Je však budoucnost skutečně krajina, kterou si nemůžeme představit a kterou tedy nemusíme brát v úvahu? Z tohoto omylu nás vyvádějí přinejmenším autoři literárních utopií. Za nepoučené snílky je může označit jen ten, kdo neví, jakou zkušeností prošli: Většinou totiž napsali svá díla poté, co se sami (byť neúspěšně) pokusili ve své době politicky angažovat, a proto, aby vyslovili svou představu o spravedlivém uspořádání společnosti; jejich utopie lze tedy chápat jako druh politického programu, pro nějž zvolili formu alegorie. Někdy, obzvlášť z dnešního hlediska, se jeví jejich utopie jako diskriminační (počítá-li například s podřízeným postavením otroků), někdy přeceňují vliv vzdělanců (vědců a filozofů), ale to jejich dílům nic neubírá na podnětnosti. Horizont, který zahlédneme, je totiž výzva k cestě.

Prvé významné dílo o utopickém státě napsal filozof Platón; nazval je příznačně Ústava neboli o spravedlnosti. K těmto úvahám přivedly athénského filozofa především dvě negativní zkušenosti: Zažil odsouzení svého učitele Sokrata, které právem pokládal za předpojaté a potupné, a nezdar při jednání se syrakuským tyranem Dionýsiem Starším, v jehož državě chtěl vybudovat stát postavený na etických základech (neuspěl ani později, když apeloval na Dionýsiova nástupce). Své myšlenky se nicméně nevzdal. Stát, o němž mluví v Ústavě, má vzejít z hierarchického uspořádání: Na nejhořejší příčce stanou filozofové, pod nimi válečníci a nejníže řemeslníci a rolníci. V tomto ideálním společenství bude vládnout vnitřní harmonie a poměrná chudoba; společný bude nejen majetek, ale i ženy. Těm, kdo stát povedou, bude dopřána nejlepší možná výchova, tj. poznání dobra a pravdy. Demokracii však řecký filozof odmítá, protože tento systém podle něho umožňuje svévolné zneužívání svobody, jakož i nadvládu davu.

Je zbytečné uvádět, v čem je Platónova představa poplatná jeho době (postavení žen, válečníků a otroků). Požadavek relativní chudoby imponoval prvním křesťanským obcím, ale v průběhu další historie se neosvědčil: Majetek se stal pro lidi příslibem osobní svobody, zdrojem přepychu a především odznakem jejich společenského postavení. Středověká církev, která vyšla z křesťanského učení, se nerozpakovala omilostnit hříšníka podáváním odpustků, stejně jako se dnešní justice nerozpakuje propustit zločince na kauci. Statisíce venkovských dívek se musely v minulých stoletích zříct toho, koho milovaly, a provdat se nuceně za boháče. V západních demokraciích se předpokládá, že do politiky vstupují jen lidé, kteří jsou hmotně zabezpečeni, což má zajistit, že do ní nevstupují kvůli osobnímu prospěchu. Je však jejich majetek zárukou, že jsou pro svou profesi eticky vybaveni a že se dokážou ztotožnit se situací občanů, kteří se na majetek (ať už pro svou laxnost, nebo pro nepřízeň osudu) nezmohli? Aktuální zůstává nicméně Platónův postřeh o demokracii: Svobodu si skutečně může leckdo vykládat po svém, tj. sobecky, a dav je pro demokracii skutečně největším nebezpečím (jeho stádní úlohu objasnili například Le Bon a Ortega y Gasset).

Úvahy o lidských vyhlídkách pronikly také do Nového zákona, konkrétně do Zjevení Janova; je to jediný apokalyptický spis, který byl posléze kanonizován. Přesnou autorovu identitu neznáme (jeho ztotožnění s apoštolem Janem je značně pochybné); víme jen, že svůj text určil raným křesťanským sborům na území Malé Asie, které zčásti chválí a zčásti kárá. Aby dodal svým slovům patřičnou váhu, líčí několik svých vidění: Defiluje v nich čtveřice jezdců, kteří symbolizují budoucí pohromy, andělé s troubami a s podobnou výstrahou, drak, který útočí na ženu oděnou sluncem, atd. Po těchto nelítostných nájezdech dojde nicméně ke konečnému zúčtování: Bezbožný Babylon (spolu s antickým Římem noční můra židů i křesťanů) se octne v troskách, představitelé zla z předchozích vidění, mořská a suchozemská šelma, falešný prorok a satan, budou odsouzeni a spoutáni, a Kristus se ujme tisícileté vlády nad světem. Poté, co definitivně zatratí satana, který se dočasně vysvobodí z okovů, nastane poslední soud: Hříšníci skončí v ohnivém jezeře, vznikne nové nebe a nová země a Bůh bude žít natrvalo mezi lidmi, aby je zbavil pláče, bolesti i smrti.

Ponecháme-li stranou eschatologický výklad, tj. nábožensky zabarvené poučení o posledních věcech člověka, je zřejmé, že autor, ať už to byl kdokoli, odsuzuje ve svých viděních bohaté a utěšuje naopak chudé věřící: Boj s manifestovaným zlem si sice vyžádá hodně času a námahy, ale nebude nakonec marný. Do Zjevení vtělil Jan jistě i vlastní pochybnosti a úzkosti, které vyplývaly z dobových zážitků, a je příznačné, že ve svých vizích spoléhá spíš na zásah nadpřirozených mocností než na lidské přičinění: Blaženost nastane teprv tehdy, až Bůh přijme pozemskou existenci, až se tedy de facto vzdá svých božských atributů a nebude nadále rozhodovat shůry, nýbrž zdola (tento motiv se objevuje i v českých pohádkách). V každém případě svědčí Janova apokalypsa o autorově nevšední fantazii a posloužila jako inspirace řadě renesančních i barokních malířů.

V utopiích, jež časově následovaly, se ideální stát rozkládá na zapomenutém ostrově. Tuto představu podnítil už Platón svou legendou o bájné Atlantidě, která po období rozkvětu zmizela v moři (vědci soudí, že by mohlo jít o starověkou Krétu, kterou zničilo zemětřesení), a později, na prahu novověku, zprávy z objevitelských výprav napříč oběma oceány. V tom, že vyspělou, spravedlivou a mírumilovnou společnost nelze umístit na nějaké známé území, se utopisté vzácně shodují: Obývaná země je podle nich zřejmě natrvalo poskvrněna prolitou krví a nemravným životem. Na utopické ostrovy zamířil už ve svých Pravdivých příbězích řecký satirik Lukianos (nazval je Ostrovy blažených a Ostrovy hříšníků), ale za nejucelenější popis ideálního státu i za název žánru vděčíme anglickému humanistovi Thomasu Morovi.

Byl to jistě pozoruhodný muž. Třebaže v mládí koketoval s představou asketického života (dokonce ho po čtyři léta praktikoval), vystudoval posléze práva a stal se kancléřem a rádcem vrtkavého krále Jindřicha VIII.; o jeho politické zkušenosti se tedy nedá pochybovat. Znal se blízce například s humanistou Erasmem Rotterdamským a s malířem Hansem Holbeinem ml.; oba hostil ve svém londýnském domě. Oplýval jak filozofickým, tak uměleckým talentem; v leckterém ohledu ovlivnil budoucí anglické esejisty, prozaiky i dramatiky (ohlas jeho myšlenek lze objevit například už v Shakespearových hrách Timon Athénský a Bouře). Stihl ho nicméně osud, jaký často hrozí moudrým rádcům a učitelům mocných: Král svému kancléři neodpustil, že ho po jeho roztržce s Římem odmítl uznat za hlavu účelově založené anglikánské církve, a dal ho popravit. Je mimochodem zajímavé, že podobná situace se vyskytla už za vlády Jindřicha II., tj. přibližně o 360 let dříve, jemuž se pro změnu znelíbil canterburský arcibiskup Thomas Becket

Novost Morovy Utopie, jak uvádí například anglista Zdeněk Stříbrný ve svých Dějinách anglické literatury, spočívá v tom, že autor nenachází řešení ve zlatém věku, tj. v idealizované minulosti, ani v nebeském království; neoslňuje ho však ani prosperita. V Utopii je všechen majetek společný; její občané opovrhují jak drahými kovy, tak válkou. Práce je povinná, týká se zejména zemědělské produkce, ale pracovní doba trvá jen šest hodin; nejnamáhavější lopota je přidělena otrokům, kteří se rekrutují ze zločinců. Volný čas věnují občané hrám, hudbě a vzdělání. Vládne náboženská tolerance; vrstva duchovních je však nepočetná, protože knězem se může stát jen ten, kdo vede skutečně svatý život. Zmínky o kněžích a o zločincích tedy dokládají, že se More nedíval na svět přespříliš růžovými brýlemi: Nepřiznával lidem andělské ctnosti a na rozdíl od Platóna nepředpokládal, že by v nich sama filozofická průprava zažehla touhu po dobru. Vědci se domnívají, že se More inspiroval mj. čerstvými zprávami o jihoamerické říši Inků, kteří společně a povinně obdělávali půdu, ale to není samozřejmě důležité. Aktuální zůstává autorova vize společnosti, která nepokládá za nutné pracovat do úmoru jen proto, aby zvýšila svůj materiální standard, která nezbavuje zločince pracovních úvazků a která předchází náboženským třenicím vyhlášením vzájemné tolerance.

Vyznavači reálné politiky mohou na tomto místě poznamenat, že prakticky současně s Morovým spisem se objevil v Itálii Machiavelliho Vladař (Utopie vyšla roku 1516 a Vladař roku 1513), který žádným ideálům nepřitakává. To je pravda. Je-li však Vladař užitečným návodem pro politiky, může být pro laika užitečným průhledem do zásad, jež politikové vyznávají, ale veřejně nepřiznávají. Machiavelliho dílo ostatně není utopie, leda v tom smyslu, že doporučuje, jaké vlastnosti by měl mít panovník, jehož země je ohrožena drancováním a anarchií (takovými zvraty tehdejší Itálie skutečně procházela). Ten, kdo řídí stát, musí si podle autora vzít za vzor lišku a lva: Liška prohlédne nástrahy a lev zastraší vlky. Panovník musí dále počítat s neočekávanými úklady zlých jedinců; je-li třeba, musí udělit několik výstražných trestů, aby učinil včas přítrž vznikajícím rozbrojům. Machaivelli tedy nevyzývá vladaře k obojakému jednání, které by nerespektovalo mravní hodnoty, jak se mu to někdy podkládá; dokonce ho (podobně jako Platón) vybízí, aby se nezříkal dobra, může-li je v některých situacích prokázat. Ani jeho zmínky o zlých lidech není třeba chápat jako pesimistický či cynický postoj, neboť takoví lidé, jak upozorňuje například současný esejista a lékař František Koukolík, vždy tvoří jisté procento v dané populaci, a neumí-li si s nimi státní zřízení poradit, působí rozkladně: Nenapraví je ani zářné vzory, ani hesla o životě v pravdě, ani přísné zákony.

Vraťme se však k čistým utopiím. Na Morův spis navázali především Tommaso Campanella svým Slunečním státem a Francis Bacon svou Novou Atlantidou. Zatímco Machiavelli důsledně odlučuje politickou moc od vlivu církve, jeho krajan, dominikán Campanella, svěřuje ve své utopii všechnu pravomoc do rukou kněžské vrstvy, která má podle něj zaručit dodržování morálky. Náboženské názory, které autor prosazuje, jsou nicméně často v rozporu nejen s pokorným duchem křesťanství, nýbrž i s tehdejšími oficiálními výklady, což dotvrdil i svými skutky: Stál například v čele vzpoury, kvůli níž ho katolická církev prohlásila za kacíře a uvrhla na řadu let do vězení (nucené izolace využil k tvorbě), a v jiném svém spisu, v Obraně Galileově, se neohroženě zastal svého učeného současníka. Ve svých dílech řešil i praktické problémy, předkládal například urbanistické projekty a zabýval se organizací práce, ale jeho radikalismus překročil v některých bodech i míru, kterou snese dnešní čtenář: Ve Slunečním státě je individuální slast, tj. plození dětí, podřízena státním zájmům, neboť tato instituce má bdít kromě jiného nad zkvalitněním rasy. Tím ovšem Campanella povážlivě předjímá eugenický program nacistů.

Životní osudy dalšího utopisty, Francise Bacona, připomínají v mnoha ohledech dráhu Thomase Mora: Oba dosáhli kancléřské funkce, oba se přitom stačili věnovat vědě a filozofii a oba skončili v nemilosti. Z historických pramenů však vyplývá, že Bacon (na rozdíl od svého předchůdce) se v zájmu své kariéry dopouštěl i zrádného, úskočného a podlézavého jednání. V každém případě je považován za zakladatele experimentální metody ve vědeckém výzkumu, která se opírá jak o empirii, tak o racionální přístup. Není proto divu, že v jeho ostrovním státě, v utopické Nové Atlantidě, vládnou učenci. Jeho vize překypuje optimismem, který se později, po druhé světové válce, stane ve východoevropských státech součástí oficiální ideologie, ohlupující občany: Poznáme-li zákony vesmíru, přemůžeme přírodu a vytvoříme ideální společnost.

Obyvatelé Nové Atlantidy se tedy věnují intenzivně technickým pokusům a obchodu, vymýšlejí speciální přístroje, vyrábějí léky k prodloužení života, atd. Své názory vložil Bacon rovněž do svých Esejů, inspirovaných stejnojmenným, jen o třicet let starším dílem Montaignovým. Pojednávají jak o tématech společenských, například o vysokém postavení, o vládě, o politických stranách a o soudnictví, tak o tématech psychologických, například o lidské přirozenosti, o ctižádosti a o přátelství. Mimochodem řečeno, šíře jeho zájmů, jakož i šifra, kterou používal, zrodila v 19. století zajímavou, ale spornou hypotézu, podle níž je skutečným autorem Shakespearova díla právě Francis Bacon, jeho současník; lze sice připustit, že se oba shodují v tom, jak skvěle se vyznají v zákrutech lidské povahy a jak vtipně je dovedou komentovat (Bacon to činí v aforismech, zatímco Shakespeare v metaforách), ale liší se výrazně a průkazně mírou své imaginace.

Ani jeden z nich však nemohl tušit, že dobrodružnou a rozpustilou alžbětinskou éru, v níž se oba plně realizovali, vystřídá revoluce strohých puritánů. Její neklid se zákonitě promítne i do dalších utopií.