Prezident má smůlu

Senátní návrh nyní zavádí „vidličku“, rady by byly voleny jen sněmovnou a senátem.

Je, samozřejmě otázkou, nakolik bude sněmovna ochotna k tomuto řešení, ale lze se jen těžko nadít toho, že by se svých práv vzdala. Například současná většina ODS v Senátu a jejich majoritní pozice ve Sněmovně by média prakticky naprosto podřídila občanským demokratům. Což by platilo pro kteroukoliv stranu v této situaci.

Oberfalzerova „vidlička“ vynechává ze hry prezidenta. Senátor z ODS to poměrně logicky zdůvodňuje tím, že pokud by každý měl být odpovědný za „svou“ část rady, pak by byla otázka, jak donutit prezidenta, který vystupuje jako suverén, k odvolání jím jmenovaného člena rady, když prezident výroční zprávy prostě neschvaluje.

Je vidět, že Oberfalzer se zřejmě alespoň částečně poučil z evropských mediálních zákonů, v nichž se řeší samotné nominace na členy rady. Současná česká úprava, v nichž navrhuje kdokoliv a volí se stejně víceméně podle stranického klíče, je podle něj nepřehledná a skrývá sám fakt politické nominace a zdánlivé neodvolatelnosti radních.

Neklidné srdce Evropy nebo Tatarstán?

Současný zákon zapovídá, aby členem rady byl prezident, poslanec či senátor, dále člen vlády, soudce, státní zástupce, člen Nejvyššího kontrolního úřadu, člen bankovní rady České národní banky, Veřejného ochránce práv a neslučitelnost členství s funkcí ve veřejné správě, s funkcí člena Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, člena Rady České televize (rozhlasu), člena Rady České tiskové kanceláře, s funkcí generálního ředitele České televize (rozhlasu) a s funkcí člena dozorčí komise České televize (rozhlasu). Člen Rady také nesmí zastávat žádnou funkci v politických stranách nebo v politických hnutích, společenských organizacích a sdruženích, občanských iniciativách a podobně, ani nesmí jejich jménem vystupovat nebo působit v jejich prospěch nebo ve prospěch jiných skupinových zájmů při výkonu své funkce v Radě. Dále nesmí být členem společností, které působí v oblasti hromadných sdělovacích prostředků, ani zastupovat obchodní zájmy, které by mohly být v rozporu s výkonem jeho funkce nebo by mohly nepříznivě ovlivňovat jeho nestrannost a objektivitu rozhodování. S výjimkou peněžitých plnění poskytovaných v souvislosti s výkonem funkce podle tohoto zákona nesmí mít člen Rady ani osoba jemu blízká žádný majetkový prospěch z provozování televizního (rozhlasového) vysílání (viz zákony číslo 484 a 483/1991 sbírky).

Koflikty zájmů i zdravého rozumu

Některá ustanovení zákona se v praxi ukázala jako poněkud vágní. Co jsou to například „obchodní zájmy“, v jejichž prospěch nesní radní vystupovat? Je to práce v lobbistické firmě? Podle odvolání bývalého člena Rady ČT to je předsednictví Svazu spisovatelů. Co je to „členství“ ve společnostech, které působí v oblasti hromadných sdělovacích prostředků? Je to majetkový podíl, funkce jednatele, funkce ředitele, produkční, externí smlouva na exkluzivní tvorbu nějakého pořadu či funkce sekretářky v autoprovozu?

Jaký je dnes rozdíl mezi produkční firmou, vyrábějící pro komerční televize reklamu i zpravodajství, a rozhlasovou firmou, jestliže zájmy obou subjektů může spojovat jeden majitel? A nakonec, co je to „výkon funkce“ a co „veřejná správa“? Jasno dnes nemá ani mediální komise sněmovny. Ta má odvolat Marii Ptáčkovou, tiskovou mluvčí hejtmana a vedoucí úseku úřadu hejtmanství, a Danu Jaklovou, která působila jako zástupkyně ODS v bytové komisi Rady zastupitelstva Prahy 2 a dodnes působí jako zaměstnankyně mediálního lobbisty. V Radě Českého rozhlasu jsou ještě další dva radní, kteří zřejmě také porušují zákon.

Dlužno dodat, že v některých evropských zemích se již patrně poučili z „krizového vývoje“ a jejich zákony, týkající se rad jsou výrazně méně vágní. Dokonce i Albánie, jejímuž televiznímu vysílání občas brání nedostatek elektrické energie či gangstery odcizený vysílač, má velmi striktně vymezeno, kdo nesmí být členem mediální rady.

Mediální rady jsou v zemi Škipetarů i v  bývalém Rakousku-Uhersku

V Albánii, o níž má mnoho Čechů představu jako o zaostalé zemi, kde se na kamenitých stráních pasou ovce, totiž vědí své. A tak se členy rad nesmějí stát nejen členové politických stran a koalic, členové vlády, ale ani nesmí veřejně deklarovat jejich podporu či práci v jejich zájmy. Nesmí být členy společností, které jsou spjaty s médii či reprezentovat komerční zájmy či média, mající jakékoliv zájmy či příjmy z nebo od společností, spjatých s rozhlasovým a televizním vysíláním jako vlastník, zaměstnanec nebo být v jakýchkoliv komerčních vztazích, nesmí chránit zájmy společnosti nebo firmy, která produkuje audiovizuální materiály, tiskové materiály, reklamu nebo se zabývá telekomunikací. Podle albánského zákona by tak prakticky přestala funkčně existovat současná rada Českého rozhlasu a to navzdory faktu, že v i Albánii je rada volena politicky, tady navrhuje a volí ji parlament z návrhů „nestranných“ institucích.

A nejen Albánci se alespoň literou zákona vyhýbají jasnému střetu zájmů.. . I Arménci vědí, že pokud je někdo zaměstnán u soukromého vlastníka médií, či jen u dodavatele takového podnikatele, rozhodně nestranný nebude.. Odvolat již zvoleného člena rady je v Arménii poněkud složitější, než v Česku. Udavačské dopisy se smyšlenkami se tam zjevně nepěstují. Arménský radní může zemřít, rezignovat, být odvolán pro nečinnost, být odsouzen, přestat být arménským občanem, případně být jmenován do nějaké lepší funkce (státní). Případně mohou zapomenout arménštinu, neboť její znalost je podmínkou členství v radě. Mimochodem, český radní zřejmě česky umět nemusí, alespoň mu to zákon nepřikazuje.

V Estonsku člen rady nesmí být v zaměstnaneckém poměru z jakýmkoliv vysílatelem, nesmí být partnerem, akcionářem nebo členem vysílací společnosti, nesmí vlastnit prostředky k vysílání a nesmí být členem vlády. Členem rady se dále nesmí stát kdokoliv, kdo má jakýkoliv zaměstnanecký či podobný pracovní poměr s jakýmkoliv vysílatelem, je partnerem, akcionářem nebo členem vysílací společnosti či je majitelem prostředků k vysílání.

Podrobný je seznam těch, kdo mohou „dodat“ kandidáty do rady má Makedonie. Volby výběrem z kandidátů navržených úctyhodnými institucemi navrhuje i senátor Jiří Oberfalzer, novela ale nemá tak podrobný výčet, jako má makedonský zákon, respektive by v senátním návrhu parlament oslovoval instituce. I v Makedonii jsou sice nakonec členové rady voleni parlamentem, ale kreativitě organizací, kteří mohou navrhovat kandidát, je dáván podstatně menší prostor. Rada veřejnoprávního rozhlasu a televize má 23 členů a navrhovat je mohou: Univerzita sv. Cyrila a Metoděje – Skopje, Státní univerzita Tetovo – Tetovo, Univerzita svatého Klimenta Ohridského – Bitola, Univerzita jihovýchodní Evropy - Tetovo, Národní instituce – Albánské divadlo, Národní instituce – Turecké divadlo, Asociace místních samospráv, Olympijský výbor republiky Makedonie, Asociace novinářů, Obchodní komora Republiky Makedonie, Makedonská asociace informačních technologií, Hudební akademie Asociace autorů hudebních děl a skladatelů, Fakulta dramatických umění a volební výbor parlamentu.

Ani v Makedonii ovšem nesmí být členy rady osoby, které pracují v úřadech politických stran, takové, které vlastní akcie či podíly jako členové managementu nebo jsou zaměstnanci společností s vysílací licenci nebo mají zájmy v této oblasti či jsou zaměstnání ve společnsoti, která takové zájmy má.

Zákaz být zaměstnancem nebo spolupracovníkem společnosti, zabývající se médii, mají i Moldavané.

Snad nejvíce „od podlahy“ řeší mediální zákon Rakušané. Jejich systém rad je poněkud složitější, nicméně i jejich zákon zapovídá v radě členství i „civilním“ zaměstnancům státních orgánů. Jejich systém je poněkud složitější, nicméně výčet těch, kteří „nemohou“ je až Rakousko-Uhersky striktní. „Členem rady se nesmí stát osoba, která je zaměstnancem ORF s výjimkami, uvedenými v zákonu, osoby které jsou zaměstnanci společností, spjatých a ORF definovanými obchodním zákoníkem, osoby, které pracují v orgánech ORF, osoby, které jsou zaměstnanci nebo akcionáři mediálních společností, členové federální vlády, ministři, poslanci, zaměstnanci politických stran, jejich funkcionáři, ombudsmani a osoby, které některé z těchto činností vykonávali během posledních čtyř let. Dále členy nesmí být zaměstnanci parlamentu, zaměstnanci vzdělávacích organizací pod politickými stranami. Dále to nesmí být zaměstnanci Rakouské telekomunikační autority a člen federální telekomunikační rady či zaměstnanci RTR.“

V Maďarsku nesmí být členy rady mimo jiné osoby, které pracují v úřadech politických stran a osoby, které vlastní akcie či podíly jako členové managementu nebo jsou zaměstnanci nebo jsou jakkoliv zainteresovaní na práci společností, které se zabývají vysíláním nebo mají vysílací licenci nebo mají jakékoliv zájmy ve společnostech, které jsou vysílání příbuzné či podnikají v aktivitách shodných s MRT.

Zvláštnost mají Dánové a Norové, ti znají i institut regionálních rad, který ostatně znají i Španělé, ač jejich televize byla nedávno zestátněna.

Devět řemesel, desátá bída

Téměř všechny zákony ale vyžadují po budoucích radních nejen, aby byli bezúhonní, ale aby to byly vynikající osobnosti – odborníci na poli práva, médii, ekonomiky, vědy, kultury či technologií.

Můžeme si, samozřejmě klást otázku, kolik takových odborníků v Česku je a zda ti, kteří zde jsou, budou ochotni zasednout do mediálních rad a věnovat se dalšímu oboru. Pokud se totiž má členství brát vážně, není to funkce na jeden den v měsíci, ale práce na tři dni v týdnu i více. Jen tvorba výroční zprávy je práce na fultime job po dobu dvou až třech měsíců. Tři sta stran nabitých daty a čísly. Zpráva o hospodaření je dokument, za který radní ručí svým hlasem. Její kontrola také není legrace. Koncepční rozvoj předpokládá trvalý zájem o témata, která mohou být členům oborově i velmi vzdálená. Bez toho jsou kvalifikovaná rozhodnutí radních nemožná a nebo jsou naprosto nekvalifikovaná a institucím škodící. Přitom radní dle zákona jsou povinni schvalovat dlouhodobé plány strategického rozvoje. Radní Českého rozhlasu například tuto povinnost nesplnili, protože vyžádaný a ředitelem dodaný materiál o koncepčním rozvoji neměli celý rok čas schválit.

K tomu, aby ti, na jejichž odpovědnosti bude členy kandidovat či je přímo volit, tak činili odpovědně, bude nepochybně třeba i diskuse o každém z kandidátů. Tedy zavést i takovou „drobnost“, jako je povinné odevzdávání úplných a pravdivých životopisů, zvláště v zemi s takovými dějinami, jaké má Česká republika. Ze životopisu se dá nepochybně vysledovat při pozorném čtení i více, než kolikrát vyměnil kandidát příjmení či kdy se narodil. Jistě by se tak dalo odpovědět na mnohé otázky. Je opravdu tím pravým členem rady média veřejné služby někdo, kdo v době husákovské nejtužší normalizace konce sedmdesátých let pracoval v zahraničním vysílání, propagandistické baště normalizačního Československa? Nebo pracovník oddělení zvláštních úkolů, které, jak ví všichni, kteří pracovali za socialismu kdekoliv, měli v pracovní náplni mobilizační plány, komunikaci s bezpečností a tajnými službami?

Pak ale také můžeme přejít na ukrajinský způsob volby rady, do níž jsou voleni členové dle aktuálního složení parlamentu v rámci poměru politických sil. Což v praxi znamená novou volbu s každým volebním obdobím a praktickou ztrátu nezávislosti rozhlasu a televize.

Plat radních v Česku přitom není nic moc. Schvalují miliardový rozpočet, rozhodují o statisícovém měsíčním platu generálního ředitele a jeho odměnách, schvalují prodeje a pronájmy nemovitostí za desítky či stovky milionů. Měsíční odměna radního je přitom menší, než plat uklízečky tamtéž. Člen rady dostává náhradu 17 000 – 25 000 hrubého. Odpovědnost má člen rady, pokud svou práci vykonává s plným nasazením, vyšší než poslanec. Prostor pro korupci je v tu chvíli obrovský. Podezření z ovlivňování činnosti instituce ve prospěch konkurence je u některých radních nabíledni. Stačí si je poslechnout nebo přečíst.

Média veřejné služby podle Rumphorsta

Evropská vysílací rada, respektive bývalý šéf jejího právního oddělení Werner Rumphorst, vydala v únoru letošního roku vzorový zákon médií veřejné služby.

Média veřejné služby definuje jako ta, která jsou založena pro veřejnost, financována veřejností a kontrolována veřejností. Přičemž se veřejností myslí celá populace země či regionu, jež veřejnoprávní vysilatel „obsluhuje“.

Rumphorst upozorňuje, že pokud jde o rady, existují dva způsoby tvorby rad. Jedna z nich je delegování do rad autorizovanými institucemi a skupinami občanské společnosti, které smějí delegovat zástupce podle své vlastní volby na pevně stanovenou periodu. Příklady takových organizací jsou církve, univerzity, divadla, novináři, hudebníci, zemědělci, mladí, sportovci, environmentalisté, odbory a podobně. Dalším typem dovolby do rad s fixním počtem členů (devět nebo dvanáct) je jmenování parlamentem nebo několika veřejnými institucemi, to znamená jednou třetinou parlamentem, jednou třetinou vládou a jednou třetinou prezidentem. Členové rad ale jsou reprezentanty zájmů občanské společnosti, tedy nesmějí zastávat politické postoje či zájmy těch, kdo je jmenovali. A to ani mimo svou práci v Radě, neboť nelze oddělit činnost v Radě od ostatního občanského a odborného života radního. Český systém nominací by mohl fungovat - kdybychom nebyli v Česku.

Rada má, podle EBU tři hlavní funkce, jimiž je jmenování generálního ředitele, který je výkonným šéfem média a který nese na svých bedrech veškerou odpovědnost, monitoruje program a jeho celkovou kvalitu a dohlíží na naplňování zákona a jmenuje dozorčí radu.

Do budoucnosti členským zemím EBU navrhuje v základním návrhu dvanáctičlenné rady, jejichž členové pocházejí z různých skupin občanské společnosti. Rada má být volena Parlamentem (dolní komorou) a to dvoutřetinovou většinou. Kandidáti mají absolvovat veřejná slyšení, kde by prokázali své občanské i odborné kvality.

Každý člen například má být volen na šest let, pokud jsou zvoleni všichni najednou, pak budou čtyři členové mít funkční období dva roky, čtyři členové čtyři roky a čtyři členové šest let. Členem rady nesmí být či pracovat pro vládu či její instituce, samo médium nebo být členem parlamentu. Čili – nic nového pod sluncem . Proč to v Evropě funguje a v Česku ne?

Autorka je parlamentní analytičkou