Již ve vlaku mne sledovali policisté. Předstírali pořádkovou službu. Všimli si mne okamžitě. Byl jsem totiž odmaskován, oblečen jak prachobyčejný občan. Neměl jsem obarvené, vyztužené, vyčesané ani vyholené vlasy. Neměl jsem ani tetování, řetězy, řemeny, visací zámky, vředy, modřiny, vpichy, kudlu a ani bouchačku. Byl jsem bez okovaných bot a černých hadrů. Bez tajemných nápisů, symbolů, křížů, hvězd, lebek, hnátů, klikyháků nebo záhrobních ksichtů. Hubu jsem měl bez cvočků, kroužků, spon a jehel. Uši bez šroubů, matek, podložek a náušnic. Nesmrděl jsem sprejem, kouřem, konopím, česnekem a ani penězi. Neměl jsem módní odřené, vyšísované, otrhané, ani záplatované hadry. A natož abych měl společenský oblek, sako nebo alespoň kravatu.

Byl jsem podezřelý. Nevypadal jsem jako chartista, anarchista, antichartista, antianarchista, fašoun, antifašoun, komouš, antikomouš, homouš, ekolog, ekonom, bankéř, bezdomáč, somrák, pankáč, podnikatel, mafián, nácek, dealer, skejťák, magor, socan, dacan, odesák. Ani jako pravý, levý, horní, spodní nebo střední extrémista. Dokonce jsem nevypadal ani jako blondýna. Vypadal jsem jako prostý občan. Takový ten, co mu jdou po krku všichni politici, agenti a úředníci. Také policajti, zločinci, grázlové, slídilové a jiní šmejdi. Byl jsem přespříliš nápadný svojí nenápadností. Proto se mne ochránci zákona a zločinců nebáli a tak mne řádně zkontrolovali. Co kdybych byl náhodu terorista? Nebyl jsem. Byl jsem dříve jezeďák a traktorista.

Nepotrhle, slušně oblečen, vyjel jsem do hlavního města hledat zaměstnání. Vykopli mne po třiceti letech. Za poctivou práci, že jsem nekradl a nebyl na straně. Hledal jsem něco v inzerátech. Všude dnes chtějí jen samé agenty, reprezentanty a obchodní zástupce. Každý jenom přeskupuje, prodává a překupuje. Nastal věk překupníků. Praha jejich ráj, se jimi se jenom hemží.

Už při vystupování z vagonu jsem narazil na houf agentů - slepého, hluchého, němého, drzého, nakaženého a bezcitného. Nabízeli mi bezcenné cetky, uronit slzu, výměnu peněz, ubytování, taxík, prohlídku Prahy a rozkroku. V hale nádraží mi zkřížili cestu další. Když jsem se prodíral houštím ztrouchnivělým trosek bez domova, jeden mi podloudně nabízel časák Nový prostor. (O ten na ulici nestojím.) Jiný mi spiklenecky nutil brožuru Pobuďte se. (To by se měli jiní.) Další překupníci mi nutili stavební spoření, hypotéku, masáž, pojištění, rychlou půjčku, knihy, zelený párek v rohlíku a jeden dokonce nějakou špindíru. Bylo jich tam jako vajglů před východem z haly nádraží. Mezitím mi někdo šlohnul z kapsy mobil.

Vymkl jsem si kotník na rozmlácené dlažbě před nádražím a vyjdu ven na trávník, abych si otřel boty zamočené od moči. Přimotal se ke mně další agent. Cpal mi trávu či nějaké koření. (Majoránky máme doma dost.) Když jsem před ním prchal, uklouznul jsem v trávě na psím výkalu. Předtím jsem stačil odmítnout kvalitní hodinky od snědého tlouštíka, značkové parfémy od chlápka v kožeňáku, sadu nožů a podanou ruku se špinavými nehty od fialově zmalované krávy. Sednu si na lavičku a v tu ránu je u mne cizokrajné, špinavé a uslintané dítě. Se smrkancem u nosu žebrá, že má hlad. Tak mu dám svoji svačinu. Vztekle nadávajíc odběhlo. Chtělo prachy. O ty žadonila i vyzáblá nepohlavní kostra vedle na lavičce. Prý na bílý prášek. Zřejmě si chtěla vyprat zbytek rozbředlého mozku.

Táhnu směrem na Václavák a co sloup, to leták s nabídkou perspektivního zaměstnání obchodního zástupce. Přišlo na mne nucení. Nepříjemná situace. Jestli to nevíte, tak v Praze je podezřelý každý, kdo hledá WC. Máte-li zde nějakou toaletní potřebu, byť jen malostranskou, musíte se skrývat, maskovat a plížit jako diverzant v týlu nepřítele. Ale tak tomu chodí vlastně v celých Čechách.

Vodní záchod je aristokratickou výsadou bývalé antické buržoazie, nyní pražské. Možnost úlevy a nemít špinavý zadek ji odděluje od proletariátu. Máte velkou smůlu, patříte-li mezi sprosté plebejce, venkovany nebo přivandrovalce.

Samozřejmě, neboť turisté a cizinci k nám přece nepřijíždějí na záchod, ale aby se od nás nechali obrat až na kost. Proto jim žádný veřejný záchod neposkytneme. Natož zdarma. Ať se nikde venku necourají, zapadnou do hospod nebo nakupují. Mohou si jen rychle shlédnout památky. Díky předkům se živíme turistickým ruchem. Po nás žádné památky nezůstanou. Jen samé banky a tunely. Potomkové, ať se živí sami, holomkové. Nejsme rozmařilí. Myslíme ekonomicky. Jenom na sebe.

Ve stavu nejvyšší nouze, nucení a ohrožení jsem zapadnul do nejbližší hospody. Sednu ke stolu. Objednám si rychle pivo. U stropu zjistím skrytou kameru. Ejhle, špionážní prostředí. Moderní špehování, průmyslový monitoring, přináší smutek. Lepší je osobní styk s fízly.

Nucení se nedalo již vydržet. Vstanu a sunu si to nenápadně na Ministerstvo vnitra a úlevy. Připadám si pod kamerou jako agent, který tam jde konspirovat. Byl nejvyšší čas. Nechtěně, vypustil jsem čpavou dýmovnici. Zápach jako po Cibulce. Trapný zvuk trhané tkaniny, zakryl jsem pohoršeným pohledem kolem sebe. Nikdo si ničeho nevšimnul. Do místnosti právě vešlo hlasitě pár hostů. Vrhnul jsem se o překot do konspirační místnosti.

Vlítnu na WC. Hledám mrtvou schránku. Mísa nikde, ani žádný osobní svazek toaletního papíru. Všechny důležité ztopili. U zdi jen pár pisoárů a na zamčených tajných dveřích šifrovaný nápis v angličtině, němčině, francouzštině a ruštině. A také v češtině, tajném to jazyku všech fízlů a konspirátorů. Pro nezasvěceného to byla velmi obtížná a nesrozumitelná šifra: "Vážení hosté, z důvodu, abychom pro vás udrželi čisté WC, je klíč od záchodu k vyzvednutí u obsluhy v baru."

Osvítil mne duch svatý: "No jasně! Na zamčeném záchodě se udržuje čistota nejlépe!" Když však nerozumíte, nemáte-li klíče k šifře, jste v hajzlu.

Nezkušený občan by mínil, že klíč ukrytý u obsluhy je pravidlem konspirace nějaké benzínové pumpy v pohraničí, kde se obchoduje s laskavostí. Potím se a pro sebe si říkám: "To je přesně ono! Zpravodajský pokyn k navázání spolupráce. Avšak takto v tísni, jak se vydám přes celý lokál do vzdáleného baru?" Byl jsem v krizi. Gatě dolů, strhnu trenky, zadkem přisednu si na pisoár. Kýžená úleva, přišla mi na střeva. Pochopil jsem, že nově vzniklý lokáč moči na podlaze, urinotherapie, je součástí svébytné pražské hygieny.

V tom se rozletí dveře. Dovnitř vtrhne chlap. Celý říčný, rozhlíží se, oči na vrch hlavy. Lámanou češtinou s angloamerickým přízvukem drmolí: "Já také ch CIA le nemám klíč." Hned mi to došlo. Zajásal jsem v duchu: "Americký agent CIA! Ti mají přece zpravodajce nejlepší! Mají inteligentní informace z ústředí. A také přehled o všech tajných klíčích od šifer a záchodů v Praze!" S pochopením jsem se na něj spiklenecky usmál. Je lepší, když si mne nějaký agent vybere ke spolupráci sám, než abych jako idiot lítal s potřebou po Praze.

Zatímco jsem se umýval, abych měl pro akci čisté ruce, agent CIA naplnil další mrtvou schránku. Hladina pozemních vod v místnosti stoupla. Pak jsme se tomu všemu společně zasmáli a šli jsme se vožrat jako prasata. Takto osobně se spolupráce navazuje nejlépe. Jako za starých časů, tenkrát U Kalicha. Jak se ukázalo, spiklenec byl Jan Nowak z Chicaga. Přijel po letech do vlasti. Vůbec mu to překvápko nezávidím. Aspoň mi dohodil u příbuzného novou práci. V zahraničí větší vlastenci, než doma. Dělám podomního obchodníka. Roznáším po domech a po ulicích reklamní letáky, prodávám sny, vnucuji iluze, nutím dluhy a všemožně otravuji lidi. Občas při tom něco šlohnu. Zítra se nachomejtnu jistě i u vás.