Historie vnímaná bez zamlžených brýlí

Na sklonku roku 1941, kdy USA vstoupily do 2. světové války, v době Hitlerových vojenských úspěchů v Evropě a na ruské frontě ovládali „Spojenci“, konkrétně Velká Británie, Francie a USA 70 % přírodního bohatství a kontrolovali území o výměře téměř 50 milionů čtverečních kilometrů. Naproti tomu země „Osy“, tedy Německo, Itálie, Maďarsko a Japonsko držely 15 % přírodního bohatství na dvou milionech kilometrů čtverečních. Sovětský svaz pak ovládal necelou šestinu planety s rozsáhlými přírodními zdroji. Dá se s úspěchem říct, že takto rozehraná karetní partie či imperiální status quo byly dosaženy sérií válečných konfliktů, kulminujících v 1.světové válce a událostech následujících. Tyto skutečnosti primárně protěžovaly západní koloniální velmoci. Není tudíž divu, že země jako Německo, Japonsko i SSSR chtěly také ukojit svůj imperiální chtíč. To se ovšem muselo střetnout s výsostnými zájmy Západu, což v posledku vedlo k dvěma světovým konfliktům.

Zásadně se opomíjí fakta, že západní velmoci mají obrovský podíl viny na rozpoutání nevídaného průmyslového barbarství 1.světové války, taktéž i 2.světové. Ponížení Německa po 1. světové válce demilitarizací, sankcemi, sociálním chaosem Výmarské republiky a světová hospodářská krize zde vytvořily podhoubí pro radikální vzestup nacistů k moci. Taktéž politika tzv. „appeacementu“ ve skutečnosti tkvěla v čilém byznysu mezi Západem

a Hitlerovým Německem, nikoliv ve zbabělém ústupu.

Japonsko versus západní země

Vzestup japonského fašismu a agresivního imperialismu byl také ze značné části způsoben západním vlivem ve východoasijských koloniích. V roce 1930 podepsaly Japonsko, Francie, Itálie, Velká Británie a USA tzv. London Naval Treaty, bezpečnostní smlouvu, která mimo jiné obřezala japonskou hegemonii ve vlastních výsostných vodách, favorizujíc tak ekonomické zájmy západních zemí. V průběhu světové hospodářské krize bylo Japonsko západními zeměmi odstřiženo od jejich východoasijských kolonií, jež mu poskytovaly cenné suroviny, a to hlavně železo, ocel a ropu. Ekonomika země se pod vlivem těchto restrikcí začala neodvratně hroutit. Na japonské politické scéně došlo k rozsáhlým nepokojům a radikalizaci předáků japonské armády, kteří posléze uzmuli otěže moci. Japonsko se snažilo upevnit mocenské pozice v Mandžusku, bohatém na životně důležité suroviny, což vyhrotilo již tak napjaté vztahy s místní politickou elitou. Vojenskou invazi Japonců do Mandžuska provázela ukrutná zvěrstva, která však západním zemím příliš vrásek nedělala. Tedy alespoň do té doby, dokud nebyly ohroženy jejich zájmy, hlavně v Číně. Spojené státy, tehdy rodící se velmoc, postupně vypovídaly obchodní smlouvy uzavřené s Japonskem. Přičteme-li k tomuto diplomatické výhružky Washingtonu adresované Japoncům, byl útok na americkou základnu v Pearl Harbor z jejich hlediska preventivním opatřením (ačkoliv šlo o faktické vyhlášení války Spojeným státům), k němuž se USA nyní i v minulosti často uchylovaly.

Strategické bombardování Japonska

USA se na začátku roku 1945 plně soustředily na bombardování japonských měst, k čemuž docházelo již předtím v omezené míře. Tragicky se zhmotnily americké výhružky o bombardování „dřevěných měst“, především však nechráněné civilní populace s jasným záměrem dosáhnout brzké kapitulace Japonska a ukončení 2. světové války. Podle Strategického průzkumu bombardování byly útoky na japonská města vedeny s úmyslem „redukovat možnost japonského odporu zničením základní ekonomických a sociálních struktur země.“ Naprostá zběsilost barbarského bombardování se naplno projevila v šestihodinovém náletu na Tokio v březnu 1945. Neskrývaným záměrem Američanů bylo obrátit město v prach, zabít jeho obyvatele napalmem, který by vytvořil moře plné plamenů.

Během této hrozné noci bylo zavražděno 100 000 lidí a další statisíce byly přinuceny opustit město. Nabízí se otázka, zda-li, v rámci brzkého ukončení světového konfliktu, bylo morálně ospravedlnitelné uchýlit se k tomuto radikálnímu kroku. Americké bombardéry uskutečnily nálety na 66 japonských měst (včetně Hirošimy a Nagasaki) a mnohé se odehrály před zničením Tokia, ale japonská generalita měla pramálo pochopení pro utrpení civilní populace a nezdálo se, že by svůj postoj během bombardování změnila a vyhlásila kapitulaci.

Unikum, jež přinesla 2. světová válka, tedy „strategické bombardování civilní populace“ s použitím těch nejmodernějších technologií, položilo základy jakési rutině ve vedení války ze vzdu-chu, která byla v pozdějších konfliktech uskutečňována s ještě větším umanutím a bestialitou (korejská válka, válka v Indočíně).

Norimberské principy definovaly „zločiny proti lidskosti“ jako „vraždu, vyhlazování, zotročování, deportaci... před nebo během války.“ Z poválečné historie víme, že tyto principy byly okázale ignorovány především „vůdčí světovou demokracií“, ne tak démonizovanými totalitními režimy jako byly Sovětský svaz a Čína.

Zákulisí atomových útoků na Hirošimu a Nagasaki

Atomový úder na Hirošimu a Nagasaki představoval „třešničku na dortu“ v procesu vyhlazování civilní populace s cílem dosažení vojenského vítězství. Již v březnu roku 1945 byl americký prezident Harry Truman varován ministrem války Henry Stimsonem, budoucím prezidentem Dwight Eisenhoverem a dalšími členy své administrativy, že „moderní civilizace může být naprosto zničena atomovými pumami“ Avšak Henry Stimson se později stal ideovým obhájcem jaderných úderů, když tvrdil, že tyto zachránily Spojené státy od pozemní invaze do Japonska, která by dle něho mohla stát životy milionů amerických vojáků. Tento údaj ale nebyl postaven na reálném podkladě, jak později ukázaly odtajněné materiály. Vůdčí atomoví vědci varovali, že překvapivé použití bomby proti Japonsku může vyvolat závody ve zbrojení se Sovětským svazem, což by mohlo mít fatální následky pro celé lidstvo (SSSR vyrobil první atomovou bombu v roce 1949 na úsvitu studené války). Truman přes tyto varovné signály nařídil, aby byla jaderná bomba svržena na Japonsko. Více než 60 let se historici a další odborníci přou, zda-li toto rozhodnutí bylo oprávněné či ne.

Truman ignoroval členy svého týmu, například experta na Japonsko a bývalého ambasadora Joseph Grewa, kteří na něj naléhali, aby odvolal tvrdé podmínky pro kapitulaci Japonska a ujistil jeho vedení, že císař Hirohito nebude hnán k zodpovědnosti za válečné zločiny. Někteří odborníci se shodují na faktu, že kdyby Truman dal na rady svých poradců ohledně rozumného stanoviska k otázce japonské kapitulace, mohlo být ušetřeno mnoho japonských a amerických životů a, co je podstatné, nebylo by nutné použít jaderné zbraně, taktéž díky plánovanému vstupu Sovětského svazu do války v Pacifiku. K tomuto závěru se připojil i generál Dougles MacArthur, který však o pár let později prosazoval, aby byla svržena atomová bomba na Čínu kvůli její angažovanosti v korejské válce. Japonská generalita si po dlouhém a sveřepém odporu začala pomalu uvědomovat, že kapitulace je nevyhnutelná. Hlasy pro kapitulaci mezi japonskou politickou a vojenskou elitou nesměle zaznívaly již v únoru 1945.

Klíčový obrat v japonské diplomacii lze však vystopovat již na počátku léta 1945 výměnou na postu ministra zahraničí, jak ve své speciální analýze uvedla Pacifická Strategická zpravodajská agentura. V druhé půli července 1945 v době konání Postupimské konference byl Washington obeznámen se skutečností, že Japonci touží po úplné kapitulaci s požadavkem zachování konstituce a beztrestnosti pro císaře Hirohita.

Třeba si uvědomit, že rozhodnutí Trumanovy administrativy k jadernému úderu bylo nahlodáno faktem, že byla dobře obeznámena s tím, že Japonci si byli vědomi své porážky a hledali cestu k ukončení války, což vrhá zcela nové světlo na tragické události dnů příštích.

Když se Harry Truman dozvěděl, že byla Hirošima prakticky vymazána z mapy prohlásil: „To je nejbáječnější věc na světě!“. Následující zničující úder na Nagasaki tři dny poté již postrádal zdravý rozum.

V Hirošimě na místě zemřelo 140 000 mužů, žen a dětí. Tento počet se koncem čtvrté dekády zvýšil na 200 000 osob. V Nagasaki našlo smrt 70 000 lidí. Desítky tisíc dalších v obou městech podlehly nemocím, způsobeným radioaktivním ozářením. Lidé následky těchto kolosálních zvěrstev trpí dodnes. Nikdo nebyl v souvislostech s jadernými útoky postaven před řádný soud.

Jaderné zastrašování coby doktrína vlád Spojených států amerických

Představitelé nejmocnější velmoci lidských dějin však dále odmítají připustit osudovost těchto útoků. Bushova administrativa bojuje proti fantomu terorismu naoko; v prvé řadě jí jde o odvrácení zákonité zkázy impéria a snahu udržet globální nadvládu za každou cenu rozpoutáním lokálních konfliktů a válek od Maroka přes Somálsko, Palestinu, Irák, Írán, Afghánistán a Indii až po Filipíny a Indonésii. V případě íránského jaderného programu se uvažuje o jeho zničení taktickým jaderným úderem. Historie ale neprokazuje, že by Bushova vláda byla extrémní výjimkou a osaměle představovala bojechtivé šílenství v dějinách vlád USA.

Během sovětské blokády Berlína v roce 1948 prezident Truman znovu pohrozil atomovou odpovědí, v průběhu korejské války učinili totéž Truman a Dwight Eisenhover, znovu Eisenhover během francouzské koloniální války v Indočíně roku 1954, prezident Kennedy dvakrát – v době berlínské krize 1961 a karibské krize o rok později, prezident Lyndon Johnson v průběhu války v Indočíně dvakrát, prezident Nixon hrozil atomovou zkázou Sovětskému svazu několikrát v rozmezí let 1969 až 1972, prezident Jimmy Carter vyhrožoval jaderným trestem Íránu v roce 1980 kvůli zajetí a držení amerických občanů na íránské ambasádě, George Bush st. a Bill Clinton opakovaně strašili nukleárním útokem na Irák.

Je třeba ale uvést pohnutky amerických prezidentů do příslušného kontextu. Představitelé USA v druhé polovině 20. století považovali imperiální ambice zejména Sovětského svazu a Číny za ohrožení vlastních mocenských zájmů v rámci studené války, ačkoliv útoky na Hirošimu a Nagasaki de facto odstartovaly jaderné zbrojení, které s menšími pauzami pokračuje dodnes.

Zveřejněno s laskavým svolením slovenského politicko - společenského týdeníku SLOVO