Měli bychom prý mít na očích odstrašující příklad Západu, který se po válce bezbřeze otevřel přistěhovalcům. "Multikulturalita je skvělá věc, ovšem pokud se smíříme s tím, že už příští generace bude žít v zemi, která nebude tak úplně česká," píše Palata.

Je smutné, že s takovým výronem xenofobie a předsudků přichází jinak liberální komentátor, který ve svých statích například často oroduje za prohlubování evropské integrace. Kdyby totiž staré členské země EU uplatňovaly stejná myšlenková schémata jako Palata, mohli bychom evropský projekt hned teď odpískat.

Přesně tak, jak se on dívá na údajná nebezpečí, která pro naší kulturu znamenají lidé z Východu, dívá se mnoho lidí na Západ od nás na Čechy, Poláky nebo Maďary. Kdyby se například britské vládní kruhy řídily přesvědčením, že Poláci, Češi, Maďaři a občané dalších "nových" zemí EU, kterým Velká Británie jako jedna z prvních zemí "staré" EU po vstupu otevřela svůj pracovní trh, přivezou s sebou především to, co při pohledu ze Západu vypadá jako nemalá míra korupce, nevalná úroveň vzdělání, či šlendrián, měl by evropský projekt velký problém.

Naštěstí Britové a další západoevropské národy vědí, že paušalizace je zhoubná a neproduktivní. A navíc mají dostatek sebedůvěry. Taktéž dnes už vědí, že způsob, jakým se přistěhovalci integrují v hostitelské zemi, závisí na mnoha věcech. K těm patří například specifické modely imigrační politiky uplatňované v té či oné zemi, jakož i to, z kterého civilizačního a náboženského okruhu přistěhovalci pocházejí.

Pravda je, že například na rozdíl od amerického modelu tavícího kotle, mají všechny evropské země problémy s přistěhovalci z islámských zemí nebo velmi odlišných kultur. Zároveň ovšem do těchto zemí přišly ve 20. století statisíce, ne-li milióny lidí z východní Evropy. Navzdory tomu, že přicházeli ze zemí, které byly ve srovnání se Západem prolezlé korupcí, nízkou efektivitou práce, podivnými zvyky, a mnoha dalšími neduhy, velmi dobře se v hostitelských zemích uplatnili. Současný francouzský prezident je potomkem takových imigrantů.

Jinými slovy: hodně záleží na tom, zda imigranti prchají před nevýkonným systémem (a určitými rysy obecné kultury) ve vlastní zemi, a mají tudíž motivaci se v hostitelské zemi uplatnit, popřípadě integrovat, anebo zda přicházejí s přesvědčením, že jejich kultura i náboženství jsou de facto nadřazené hostitelské zemi, v níž se usadí jen kvůli ekonomickým výhodám, zatímco kultura i společenské zřízení takové země jim zůstávají cizí.

Problémy, o kterých mluví Palata, by snad mohla Česká republika mít, kdyby se doširoka otevřela přistěhovalcům z naprosto odlišných kultur a náboženských okruhů a zároveň kopírovala imigrační modely, které se ve vztahu k těmto přistěhovalcům neosvědčily. Jenže Palata mluví o Evropanech na východ od nás.

Kdyby si chtěl ověřit nesmyslnost svých tezí, stačilo by se podívat na minulé vlny přistěhovalců z těchto částí Evropy. Našel by i v Čechách mnoho ukrajinských, slovenských nebo třeba rumunsky znějících jmen, ale zjistil by, že se z nich v občanském smyslu stali se vším všudy Češi---i když si třeba v rodinném zázemí udržují některé své bývalé národní zvyky.

Popřípadě se stačí podívat na současné Rakousko, kde je každé druhé nebo třetí jméno české. A přesto v době, kdy se Češi masivně stěhovali do Vídně a dalších částí Rakouska, uplatňovali vůči nim Rakušané celou řadu urážlivých předsudků podobných těm, které vyjmenovává Palata na adresu současných přistěhovalců z východu Evropy do České republiky.

Palata jmenuje Německo, Francii a Velkou Británii coby odstrašující příklady zemí, které kdyby mohly, tak by se prý chtěly vrátit v čase, aby mohly praktikovat jinou imigrační politiku. Ano, mnohé země se určitě dopustily chyb, ale je nutné přesně rozlišovat jakých chyb, jakož i to, že se tyto chyby týkají úplně jiné kategorie přistěhovalců nežli těch, o kterých mluví Palata. Jen pro zajímavost: země s největším počtem přistěhovalců v Evropě jsou Lucembursko a Švýcarsko. Ač zejména do Švýcarska zdaleka nepřišli z východní Evropy a odjinud jen lidé vzdělaní, nemá tato země s přistěhovalectvím zdaleka takové problémy jako někteří její sousedi.

Jiným zásadním problémem Palatova argumentu je jeho ujišťování, že přistěhovalci udělají z České republiky zemi méně "českou". Abychom mohli jeho argument pochopit, musel by nejprve vysvětlit, co to ona "českost" je a čím je tak výjimečná, že se nesmí nikterak změnit---například se stát "méně českou".

Z příkladů neduhů, které by k nám mohli přistěhovalci ze Slovenska, Ukrajiny a Moldávie prý přinést (korupce, nekvalitní práce, nízká úroveň vzdělání nebo AIDS) by se dalo usuzovat, že Češi jsou nezkorumpovaní, pracují kvalitně, a mají v průměru vysoké vzdělání. Palata píše, že by poslal úředníky a pány manažery, kteří organizují dovoz gastarbeiterů z evropského východu na měsíc někam na východní Ukrajinu, aby viděli, co si to sem chceme dovézt. To je argument vedený z pozice tak neslýchané arogantní rádoby-civilizační nadřazenosti, že například v USA by z něj měla jakákoliv veřejně činná osoba docela slušnou polízanici.

Co je to ono "české", co si musíme tak pečlivě chránit, aby už příští generace prý nežila v zemi, která není "tak úplně" česká? Není i "češství" dynamická kategorie? Ještě v první polovině 20. století sdíleli Češi společný stát s milióny Němců, milióny Slováků a statisíci Rusínů, Židů, Poláků, Romů i Maďarů. Politicky ani Češi, ani některé z ostatních národností toto soužití ne vždy zvládali---se známými důsledky. Podíváme-li se ale na kulturu, umění a intelektuální kvas v tomto obdob obecně, bylo to nejproduktivnější období 20. století.

Bylo výsledkem nejen vzájemného intelektuálního a kulturního oplodňování různých národností a etnik, ale i obecnější zkušenosti: Češi i ostatní se museli na všech úrovních vyrovnávat s přítomností těch druhých. Tedy nejen v redakcích elitních časopisů a novin, ale i v továrnách, zemědělských usedlostech, v obcích a činžovních domech. Tato doba zplodila politické menšiny s totalitními sklony, z nichž ta komunistická po válce usurpovala politickou moc v zemi, ale také zatím nejsilnější generaci demokratů, kterou české země kdy vyprodukovaly. Pojem "multikulturalismus" se tehdy nepoužíval, ale byl bezpochyby součástí demokratického étosu první republiky.

Je smutné, leč vystihující stav naší demokracie, že špičkoví komentátoři deníku, který byl za první republiky ztělesněním liberálního ducha oplodněného žitým "multikulturalismem", dnes přemýšlejí o tom, jak už beztak homogenní a provinciálně uzavřenou českou společnost ještě lépe hermeticky utěsnit před "nežádoucími vlivy" údajně civilizačně podřadných Evropanů ze zemí na východ od nás.