V univerzitních knihovnách se našly i další knihy s poznámkou "zabezpečeno zásahovým štábem RR v Rize", což znamenalo loupeže orgánem nesoucím zkratku Reichsleitera Rosenberga, osoby říšského vedoucího pro okupované východní prostory, popraveného v roce 1946 jako válečného zločince v Norimberku.

Před třemi léty vídeňská univerzita zahájila podrobný průzkum původu svých knih, a tak bylo zkoumáno na 100 tisíc svazků. Historička Monika Löschnerová popisovala tím nastartovanou mravenčí práci, ve které se "postupovalo od regálu k regálu, každá kniha byla prohlížena, aby se našel jejich původní majitel". Každé razítko, ex libris nebo poznámky pomáhaly k identifikaci. Jak prohlásil znalec knih Jürgen Babendreier, nešlo jen snad o ekonomickou cenu, ale o zjištění jejich původu, které bylo daleko obtížnější než na příklad při identifikaci obrazů. Postupně se však ukázalo, jak hrůzný byl nacismus a i tuto oblast zasáhla šoa. Jako první uzavřela svůj výzkum rakouská Národní knihovna a připravila 52 tisíc svazků knih komisi pro vrácení majetku. Během osmi let byla pak prozkoumána i vídeňská městská knihovna a podařilo se již 2 400 knih přímo restituovat.

V předvečer zahájení konference 25. 3. byla otevřena výstava "Knihovna vídeňské univerzity v nacistické době. Krádež knih, jejich výzkum a restituce", hudebně provázena souborem "Šolem Alejchem". V univerzitním slavnostním sále pak bylo na druhý den zahájeno zasedání, které moderovali univerzitní vídeňský profesor Murray G. Hall z Kanady, autor četných publikací z nacistické éry, doktorka filozofie Christina Köstnerová, odbornice na nacistickou minulost, doktor filozofie Gerhard Renner, zabývající se kulturní scénou po anšlusu Rakouska a magistra filozofie Margot Wernerová, vědecká pracovnice na projektu sociálních dějin vídeňských Židů. Na dvoudenním jednání podali informace o nacistických loupežích knih mimo jiné představitelé Univerzitní a městské knihovny z Kolína nad Rýnem, bavorské i berlínské státní knihovny, univerzitní knihovny z Marburgu, Lipska a Štýrského Hradce. Dále pak soukromé knihovny z Tübingenu, židovské knihovny a dalších vídeňských zařízení z doby vlády nacistů.

Zvláštní pozornost pak vzbudily informace o loupežích v ruských a polských knihovnách. Z nich vyplývá, že v letech 1941 až 1943 byla utvořena zvláštní skupina v branném úřadu podřízeném vrchnímu velitelství Wehrmachtu tzv. "výzkumného oddílu Východ". Jeho úkolem bylo "shromáždit vědeckou literaturu" v dobytých východních územích. Konkurovala přitom nejen již zmíněné skupině RR -- Reichsleitera Rosenberga, ale ještě tzv. "oddílu zbraní SS -- Künsberg". V prvních měsících sice bylo získáno jen několik tisíc svazků, ale při ústupu z okupovaných území byla odvezena veškerá vědecká zařízení zde se nacházející včetně kompletních knihoven patřících sovětských akademiím a institucím. Ty pak byly prozkoumány výzkumnými zařízeními Luftwaffe a dalšími německými vědeckými instituty, mezi jiným chemicko-technickým říšským zařízením v Berlíně k dalšímu prozkoumání. Část této loupeže byla koncem války zajištěna americkými jednotkami a předána styčným sovětským důstojníkům.

Složitější situace vznikla u polských knihoven z období 1939 -- 1945, protože území Polska bylo rozděleno do tří částí, ve kterých platily odlišné zákony i správní orgány. Ústřední část s Varšavou se stala Generálním gouvernamentem řízeným z Krakova, západní část s Poznaní a Lodží byla včleněna do Velkoněmecké říše a východní část se Lvovem a Vilnem byla 17. září 1939 obsazena sovětskou armádou. Německá okupační správa vytvořila ve čtyřech distriktech státní knihovny, ve kterých soustředila na šest milionů svazků z téměř tří tisíc místních knihoven, které tak většinou přežily válku. To se však netýkalo knihoven soustředěných u vysokých škol a obdobných školských zařízení, které byly nacisty zrušeny. Se školami byly současně zlikvidovány i jejich knihovny a pouze málo svazků bylo převedeno do státních knihoven. Většinou byly svezeny do sběren starého papíru nebo spáleny.

Nacisty byly postiženy i naše knihy, a to již v roce 1936, kdy byla zrušena československá knihovna spolku "Svépomoc" v Lipsku a také "Matice srbské" v Budyšíně. Spolu s židovskou literaturou po křišťálové noci v roce 1938 skončily v tamní univerzitní knihovně obdobně jako knihy z majetku hraběte Stauffenberga po jeho atentátu na Hitlera v roce 1944. Smutný osud postihl však nejen knihy, ale i odborníky s nimi spojené. Ředitel vídeňské univerzitní knihovny Salamon Frankfurter, rodák z ortodoxně-židovské bratislavské rodiny, který měl velké zásluhy na jejím rozvoji, byl ihned po anšlusu v roce 1938 zatčen. Jeho dcera, žijící ve Spojených státech, dosáhla přes lady Nancy Astor, mající úzké styky s nacisty, jeho propuštění. I když nakonec zemřel ve Vídni v roce 1941 ve věku 85 let, musel bezmocně přihlížet jejich řádění. Hůře dopadl majitel soukromé knihovny v Tübingenu, profesor Max Fleischmann. Ten byl v roce 1935 pro židovský původ propuštěn a přestěhoval se do Berlína, kde navázal spolupráci s konzervativním protihitlerovským odbojem. Byl však v roce 1943 zatčen gestapem, protože nebyl ochoten nosit předepsanou žlutou hvězdu. Jeho knihovna byla mezitím převezena do Berlína a od té doby se považovala za zmizelou.

Při výzkumu před dvěma roky se zjistilo, že jeho žena po jeho sebevraždě z ekonomické nouze knihovnu prodala tamní právní fakultě univerzity. Na téměř tisíc svazků knih je stále v jejím vlastnictví a dodnes nebylo rozhodnuto o jejich dalším osudu. Smutný osud potkal i profesorku dr. Elise Richterovou, která byla první ženou v Německu a Rakousku, která vyučovala jako docentka románskou filologii na univerzitě. Habilitovala v roce 1905 na vídeňské univerzitě a také její starší sestra Helena přednášela jako anglistka a teoretička divadelního umění. Během své dlouholeté činnosti vytvořily velkou knihovnu, kterou v roce 1941 "prodaly" univerzitní a městské knihovně do Kolína nad Rýnem za cenu šesti tisíc marek. Obě byly pak deportovány 10. října 1942 do Terezína, kde za měsíc zemřela Helena ve věku 82 let a v následujícím červnu 1943 Elise ve věku 78 let. Na základě exlibris s životním mottem Elisi Richterové "Gaya Scienzia" -- Veselá věda byla část knih nyní zjištěna.

Bylo by jistě zajímavé obdobný průzkum provést i v našich knihovnách. Vídeňská konference dokázala, že hnědé stopy nelze zahladit ani šest desetiletí po válce.