Svoboda slova je sama o sobě ničím, pokud neexistuje prostor, v němž je možné podle nějakých kritérií určit, jaká je jejich hodnota. Prostor, který tvořila svoboda slova v historii, byl vždy vymezen tím, že Slovo mělo obrovskou, nejdříve božskou váhu, kterou začalo ztrácet tím, jak nad slovem přestaly mít dostatečný dozor mocenské elity postupujícího věku. Osvícenství a modernita přinesly v tomto směru další rozvrat v tom, kdo má právo a možnost vládnout Slovem. Postupně, jednak mocenskou transformací, jednak rozvojem komunikačních technologií a komunikační mnohosti, došlo k tomu, že v současnosti drží každý člověk, který je toho schopen, vládu nad Slovem. Lidé, kteří toho schopni nejsou, mají často několik možností, jak se nechat v tomto ohledu zastupovat. Moc Slova byla, chvála bohu, rozmělněna a dehierarchizována.

Rozmělněním moci Slova ale došlo k tomu, že se rozmělnila i jeho váha. "Anarchie Slova", která je ze své podstaty pozitivní, ale měla svůj unikátní vývoj. Na místo dřívějšího náboženského nebo kulturního vážení přišel, jako ve většině aspektů lidského bytí, trh. Slova a Kontexty na něj vstupují bez váhy a bez hodnoty a tu získávají až podle vlastní "obchodovatelnosti". Pouze v okamžiku, kdy za sebou mají dostatečný politický (finanční, kulturní, válečný nebo kombinovaný) kapitál, mohou být volně směnitelná a zároveň hodnotná. Adidas, Demokracie, Budvar, Lidský život, BMW, Pravda, Danone, Růst HDP, to jsou všechno slova, která za sebou musejí mít v jasně definovaném kontextu jasně definovatelný kapitál, protože jinak je to vždy jen pár bezcenných znaků. O slova a kontexty se vede tvrdý boj, zvláště o ta, která jsou podložena (polyfunkcionálním) kapitálem. A svoboda slova? To je prostor, v němž se čile a zarputile obchoduje.

To je důsledek toho, že Svoboda i Slovo ztratily svou někdejší hodnotu a staly se volně obchodovatelnými. Obojí jde ruku v ruce, a vede-li se někde v současnosti boj o "svobodu", pak vítězí strana, která dokáže shromáždit více kapitálu na podporu "svých" slov. Ostatní slova jsou bezcenná.

Pouze když omezíte platnost slov nějakým umělým způsobem, můžete opět mluvit o hodnotě svobody slova jako takové. Pouze tehdy, kdy má jen omezená skupina lidí možnost říkat omezené množství slov ve striktně vymezených kontextech, jedině tehdy může mít svoboda slova svou vlastní a nepřekonatelnou hodnotu. V okamžiku, kdy se situace změní na přetlak slov, kontextů i mluvčích, kdy se slova, kontexty a často i identity mluvčích povalují na skládkách komunikačního světa, se svoboda slova stává ulitou bez vlastní hodnoty, pod jejíž ochranou se vede tvrdý boj mocenského kapitálu o to, jak se podaří zhodnotit na tomto zcela volném trhu akcie jednotlivých slov a kontextů. Je tedy veselé, že ústava svobodu slova garantuje, ale její možnosti zachovat i váhu tohoto všeobecného práva je nulová.

V době, kdy svoboda slova devalvovala na pouhý stereotyp, vykastrovaný a prostituovaný princip, který nejeví známky vitální soudržnosti se společností a rozvojem společenského diskurzu, neřku-li společenské akce, není svoboda slova nijak nebezpečná stále znovu se etablujícím mocenským strukturám obestavujícím své pozice nepropustnou mocenskou slitinou. Svoboda slova se neměří váhou ideje, kterou slovo zastupuje, a kontextem, v němž bylo vyřčeno. Svoboda slova se měří tím, jaké kdo dokáže vynaložit mocenské prostředky k prosazení "svého" slova v konkurenci jiných. Trh svobodu slova zcela akomodoval svým principem a převedl na měřitelnou stupnici ceny akcií těch, kdo určitá slova vlastní, obchodují s nimi a prosazují je na globálním trhu i lokálních tržištích. Současná nespoutanost trhu a jeho vymanění z národních a kulturních hranic činí tuto burzu přístupnou pouze těm, kdo se v tomto prostoru dokáží, jedině pomocí kapitálu, etablovat -- nadnárodním institucím a nadnárodním koncernům.

Tím pádem ale svoboda slova ztratila svou vlastní hodnotu. Stala se prakticky prázdným prostorem, v němž se může naráz ocitnout bilion slov v různých, vysoce smysluplných nebo zcela nemyslných kontextech, aniž by některý z těchto kontextů získal nějakou větší váhu než nějaký jiný. Teprve po investici politicko -- finančně -- kulturně -- náboženského kapitálu (v různých podílech a směsích) může nějaký vysoce smysluplný nebo zcela nesmyslný kontext získat určitou cenu. Smysluplnost kontextu je zde naprosto irelevantním faktorem.

S dostatečným polyfunkcionálním kapitálem můžete na trhu zvaném svoboda slova dosáhnout značné dominance. Můžete válčit, hýbat základními deskami světa, ovlivňovat životy miliard lidí a rozhodovat o vypršení času života milionů z nich. Vše je založeno nikoliv na svobodném spolubytí slov, ale na silovém boji kapitálu na burze zvané svoboda slova.

Ale polyfunkcionální kapitál není jediným způsobem, jak dosáhnout obnovení hodnotové "přitažlivosti" slov a kontextů, jakkoliv je to způsob nejefektivnější a mocensky v podstatě výhradní. Svoboda slova, ten prostor, v němž každý může projevit svůj názor, může opět nabýt své vlastní hodnoty, řekněme "teď a tady". Je ovšem vždy nutné, aby byl v současném do sebe zakřiveném (nebo spíš zkřiveném) komunikačním "vesmíru" vytvořen takový autonomní prostor, v němž polyfunkcionální kapitál není žádným kritériem a kde se hodnotí a váží podle kritérií zkoumajících hlubinnou jakost svobodně vyřčených slov a kontextů. V některých případech tento prostor vytvářejí média, v některých případech, a to je bohužel situace mediálního mainstreemu v Čechách, média tento prostor spolehlivě likvidují a převádějí ho do obchodovatelné roviny a páchají tak na společnosti těžší zločin než jiní všemožní nákupčí a spekulanti svobody slova. Zatímco politik, lobbyista nebo kazatel ideologie či náboženství obchodují se slovy a kontexty ve jménu strany, firmy, ideologie nebo náboženství, často ve jménu vícera z nich nebo všeho najednou, novinář, tvůrčí jednotka "nezávislého" média, je vnímán, zoufale často, jako nestranný arbitr znalý věci. Jeho pozici není možné tak jednoduše a jednoznačně identifikovat, a i když ho jeho omezenost a myšlenková kulhavost nakonec prozradí, lze jej jen těžko oficiálně zařadit, protože se tomu pochopitelně brání. Takto je možné zcela jednoznačně identifikovat celá média, jejichž cílem není vytvářet sám o sobě hodnotný prostor svobody slova, ale najít si na stejnojmenné burze své místo, své klienty mezi čtenáři (a následně mezi inzerenty), kteří každý den dostávají utvrzení v tom, že slunce vyšlo, jejich svět, tak jak chtějí vidět, se opět zhmotnil do papírové formy, a tudíž je důvod za to zaplatit.

A lidí, kteří si rádi zaplatí pár korun denně za potvrzení vlastních "pravd" je v době, kdy je tak těžké nějakou Pravdu najít, velmi mnoho.

Přesto se zdá, a Britské listy jsou toho vcelku dobrým důkazem, že jestli v něčem selhává síla trhu a kapitálu, která dokonale pohlcuje jakýkoliv pokus o vzpouru, aby ho komercionalizací vnitřně vyprázdnila, tak je to právě oblast idejí a jejich svobodného, tedy zároveň ekonomicky neúčelného šíření a sdílení, která se dokáže vymknout. A že tam, kde institucionalizované prostory "svobody slova" vstoupily tiše na burzu a relativně nerušeně obchodují, i když mají sloužit veřejnému diskurzu (někdy i de jure), spontánně mohou vzniknout alternativní dimenze, které jsou reakcí na onu rezignaci skutečně svobodného slova a kontextu. Že takovou "společenskou akci", tedy něco, co v mediálně atomizované a individualizované společnosti znatelně chybí, musí někdo iniciovat a že ji musí někdo soustavně podporovat, to je nepochybně důležité podmínka, ale ta možnost tu je. Je dobré to vědět.