Ač se mi hrubě nelíbí ataky předsedy ČSSD na adresu KSČM či přímo V. Filipa, jsou bohužel oprávněné. Naše vystoupení při volbě prezidenta ČR bylo tristní, nesrozumitelné, vyvolávající řadu pochyb a dohadů, proč takové bylo, nerespektující drtivě většinový názor členů a sympatizantů (cca 70 % chtělo, abychom volili přes „všechna proti“ profesora J. Švejnara). Ale postupně, po pořádku.

Ať dělám, co dělám, nemohu se ubránit dojmu, který jsem řekl na zasedání VV ÚV KSČM spolu s řadou jiných myšlenek a argumentů, že osoba J. Švejnara byla z celé oné, celkem bohaté řady jmen vygenerována, a to napříč politickým spektrem, z důvodu co nejsnazšího zvolení V. Klause do funkce prezidenta na další volební období. Vývoj v obou volbách a toho, co se na Pražském hradě dělo při obou volbách, mě v tomto dojmu jen utvrzovalo. Nic na tom nemění do omrzení obehrávaná písnička, že KSČM přeci již od října 2007 nabízela jednání představitelů parlamentních stran, měla údajně své vlastní kandidáty k této diskusi. Jen neznalý může tvrdit, že takové skutečně měla. Vždy se operovalo se jmény, která den, dva před tím v nějaké souvislosti zazněla v médiích a „vyjednávači“ KSČM si je osvojili. Bylo to tak i s těmi, kteří deklarovali, že takové ambice nemají nebo že nepůjdou proti J. Švejnarovi. A chování typu malého chlapečka, ležícího na chodníku, kopajícího zuřivě nožičkami, hrozícího ručičkami a křičícího:„A budete se mnou mluvit a budete se mnou jednat nebo...“, bylo prostě neúčinné. Nebo.... nebylo a my nedokázali naplnit ani další náš požadavek a slib, že když se ostatní strany dohodnou na společném kandidátovi, tak jej KSČM podpoří. Nepodpořila. Navíc přišla s „Bobo“ (europoslankyní Janou Bobošíkovou), v podstatě  pravicovou kandidátkou, bývalou externí poradkyní V. Klause, kritičkou sociálního státu aj. a sehrála s ní dost trapné divadlo, které ve spojení s textem M. Ransdorfa v Haló novinách, kde označil Paroubka za řidiče fekálního vozu, udělaly své. Nemohla pomoci a také nepomohla její „inaugurační řeč“, která by jinak s ohledem na rukopis M. Grebeníčka a V. Filipa slušela kterémukoliv standardnímu mítinku KSČM.

Co naplat, že byla jistě věcně správná i usnesení ze společného jednání VV ÚV KSČM, poslanců a senátorů za KSČM či samotného VV. Byla jednoznačná minimálně ve dvou bodech – podpořit veřejnou volbu, nepodporovat a nevolit V. Klause, což bylo formálně naplněno. Ovšem vývoj událostí a občané většinově požadovali jiný, rozhodnější přístup pro nezvolení V. Klause na druhé volební období a zastavení vzestupu ODS. A tím byla jednoznačně podpora J. Švejnara všemi 29 hlasy zákonodárců za KSČM. Jako senátoři jsme se tak zachovali a vytvořili podmínky proto, aby s námi jako s KSČM ještě někdo před druhou volbou vůbec jednal. Nepochopitelné bylo usnesení tzv. do půlnoci, kde jsme spíše „vyhrožovali“ ostatním politickým stranám, abychom je, bláhově se domnívaje, donutili vlastním kandidátem k jednání, což nebral původně VV ÚV KSČM vážně a k ničemu takovému, jímž bylo reálné předložení J. Bobošíkové jako kandidátky na prezidenta ČR, nedal výslovný souhlas. Tento krok jde plně na vrub a  tíži svědomí uvedených 17 poslanců za KSČM, kteří tak nakonec učinili. Marně jsem argumentoval, že první část usnesení tzv. do půlnoci bude medializovaná a již nebudeme moci následně den, dva poté vylepšovat náš negativní obraz ve veřejnosti a u partnerů pro jednání. Další vývoj mi dal za pravdu. Nic nepomohlo, že jsme druhý den nesměle přišli s druhou částí usnesení, tzv. po půlnoci, které bylo o tom, že KSČM podpoří J. Švejnara za splnění tří podmínek, které nakonec ČSSD verbálně plně akceptovala.

Reálný výsledek jakéhosi neformálního vítěze prvé volby za splnění postupných cílů nezvolit Klause a vyvolat druhé volby, jsme prostě dokázali během necelého týdne a při samotné druhé volbě totálně promrhat. Musím trvat na svém vyjádření, že KSČM ve třetím kole prvé volby prezidenta ČR neodpustitelně propásla vlastní vinou šanci zbavit se jednou provždy balastu minulosti a vydat svědectví o opravdu míněné snaze stát se ještě více suverénní součástí české politickospolečenské scény. Leč, zázrak se nekonal. Košile se ukázala být opět bližší kabátu a řada lidí z vedení strany, včetně předsedy V. Filipa, podlehla předsjezdové atmosféře - nenaštvat si část členské základny a zejména funkcionářů „lebedících“ si v současné vnitrostranické situaci spojené pupeční šňůrou s předlistopadovou dobou a ambicemi na alespoň nějaké osobní pozice při volbách do PČR či zastupitelstev krajů, obcí a měst. Nepomohla dokonce ani ochota představitelů Strany zelených k jednání před třetím kolem druhé volby, kdy, čtenáři, posaď se, nabídla, že za podporu J. Švejnara se zasadí o zrušení rozhodnutí koaliční vlády na restituce církevního majetku. Ani na to zřejmě hluché uši řady zákonodárců za KSČM neslyšely. Včetně nabídky ČSSD na uzavírání povolebních koalic po volbách na úrovni krajů.

Čtenář nechť se proto nediví, že mi doslova vadí a je proti srsti číst polopravdy, jinotaje a náznaky čehosi nekalého od bývalého předsedy M. Grebeníčka, výmluvy V. Filipa či koktavá vyjadřování se dalších protagonistů ospravedlňující chování většiny zákonodárců za KSČM nebo nepochopitelný smířlivý postoj členů ÚV KSČM.

Ano, nesmazatelný podíl na zvolení V. Klause je na straně tří přeběhlíků z řad ČSSD či nepřítomnosti poslankyně SZ paní Zubové (evidentně s pozadím ruského vlivu. A není od věci, že právě Rusko má s ohledem na své velmocenské zájmy v Evropě velký zájem na setrvání V. Klause ve funkci prezidenta.), ale KSČM tomu mohla rozhodnějším, transparentnějším jednáním, které by nebylo mimo rámec přijatého usnesení VV ÚV KSČM zabránit. V tom mají, bohužel, kritici z řad ČSSD pravdu. A věřte, že mě to pranic netěší. Spolu s klasikem se mi chce říci: „Řekl jsem, ale nevím, zda jsem spasil svoji duši.“ Spíše ne, ale nalil jsem alespoň k té bramboračce Made in KSCM trochu čistého vína.

Apropós, ať si vedení KSČM a poslaneckého klubu laskavě zdůvodní, třeba každý sám pro sebe, dle vlastního vědomí i svědomí, jak KSČM zabránila, chtěla-li to opravdu, znovuzvolení V. Klause prezidentem ČR. Omluvou nechť nejsou dopisy „alá samostatnost Kosova ano, ne“, v nichž se prezident Klaus jakoby ocitá na stejné lodi s názory KSČM, byť o pohnutkách pro tuto chvíli smlčím.