Vynuceným doznáním a stalinským monstrprocesům, které po tomto rozsáhlém masakru následovaly a které předstíraly, že šlo o islámské spiknutí, nevěřil nikdo. Příliš mnoho svědků hovořilo o pravdě: že vojáci prostě začali střílet do velkého davu na náměstí ve městě a usmrtili muže, ženy a děti.

Od té doby se režim v Taškentu snaží úplatky, vydíráním a násilím donucovat svědky masakru, kteří uprchli do zahraničí, a jejich rodiny, aby se navrátily domů. Tam je totiž režim dokáže už nějakým způsobem "přesvědčit", aby mlčeli ohledně toho, čeho byli před dvěma lety svědky.

Některé vlády - většinou vlády, které samy porušují lidská práva - dokonce s Taškentem spolupracují, zatýkají uprchlíky a deportují je zpět do Uzbekistánu, odkud opakovaně svědčili inspektoři OSN o tom, že tam státní policie a bezpečnostní jednotky "systematicky" používají mučení.

Žádná vláda, které jde aspoň trochu o lidská práva, nemůže brát vážně požadavek Taškentu o navrácení těchto svědků. A už v žádném případě to nemůže být vláda země Evropské unie, jako Česká republika. Když požadoval Volker Beck, poslanec německého parlamentu, Maksudovovo propuštění, zdůraznil: "Považuji to za nesnesitelné, že členská země EU, jakou je Česká republika, plní požadavky země, která [tyto lidi] pronásleduje. Deportace do Uzbekistánu bude porušením mezinárodního práva."

Je to také facka do tváře jiné členské zemi EU: Německo poskytlo Maksudovi politický azyl.

Je znepokojující, že se Maksudovův případ v ČR velmi táhne. Jeho český právník tvrdí, že stát má právo ho zadržovat jen 40 dní, ne déle, a to už uplynulo. Ale i jen několik málo dní ve vazbě by bylo nepřijatelně dlouhých. Jestliže byl Maksudov zatčen na hranici v důsledku chyby nějakého nízkého úředníka, mělo se to vyřešit na vyšších rovinách už dávno - tak, jak to bylo vyřešeno pro Zohida Mirzajeva, který s Maksudovem cestoval, má politický azyl v Holandsku a české úřady ho propustily po 20 dnech.

Znamenají snad všechny tyto odklady, že Česká republika vážně uvažuje o tom, že deportuje Maksudova do Uzbekistánu?

Chci dát závěrem slovo Maksudově rodině, cituji jejich nejnovější prohlášení:

"Trpěli jsme v Uzbakistánu tyranií a krvavému masakru jsme unikli do Německa, kde jsme nalezli útočiště.

Bohužel ale po zatčení Amonulla jsme zase přišli o klid a o zdraví. Je to morální mučení, když je můj syn na samotce a neustále mu hrozí deportace do Uzbekistánu.

Očekáváme, že Evropská unie ochrání naše práva a ochrání humanitární hodnoty. Nechtěli jsme se teď stát obětí české byrokracie."

Novinář Andrew Stroehlein, který před nedávnem vedl výukové programy v Uzbekistánu, píše pro tiskovou kancelář Reuters blog "Covering crisis", v němž sleduje, jak mezinárodní sdělovací prostředky informují - a hlavně neinformují o násilných konfliktech a humanitárních katastrofách po celém světě. Zastává funkci ředitele pro média a informace v organizaci International Crisis Group, která se věnuje řešení konfliktů. V druhé polovině devadesátých let pracoval s Ivanem Kytkou ve zpravodajství České televize a byl pravidelným přispěvatelem do Britských listů. Tento článek vyjadřuje jeho osobní názor.