15. 8. 2007
POZNÁMKA NA OKRAJ:Podivné požadavky od kapitalistického státu, aneb I učitelé mohou pracovatLidé požadují od státu pomoc, aniž by se zamyslili, kdo v tom případě ten stát vlastně je. Že to dělají i v kapitalistickém světě levicoví blouznivci, to nikoho nepřekvapuje, ale že pomoc od státu pro sebe žádají i neoliberálové a jiní zastánci různých kapitalistických systémů, to je někdy víc než divné... Bude se pracovat až do sedmašedesáti, tenhle základní princip má v budoucnosti platit i pro německé úředníky (Beamte) a jejich zvláštní pracovní poměr, zvláštní právi i povinnosti vůči státu. Když jsem tohle teď slyšel ve zpravodajství v severoněmeckém rozhlase, připomnělo mi to nejen dva významy slova stát, ale také jsem si vzpomněl na to, jak podivné a drzé jsou požadavky některých Němců, kteří se domnívají, že se stát musí starat o jejich malé děti, o jejich staaré rodiče i o jejich živobytí, protože už nemohou pracovat v bývalém zaměstnání. |
Vysvětlím to na příkladech, nejdříve ale o pojmu stát a o tom, co je individuální povinnost a povinnost státu jako spolku individuálních občanů. Ano, pro úředníky je stát na jedné straně ta politická moc, s kterou mají pracovní smlouvu. Jinak, když jde o to, že by někdo z nich chtěl, aby vyplácel stát nějakou podporu, je ta politická moc jen zástupcem občanů, kteří mají dát část svých peněz na podporu chudšího člověka. Z tohoto hlediska je tedy stát společnost, která se skládá z individuálních lidí. Zajímavé je to proto, že existují problémy, které by měla společnost řešit jako společnost, ale o ně velká část společnosti nemá zrovna velký zájem. Ještě zajímavější ale je, že existují problémy, která společnost má také povinnost řešit, ale na jejichž řešení by jednotlivé rodiny neměly právo, kdyby to zároveň nebyl i společenský problém. Příklad: V Německu potřebujeme jesle, a to o hodně víc jeslí, než kolik jich tu dnes je, protože jinak by nebylo možné integrovat do společnosti děti přistěhovalců, alespoň ne tak, aby z toho nevznikly velké vnitrozemské sociální problémy. Jednotlivé rodiny by normálně neměly mít nárok, aby jim jiní lidé platili za jesle, kdyby to nebylo ve větším zájmu celé společnosti... A teď k tomu příkladu, který je ukázkou, že v Německu ještě něco nefunguje tak, jak by to mělo fungovat, a to nejen proto, že tu žijeme v kapitalistickém systému sociálního ražení, protože by to zřejmě platilo i v systému, o kterém sní němečtí komunisté. Učitelé to dnes nemají lehké, hlavně ne, když to nejsou odborníci na vyučování dětí určitého věku a původu, ale jsou to jen vystudovaní němčináři, biologové nebo hudebníci. Jasně, takový houf dětí může člověku, která nemá nadání na to vyučovat v problematických situacích, jít hodně na nervy, a to tak, že by se do takové situace z objektivně existujících důvodů neměl dostat. V Německu se to řeší pracovní neschopností a vyplácením předčasného důchodu. Dobře, tak jsem o tom uvažoval, až jsem na to přišel, že by takový učitel mohl taky pracovat v jiném zaměstnání, například jako prodavač v supermarketu. Ještě lepší by bylo, kdyby dál pracoval jako učitel a doučoval malé skupiny lidí, nebo třeba jen jednotlivé děti. Divíte se a ptáte se asi, co vlastně mám proti učitelům. No, vlatně nic, protože by i manažeři mohli pracovat u benzínové pumpy a inženýři v obchodním domě u pokladny. Nemá přece smysl, že špatně placené kadeřnice či zdravotní sestry platí po své těžké práci daně, z nichž pak dostávají učitelé či jiní státní zaměstnanci, ale také bývalí manažeři, inženýři a lidé dalších takovýchto profesí podporu, protože už nemohou pracovat v zaměstnání, které se kdysi naučili. Nejsem proti podpoře, klidně jí dávejte ještě víc než dnes, ale jen tehdy, když je ta podpora opravdu potřebná a není zneužívána. A divím se, že to není jasné zrovna těm stoupencům volného tržního hospodářství, kteří halasně požadují státní podporu, když se sami dostanou do nepříjemné situace. A co vy, znáte taky takové případy? |