Právo a medicína, nejelitnější z tradičních svobodných povolání, vždy byly náročné. Byly to ale také nesporně prestižní profese. Jistě, bankéři vydělávali těžké peníze a profesoři zase měli impozantní tituly, napsal 6. ledna Alex Williams v deníku The New York Times.

V dobách, kdy úspěšná kariéra spočívala na několika uznávaných pilířích, o nichž panovala nepsaná shoda – nadprůměrný plat, dlouhodobé zajištění, úctyhodné vzdělání a autorita v závažných věcech – však byli lékaři a právníci stavěni nad všechny ostatní. Nyní se tyto pilíře začaly kymácet.

Jak uvádí Richard Florida, autor knihy The Rise of the Creative Class: And How It's Transforming Work, Leisure, Community and Everyday LIfe (Basic Books, 2003), tato starší povolání jsou skvělá, ale ztratila status.

A nejde přitom o peníze. Nebo ne jen o ně. Platy jsou pořád ještě slušné, někdy velmi slušné, a na to si také dotyční nestěžují. Ale něco je pryč, říkají mnozí lékaři, právníci a personální poradci: ten někdejší pocit, že to, co dělají, má smysl, že mají respekt, že jsou středem americké společnosti a ztělesňují její definici „úspěchu“.

V kultuře, která vysoce hodnotí riziko a nadprůměrnou odměnu – kde hrdiny v profesní sféře jsou lidé, kteří nedokončili školu, a miliardy vydělali díky webovým stránkám – mají někteří lékaři a právníci pocit, že ve společenském žebříčku klesli téměř na úroveň dentistů a účetních. Je to nejen proto, že se tyto profese změnily, ale také proto, že se změnily standardy, jimiž se poměřuje prestižnost té které profesní kariéry.

Podle autora zmíněné publikace je tento úpadek dán obecnějším posunem v definicích úspěchu. Zejména mezi mladými lidmi je nyní status svobodného povolání spojen nerozlučně s myšlenkami flexibility a kreativity, které ještě o generaci dříve byly vyhrazeny snad jen pro studenty uměleckých směrů.

Studenti se nyní soustřeďují na to, aby zabodovali tím, že vytvoří něco vlastního, že rozjedou vlastní byznys. Že budou slavní.

Něco takového se v právu nebo v medicíně realizuje těžko. A nejde jen o to, že mladému člověku po škole chvíli trvá, než se etabluje, a mezitím dělá „podřadnější“ činnosti a odhání neodbytné myšlenky, proč že to vlastně studoval. Pracovní vytížení je přitom stále větší, ale jako by ubývalo té práce, která tomu všemu „dávala smysl“ a pro kterou to vlastně stálo za to. U právníků ve velkých firmách teď jde často v první řadě o to, být k dispozici čtyřiadvacet hodin denně a úzce se specializovat.

A pokud jde o doktory, ti často bojují s pocitem, že pracují u pásu. Kdyby aspoň měli ten respekt. Ale pacienti, kteří přicházejí, jsou „poučeni“ z internetu a naplněni nedůvěrou ke zdravotnickému systému jako takovému. A sebeúcta lékařů, nucených trávit stále více času vykazováním a papírováním, je vystavena velkému náporu.

Platy nejsou špatné, ale ten pocit... Dost přesně to asi ve zmíněném článku v NYT vyjádřil internista Dr. Meltzer: „Co mě dráždí úplně nejvíc, je používání termínu poskytovatel. Nechodili jsme do školy pro poskytovatele.“

A zatím na nejlepších středních školách rozhazují své sítě firmy z oborů jako investiční bankovnictví nebo poradenství a lákají ty nejschopnější na přesně to, co zabírá: prestiž, uplatnění, vzrušení. A samozřejmě peníze. Tedy kombinace, jež se spíše podobá zábavnímu průmyslu nebo profesionálnímu sportu, a je jako dělaná na mentalitu mladých lidí, kteří vyrůstali v atmosféře 80. let a s filosofií, že každý je potenciální superhvězda.

Jejich rozpětí pozornosti vyžaduje okamžitou zpětnou vazbu. Heslo je „rychle, rychle, rychle“. O nějaká „učednická léta“ nemají zájem. A se smyslem toho všeho si nedělají hlavu.

Jenom, jak poznamenal v diskusi jeden ze čtenářů, ti investiční bankéři za čas můžou mít trochu potíž najít slušného doktora, který by přivedl na svět jejich děti.

Podrobnosti: The New York Times: The Falling-Down Professions ZDE