Odpověď přináší část rozhovoru, který Tomáš Töpfer poskytl Scarlett Wilkové z magazínu DNES, jenž vyšel jako příloha deníku MF Dnes ve čtvrtek 16. srpna 2007. Hned zkraje se Tomáš Töpfer pozastavuje nad nadávkami, jimiž ho v Míšově častovali místní obyvatelé, když je s Tomášem Klvaňou přijel přesvědčovat pro radar. Slova "Ty dobytku." nebo "Fuj, ty hajzle." do věcné, demokratické diskuse skutečně nepatří. Zvláštní však je, že politik Töpfer si neklade otázku, proč občané hned v prvních vteřinách tak sprostě reagují, když je přijde (ve věci radaru) navštívit nepochybně oblíbený herec Töpfer.

Mnohé o senátorově způsobu myšlení prozrazuje jeho vysvětlení, že nebyl do Míšova vyslán českou vládou: "Přihlásil jsem se sám, dobrovolně... Nejel jsem lidi přesvědčovat. Oni by měli přesvědčovat mě, protože jsem jeden z dvou set osmdesáti jedna zákonodárců, kteří by podle ústavy měli hlasovat, zda na našem území budou umístěna cizí vojska či zda naši vojáci budou působit na cizím území."

České provedení zastupitelské demokracie se zde předvádí v celé své ostudné nádheře. Před volbami politici škemrají u voličů, aby jim dali svůj hlas. Objíždějí zemi, hladí děti, zpívají písně, ztrapňují se na podiích, uplácejí gulášem a párky s hořčicí... Ale jen co jsou zvoleni - tu máš! Já jsem tvůj zástupce, já vím, co je pro tebe dobré. Budu hlasovat po svém a pokud chceš, abych hlasoval dle vůle svých voličů, tak to mne budeš muset, holenku, přesvědčit!

Aniž si to Tomáš Töpfer uvědomuje, sám podává vysvětlení, proč jej obyvatelé Brd, ostře nesouhlasící s vládním záměrem, jejž ovšem Töpfer podporuje, vítali nadávkami.

Podobně jako další zastánci radaru, i Tomáš Töpfer odmítá referendum. Na otázku "Je mezi herci hodně těch, kteří chtějí referendum?" odpovídá: "Ti, kteří by chtěli referendum, tvrdí, že nemají dostatek informací. Pěkný protimluv. Chtějí hlasovat o něčem, o čem málo vědí."

Ano, protimluv to je. Dokud pan Töpfer neprozradí, že lidé chtějící hlasovat "o něčem, o čem málo vědí", požadují vedle referenda také seriozní a objektivní informace, na základě jejichž znalostí by se mohli rozhodnout. Narozdíl od některých českých politiků, kteří chtějí rozhodnout i bez znalosti jakýchkoli informací.

Příkladem je nejvyšší člen současné české exekutivy, premiér Topolánek. Nebyl to snad on, kdo již den po americkém telefonátu žádajícím jednání o umístění radaru v ČR prohlásil: "Jsme přesvědčeni, že případné umístění radarové stanice na našem území je v našem zájmu, posílí naši obranyschopnost a zvýší bezpečnost České republiky a Evropy"? Jaký "dostatek informací" měl pan premiér 15 hodin poté, co jeho vláda získala důvěru, když tvrdil: "Radarová stanice, tak jak je koncipována, nebude mít negativní dopad na obyvatelstvo okolních obcí, kvalitu jejich života ani životního prostředí."?

Pan Töpfer se mýlí, hlasovat "o něčem, o čem málo vědí", chtějí právě politici, kteří referendum odmítají s odkazem na svou - nijak nedefinovanou - politickou zodpovědnost.

Pozornost si zaslouží následující Töpferův argument proti referendu: "Lidé se brání i tomu, aby dva a půl kilometru od jejich domu vedla dálnice. Kdybychom o tom udělali referendum, dálnice nepovede nikde. Žádné dálnice by nebyly. Fakt jsou věci, kvůli kterým se referendum dělat nedá. Jedině snad, kdyby ta otázka zněla: Chceme být součástí obranné aliance a mít tady radar, nebo chceme daně devadesát procent a ochráníme se sami?"

Lze jistě pominout Töpferovu nadsázku o devadesátiprocentní dani a již tradiční manipulativní klišé spojující naše členství v NATO s nutností akceptovat na našem území radar USA, který nebude pod NATO spadat. Co však ono referendum o dálnici?

Tomáš Töpfer má pravdu. Kdyby se konala referenda o dálnici, asi by vedla jen málokde. Českou republiku by nekřižovaly tisíce kamionů. Občané by ze svých daní nedotovali silniční přepravu penězi vydanými na opravu poškozených dálnic. Vzduch by byl čistší a lidé zdravější.

Možná by ale časem přišli na to, že kvůli neexistujícím dálnicím přicházejí ... ale o co vlastně? Dobrá, zjistili by na příklad, že transport napříč republikou vázne. Pak by si v referendu odhlasovali, že dálnici postaví. Ale možná ne dálnici, nýbrž železnici, jejíž jeden kilometr vyjde desetkrát levněji než když se postaví jeden kilometr dálnice. Železniční doprava je navíc levnější, bezpečnější a ohleduplnější vůči životnímu prostředí než doprava silniční.

Ano, v tom tkví podstata skutečné demokracie - vlády lidu. V tom, že nerozhodují desítky politiků, kteří nedokáží dodržet ani vlastní volební program. Ani ekonomové a podnikatelé, pro které je jediným měřítkem života maximalizace zisku. Rozhodují ti, kdo všechna rozhodnutí nakonec stejně zaplatí: penězi, zdravím, případně i životem. Rozhoduje - či měl by rozhodovat - lid, který je dle Ústavy České republiky "zdrojem veškeré státní moci".

Část rozhovoru věnovaná radaru končí tím, čím začala - Töpferovou návštěvou Míšova. Senátor si stěžuje, že když tamním obyvatelům říkal, že radar musí splňovat všechny hygienické normy, oni namítali, kdo že jim to zaručí. A dodává: "Já říkám, že nezávislí odborníci, oni na to, že to budou podplacení podvodníci, že stejně vše bude zfalšované. A tak dále."

Scarlett Wilková na to reaguje otázkou: "Divíte se? Lidé politikům nevěří, protože stát proti korupci nebojuje dost rázně."

Töpferova odpověď jen dokládá, že nad tím, co říká, příliš nepřemýšlí. Obyvatelům Míšova vytýká nedůvěru založenou na obavách z korupce, vzápětí ji ale sám potvrdí: "Ale korupce se netýká jen politické reprezentace. Řidiči dávají policistovi peníze, aby si nevšiml, že řídí opilí. Majitelé firem rozdávají obálky, aby dostali zakázku pro firmu. Pacienti nosí doktorům a sestřičkám bonboniéry a flašky."

Tak čemu se to Tomáš Töpfer diví? Nutnost vybudovat v Brdech radar podepírá tvrzením, že "Jsme ve válce proti terorismu". Na jejím počátku stál v roce 2001 útok civilními letadly na newyorská dvojčata. Plánovaný radar by snad podobně nepředstavitelnému útoku zabránit dokázal?