30. 3. 2008
Není cep jako CEPProč v rámci objektivity nevyjít na chvíli vstříc „protistraně“ a „ať si trh užije“ pobavit se o životním prostředí, přepočítaném na prachy...? K této myšlence mne vede shlédnutí filmu „Velký podvod s globálním oteplováním“, jehož promítání organizuje Centrum pro ekonomiku a politiku (CEP). Britský snímek polemizuje s tím, zda na globálním oteplování má či nemá vinu i člověk a zda oteplování předchází či následuje za změnami množství CO2 v atmosféře. Výsledkem vyjadřování různých vědců je zde skutečnost, že člověk vlastně přírodě neškodí. |
Bohužel již není řešeno, že i kdyby nakrásně neškodil zrovna dominancí jím produkovaného CO2 při nárůstu teplot na planetě, škodí tisícem svých jiných - nezdravých a vzhledem k přírodě egoistických projevů. Shlédnete-li tento film, nepochybně pak nasednete v pohodě do svého motorového miláčka a s nohou na plynu vyrazíte vstříc světlým zítřkům – možná s myšlenkou, zda náhodou nejezdíte v příliš malém a málo reprezentativním voze. Chápu investory do tohoto filmu. Pokud by se podařilo prokázat (a to samozřejmě nelze nikdy vyloučit), že skleníkové plyny emitované člověkem nemají rozhodující význam pro klimatické změny na planetě, je pak možné vykřičet do světa: „Strašili jste nás zbytečně, jdete k čertu s chráněním životního prostředí na úkor růstu HDP! Jděte do háje s principem předběžné opatrnosti!“ Kdyby ekonomické vztahy ve společnosti byly zdravé a ze strany státu nastaveny správně, mělo by platit, že to, co méně poškozuje životní prostředí, bude pro nositele dané činnosti vždycky levnější. Pak by se každý, bez dalších složitých mechanismů, nepochybně rozhodl správně. To by bylo užitečné využití trhu a oběhu peněz při ochraně prostředí. Myslím, že ani zarputilý ekolog nepochybuje o tom, že peníze mají nesmírnou moc a slyší na ně více lidí, než na zákonné úpravy nebo na vemlouvavou propagandu. Protože se ale v cenách výrobků či služeb nezobrazuje objektivní „koeficient poškození životního prostředí“, dostáváme takové nesmysly, jako třeba plastový obal na jogurt s hliníkovým víčkem stojící zlomek ceny jogurtového obsahu. Pokud by v jeho ceně bylo zobrazeno poškození prostředí výrobou plastu, hliníku, jejich následnou recyklací a pohybem dopravní techniky mezi tím vším, nikdy by tomu tak být nemohlo. Kupovali bychom nepochybně jogurt ve větší vratné sklenici a z co nejbližší výrobny. Stejně jako tomu bylo kdysi, kdy jsme mléko kupovali z hliníkové bandasky u mlékaře. Čerstvé, protože nijak neupravené. A cinkání hliníkových kanystrů při ranní rozvážce mléka z místní mlékárny, zpracovávající mléko od místních zemědělců, bylo součástí zvuků města stejně, jako zpěv ptáků. Hnízda jiřiček v průjezdech. Vratné jogurtové sklenice či papírové pytlíky z chlorem neběleného, reklamou nepotištěného papírového recyklátu byly přirozenou součástí našich životů stejně, jako sběrny surovin. Na rozdíl od igelitu, PET lahví a CocaColy. Tak tedy ano... Proč by řád společnosti neměl kromě kvalitní legislativy určovat i zdravý trh? Musí to ale být trh takový, kde všemu, včetně životního prostředí, bude přiznána skutečná společenská hodnota. Vyjádřená v penězích. Využívat pro řízení společnosti jenom tu část trhu, která se hodí, protože emituje dostatek dalších peněz, a tvrdit o ní, že jen ona je všeurčující, je nezodpovědné, krátkozraké, nebezpečné a hloupé. Milý CEPe, máš téma na další film. Tvůj divák. Průkopníkem v tomto oboru je oblast ochrany zeleně, kde neexistuje cena stromu pouze jako cena dřeva na topení či řezivo, ale též právě tzv. společenská hodnota. Ta může být dle místa, druhu, zdraví a věku stromu třeba i o tři řády výše. Ve městě už dlouho chybí jiřičky. |