativách budoucnosti. Tehdy ještě svíce nehořely daleko jedna od druhé. Přibližovaly se, spojovaly a hrozilo, že zapálí požár. Budoucnost z dnešního pohledu má jedinou alternativu. Čekat, co se stane. Odtud ta pasivita občanská i intelektuální. Smějeme se náboženským blouznivcům v Rusku, kteří v jakési jeskyni očekávají konec světa, ale prakticky děláme totéž. Tehdejší veřejné mínění zastavilo válku ve Vietnamu. Něco takového se v současných podmínkách už stát nemůže.

Se všemi těmi faktory neosobní a prostorově nedefinované síly utvářející globální pořádek počítají. Knihy a články myslitelů představují určitou komerční hodnotu. Novinový a knižní trh, stejně jako třeba televize, potřebují udržet zákazníky i mezi lidmi, kteří se nespokojí jen plochou produkcí. Myslitelé, jimž trh přisoudí nálepku neortodoxnosti, provokativnosti a jisté výstřednosti, jsou z reklamního hlediska docela atraktivní. Pokud v příloze deníku vyjde jednou za měsíc článek osobnosti, která říká věci jinak, než to ten deník činí po zbytek dní, přispěje to k udržení náročnějšího čtenáře. Ten může rezignovat na rozhodnutí, že už definitivně přestane číst noviny a sledovat televizi, neboť nemá dále zapotřebí konzumovat produkty, jež vznikly součinností Googlu a názorové prázdnoty námezdních redaktorů.

Právě tak, dobře napsané a zajímavé knihy jsou zbožím plně integrovaným do tržního prostředí. Představují obživu autora, ale i určitý (u nás nevelký) zisk nakladatelů. Je však omylem domnívat se, že tento přístup k svobodnému a volně distribuovanému slovu mají všichni lidé, kteří jsou schopni svůj názor formulovat. Nikoliv. Každá země, respektive její mediální a knižní trh, je schopen absorbovat jen poměrně malý počet publikujících intelektuálů, disponujících originálním myšlením. (V České republice je lze spočítat na prstech jedné ruky a třeba i ve Francii se jejich seznam vejde do dvou desítek.) Ostatní z důvodu scházející poptávky musí hledat obživu jinde. Takový je osud některých novinářů, kteří se snažili psát a vystupovat nekonformně, ale záhy zjistili, že zůstali bez tribuny. Média, která denně potiskují tisíce tun papíru a emitují vysílání vteřinu po vteřině po celých dvacet čtyři hodin, mají pro produkci náročnějších názorů pouze promile prostoru a času. Vychovávají si svého čtenáře, diváka, posluchače ke konzumaci prázdnoty, která je výrobně levnější než dílo intelektu.

Svoboda slova měla svůj politický význam pouze v dobách, kdy existovala alternativa vývoje a kdy se "zámek" mohl obávat reálného nepřítele. Ten současný zámek je vlastně zámkem vzdušným a soupeře ve svém vlastním prostoru existence nemá. Globální svět prorůstá všemi strukturami společnosti, všechny ovládá a všechny podřizuje. Tak jako lidé dýchají vzduch a pijí vodu, stejně přirozeně dnes užívají produktů globálního světa. Investoři se o své panství nad světem bát nemusejí, neboť nikdo neví, co by si s ním počal a jakým jiným způsobem by jej chtěl spravovat. Každá alternativa je jen variantou statutu quo. Proto se také politické strany -- navzdory deklarované nesmiřitelné různosti programů -- v podstatě (až na výjimky) chovají úplně stejně a vyznávají stejné hodnoty a stejné principy, takže i volič je bez alternativy.

Je snadné ustavit svobodnou společnost tam, kde není alternativ a kde hlásání pravdy je jen jednou z komerčních aktivit. Kdyby Giordano Bruno a Mitr Jan Hus žili v současné době, nikdo by je neumlčoval, natož pálil jejich těla. Psali by články, vydávali knihy, cestovali po přednáškových sálech celého světa, létali letadlem, užívali počítačů a mobilů, dělali by prostě všechno, co ostatní lidé, a karavana by šla tiše.