Kdo se zabýval novozákonními texty, ten ví, že mají k sobě obsahově dost blízko tři evangelia zařazená jako výchozí, Matoušovo, Markovo a Lukášovo. Janovo, zařazené jako čtvrté, je svou theologií zcela odlišné. Prvá tři evangelia kromě celé řady působivých podobenství se pokoušejí poukázat na podivuhodné pozemské působení Ježíše, přičemž je součástí textu ve dvou vyprávěních poukaz dokonce na Ježíšův pozemský "rodokmen". Markovo evangelium se většinou považuje za relativně nejstarší. Končí však zřejmě ve dvou svým vznikem nesoučasných textových vrstvách. V té prvé (Mk 16:1-8) jsou uvedeny TŘI svědkyně prázdného hrobu, které ale o svém svědectví nemluvily, protože se bály (Mk 16:8). V pozdějším pokračování se "nejprve" měl Ježíš zjevit výlučně Marii Magdaleně (Mk 16:9-11), nato dvěma neidentifikovaným učedníkům (Mk 16:12-13), nato jedenácti apoštolům (s vyřčeným posláním k šíření "evangelia", Mk 16:14-18). Následuje zmínka o Ježíšově vzetí na nebesa; ten trpný rod při popisu tohoto svrchovaně výjimečného a stěží představitelného aktu naznačuje volně odvozenou roli Ježíše při popisovaném zázraku (Mk 16:19). I u Matouše najdeme v té závěrečné kapitole dva zřetelné dějové švy. Ke hrobu jdou jen DVĚ "Marie". Jako svědkyně prázdného hrobu jsou ale vyzvány, aby zvěst o tom rozhlásily učedníkům (Mt 28:7-8). K témuž poselství je ovšem také vyzval sám Ježíš svým následným zjevením (Mt 28:9-10). Na rozdíl od Markova textu mají apoštolové úkol s Ježíšem se rozloučit v Galileji (Mt 28:16-20). Také Lukáš je věren tradici, že výchozí zkušenost s prázdným Ježíšovým hrobem mají ženy, byť opět odlišné totožnosti (Lk 24:1-11). Ovšem v této redakci příběhu apoštolové zprávu dostanou a Petr je dalším svědkem prázdného hrobu (Lk 24:12). Následuje jímavý příběh o jinak anonymních poutnících do Emauz, kteří jsou líčeni jako poznávající Ježíše až z úkonu známého jako odkaz "večeře Páně" (pouze ale lámáním chleba; Lk 24:13-31). Fenomén Ježíšova zjevení je evangelistou Lukášem dále rozveden o scénu, v níž Ježíš s učedníky pojí rybu (Lk 24:36-43). Apoštolové mají zůstat ve městě do dalších znamení shůry a loučí se s Ježíšem tentokráte v Bethánii (Lk 24:49-51). Že nadále apoštolové chodí do jeruzalémského (židovského) chrámu velebit Boha, může ovšem působit jisté rozpaky (Lk 24:53). --- Omlouvám se za trapný "překlep" citací Jana v předchozím a na závěr dole citovaném příspěvku v souvislosti s poutníky do Emauz. Především jsem měl během psaní textu před očima ten trapný a shora citovaný televizní pseudodokument pod vývěsním štítem renomovaného BBC. A měl jsem pochopitelně také na mysli potřebu zmínit se o Janovu evangeliu jako specifickém textu k zázraku vzkříšení. Díky kritické výzvě se k tomu teď naštěstí dostávám, byť jen stručně.

Janovo evangelium je hned od své první kapitoly textem, který se zcela vymyká svou tendencí a možnými theologickými důsledky třem výchozím -- "synoptickým" -- evangeliím. Pokud je tam zmíněn "logos" jako princip existující od počátku světa, automaticky je to naprosto odlišný svět od možných názorných představ, jaké mohli mít nějací galilejští rybáři v první polovině 1. století našeho letopočtu. Řecké kulturní zázemí z konce 1. století -- kdy byl přibližně psán text tohoto čtvrtého evangelia -- mělo málo společného s tím, co skýtala soudobá aramejština lidem z Galileje. "Slovo, jež se stalo tělem", navíc jako existenci světa předcházející substance, koexistující s Bohem (J 1:2), je nadmíru náročná theologická inovace původní, mnohem prostší tradice. Stěží je představitelné, aby ten vznešený hymnus o "Slovu" napsal filosoficky neškolený člověk. Samo autorství připisované "Janovi" automaticky nemůže znamenat, že je autor takto uvedeného evangelia totožný s tím Janem, na něhož je vícekrát nepřehlédnutelně odkazováno až v závěrečné -- a na několikrát nápadně navazované -- kapitole.

Toto "čtvrté" evangelium je svým vznikem nejmladší, a kupodivu o podrobnostech času po Ježíšově ukřižování toho ví nejvíce. Samozřejmě opět jeho vylíčení začíná scenérií prázdného hrobu. A zase jinak. Výchozí svědkyní je výlučně jen Marie Magdaléna; ale té stačí vidět pouze odvalený hrobový kámen. Hned proto běží k Šimonu Petrovi a kupodivu zároveň také k Janovi, dokonce s naléhavou informací, že někdo Pána z hrobu někam odnesl (J 20:2)! Není jen detail, že je citován "Pán", a nikoli jen "Ježíš". Petr a Jan běží k hrobu. A i když byl Jan u hrobu dřív, přesto vyčká na Petra s průzkumem nitra hrobu. V něm žádné tělo neleželo. V tu chvíli teprve měli oba pochopit zázrak v souladu "s Písmem" (J 20:9). Pak teprve se podruhé dostane na tuto závažnou scénu Marie. Dva andělé se jí pak tážou, proč pláče. Sotva se podělí se svým žalem nad smrtí Pána, obrátí se a --- kdosi, vnímaný nejdříve jako zahradník, se Marie rovněž ptá, proč pláče. Marie opětně vyjádří své podezření, že bylo tělo z hrobu uneseno. Když je posléze oslovena svým jménem, jako kdyby identifikace s Ježíšem byla rázem zjevná, takže jej osloví jako "učitele" (J 20:16). Závažným upozorněním z jeho úst ovšem je, že se ho nemá zatím dotýkat, protože "ještě nevystoupil ke svému Otci" (J 20:17; srovnej se scénou J 20: 26-28, v níž je ještě před rozloučením s apoštoly Tomáš Ježíšem vyzván, aby vložil do rány v boku prst). Následuje několik jakoby závěrečných zpráv. Není asi v souvislosti s televizní relací (ani s možnou čtenářskou zde uvedenou polemikou) nutné líčit ty jednotlivé epizody dál. S očitým svědectvím stěží mají něco společného, jde-li o formulace zhruba 70 let vzdálené času, na který poukazují. Naléhavost opakované informace, že i ty dodatečné textové přípisy psal "synopticky evangelijní" apoštol Jan ("kterého měl Ježíš rád"), nutně při jinak běžné tradici osobní anonymity při psaní evangelijních textů překvapuje.

Jak jsem již uvedl v obou výchozích příspěvcích ke shora dotčenému programu, je něco úplně jiného věřit silou své víry v "dobrou zvěst" a něco zcela jiného -- a určitě problematického -- chtít takovou zvěst dokumentárně stvrzovat nějakými artistickými kejklemi. Samotné křesťanské texty lze stěží podrobovat takovému pitvání, jež by se mělo dobrat historické pravdy. Problém s "nadpřirozeným zjevením" musí mít každý, kdo si uvědomí, že na této zemi má k dispozici pro své vnímání jen buďto své -- hmotně vybavené -- smysly, anebo své (řekněme že niterné) představy, jež se ovšem mohou aktuálně bez okamžitého smyslového podnětu obejít, ale pak bude takovému "vnuknutí" rozhodně chybět onen vnější deklarativně předpokládaný podnět. S případnou korelací substance tělesné s tou duchovní měli své nevyřešené problémy nejen Descartes nebo Malebranche. Už sv. Pavel vnímal ono "pneumatické" tělo jako jemně hmotné, a nemohl jinak (ani líp). V našem 21. století také nikdo nedokáže pracovat s "duchovností" (se "spiritualitou") jinak než pouze na základě fungujícího mozku. A to přesto, že jazykem jen fyziologie nervových procesů nevysvětlíme beze zbytku úžasný fenomén lidského vědomí. Ovšem, argumentovat zde nějakým "vnitřním zrakem" je pouze hezká metafora, pro kterou bez hmotného podnětu -- ať už z těla, anebo z jeho okolí -- nelze vynést jiný trumf, než lpění na formulaci, ve kterou uvěřím bez důkazu; a pochopitelně i bez sémantického rozboru, co vůbec lze za význam danému výrazu udělit. Tzv. "vnitřním zrakem" disponuje nejen křesťan, ale i "meditující" muslim či buddhista. Jde o čistě subjektivní představy, jejichž relevance závisí na dobré vůli naslouchajících, kteří nutně postrádají možnost jakéhokoliv testu. Ale o "karteziánském" zakletí "1. osoby", znemožňujícím adekvátní objektivizaci zcela privátní lidské mysli, jsme asi hovořit teď nechtěli, že?

Zůstává tu jako problém, že jakmile máme k dispozici nějaká slova, jež vybavíme významy, máme až příliš často pocit, že slovům musí automaticky odpovídat -- jimi sugestivně určená a vybavená -- "realita". Zúžení pohledu na jedno "svědectví" nebo jen jednu perspektivu vidění souvislostí není zárukou "konečné pravdy", ani jistoty o její definitivnosti. Bývá ovšem často pravidlem, že zúžené vidění souvislostí zároveň bývá svrchovanou "věží ze slonové kosti" i palcátem na hlavy těch, kdo se svými názory odlišují. Diskutovat lze teprve při možnosti pokorně se otevřít možným argumentům druhé strany. Kdo je předem přesvědčen o svých "jistotách" a svrchovanosti své pozice v nich, stěží mohl stát o těchto pár k věci naléhavě formulovaných námětů...

Především mi šlo o neadekvátnost pokusů iluzionismem stvrzovat křesťanské dědictví, jehož si nesporně vážím. Viz aspoň, kvůli čemu polemika vznikla:

BBC si také vsadila na povrchní koketování s Ježíšovým odkazem?

BBC předvedla dost efektní boudu o údajné "podstatě Vzkříšení"

Logos -- tvůrce světa