Pojďme velmi jednoduše popsat, co se v naší ambulanci odehrává. Především se snažíme zjistit, co nemocného trápí. Jaký je jeho zdravotní problém a jaké kroky v té věci byly již podniknuty a jaká je dostupná dokumentace o těchto krocích. Následuje vyšetření nemocného, často velmi intimní, a naplánování dalších vyšetření, která by mohla vést k objasnění problému. Většinou jsou to například odběry krve, ultrazvukové vyšetření či vyšetření rentgenem či magnetickou rezonancí. Velkou část tvoří práce s tzv. "přenosem". Je to termín, který poprvé použil Freud. Přenosové vztahy mohou být a často jsou pro znalého lékaře obrovským vodítkem. Vodítkem k diagnose a léčbě. Ne vždy je nutné pro léčbu znát diagnosu. A ne vždy při známé diagnose známe léčbu.

Po shromáždění dat se snažíme nemocnému pomoci nebo najít někoho kdo to umí lépe nežli my.

Nemyslím, že jsem neporozuměl článku pana Cveka nebo názorům pana Paula. Ale jejich vypíchnutí úlohy "hosta" je jenom střípeček v práci dobrého lékaře.

Restaurací je mnoho a nic horšího než, že odejdu s bolením břicha nebo otrávený obsluhou se mi nestane.

V nemocnici se Vám bohužel může stát, že neodejdete vůbec. A tím nemyslím kolečkové křeslo.

Jistě jsem profesionálně deformovaný. Ale při osobních zkušenostech pana Paula si nemyslím, že to hlavní co by od lékaře očekával, je to, abych se k nemocným choval jako k občanu (viz úřady) hostu (viz hostince). Jako k člověku a to nemocnému člověku tomu rozumím. K tomu mne a doufám, že většinu kolegů nemusí nikdo vybízet.

Naši nemocí nejsou diagnóza ani štamgasti z hospody. Jsou to lidé se závažnými problémy, kompromitujícími jejich možnosti normálně žít a život si užívat. Jsou to lidé, kteří potřebují pomoc. A o tu se my a věřím, že většina kolegů, snažíme.