17. 5. 2007
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
17. 5. 2007

Je klíčem k novozákonnímu příběhu Jan?

Nesmí vadit, že jednotlivá závažná svědectví se vzájemně významně liší?

V závěrečném odstavci svého příspěvku o jednom třídílném pořadu BBC, který převzala ČT2, jsem uvedl: "'Vzkříšený` Ježíš -- už jako 'Kristus` -- je zmiňován v textech, které zřejmě nemají být vnímány především jako historická zpráva, nýbrž jako svědectví víry, nebo efekt radostné zvěsti ('eu` + 'angelion`). Testem víry je sám doklad takové víry. Nechápu, co mělo být doloženo prezentací působivých varietních produkcí." Tolik úvodem k tématu, zda iluzionistické výstupy Brocka Gilla v uvedeném televizním cyklu mohly být nějak "dokumentem" pro víru v Ježíše Krista.

Kdo se zabýval novozákonními texty, ten ví, že mají k sobě obsahově dost blízko tři evangelia zařazená jako výchozí, Matoušovo, Markovo a Lukášovo. Janovo, zařazené jako čtvrté, je svou theologií zcela odlišné. Prvá tři evangelia kromě celé řady působivých podobenství se pokoušejí poukázat na podivuhodné pozemské působení Ježíše, přičemž je součástí textu ve dvou vyprávěních poukaz dokonce na Ježíšův pozemský "rodokmen". Markovo evangelium se většinou považuje za relativně nejstarší. Končí však zřejmě ve dvou svým vznikem nesoučasných textových vrstvách. V té prvé (Mk 16:1-8) jsou uvedeny TŘI svědkyně prázdného hrobu, které ale o svém svědectví nemluvily, protože se bály (Mk 16:8). V pozdějším pokračování se "nejprve" měl Ježíš zjevit výlučně Marii Magdaleně (Mk 16:9-11), nato dvěma neidentifikovaným učedníkům (Mk 16:12-13), nato jedenácti apoštolům (s vyřčeným posláním k šíření "evangelia", Mk 16:14-18). Následuje zmínka o Ježíšově vzetí na nebesa; ten trpný rod při popisu tohoto svrchovaně výjimečného a stěží představitelného aktu naznačuje volně odvozenou roli Ježíše při popisovaném zázraku (Mk 16:19). I u Matouše najdeme v té závěrečné kapitole dva zřetelné dějové švy. Ke hrobu jdou jen DVĚ "Marie". Jako svědkyně prázdného hrobu jsou ale vyzvány, aby zvěst o tom rozhlásily učedníkům (Mt 28:7-8). K témuž poselství je ovšem také vyzval sám Ježíš svým následným zjevením (Mt 28:9-10). Na rozdíl od Markova textu mají apoštolové úkol s Ježíšem se rozloučit v Galileji (Mt 28:16-20). Také Lukáš je věren tradici, že výchozí zkušenost s prázdným Ježíšovým hrobem mají ženy, byť opět odlišné totožnosti (Lk 24:1-11). Ovšem v této redakci příběhu apoštolové zprávu dostanou a Petr je dalším svědkem prázdného hrobu (Lk 24:12). Následuje jímavý příběh o jinak anonymních poutnících do Emauz, kteří jsou líčeni jako poznávající Ježíše až z úkonu známého jako odkaz "večeře Páně" (pouze ale lámáním chleba; Lk 24:13-31). Fenomén Ježíšova zjevení je evangelistou Lukášem dále rozveden o scénu, v níž Ježíš s učedníky pojí rybu (Lk 24:36-43). Apoštolové mají zůstat ve městě do dalších znamení shůry a loučí se s Ježíšem tentokráte v Bethánii (Lk 24:49-51). Že nadále apoštolové chodí do jeruzalémského (židovského) chrámu velebit Boha, může ovšem působit jisté rozpaky (Lk 24:53). --- Omlouvám se za trapný "překlep" citací Jana v předchozím a na závěr dole citovaném příspěvku v souvislosti s poutníky do Emauz. Především jsem měl během psaní textu před očima ten trapný a shora citovaný televizní pseudodokument pod vývěsním štítem renomovaného BBC. A měl jsem pochopitelně také na mysli potřebu zmínit se o Janovu evangeliu jako specifickém textu k zázraku vzkříšení. Díky kritické výzvě se k tomu teď naštěstí dostávám, byť jen stručně.

Janovo evangelium je hned od své první kapitoly textem, který se zcela vymyká svou tendencí a možnými theologickými důsledky třem výchozím -- "synoptickým" -- evangeliím. Pokud je tam zmíněn "logos" jako princip existující od počátku světa, automaticky je to naprosto odlišný svět od možných názorných představ, jaké mohli mít nějací galilejští rybáři v první polovině 1. století našeho letopočtu. Řecké kulturní zázemí z konce 1. století -- kdy byl přibližně psán text tohoto čtvrtého evangelia -- mělo málo společného s tím, co skýtala soudobá aramejština lidem z Galileje. "Slovo, jež se stalo tělem", navíc jako existenci světa předcházející substance, koexistující s Bohem (J 1:2), je nadmíru náročná theologická inovace původní, mnohem prostší tradice. Stěží je představitelné, aby ten vznešený hymnus o "Slovu" napsal filosoficky neškolený člověk. Samo autorství připisované "Janovi" automaticky nemůže znamenat, že je autor takto uvedeného evangelia totožný s tím Janem, na něhož je vícekrát nepřehlédnutelně odkazováno až v závěrečné -- a na několikrát nápadně navazované -- kapitole.

Toto "čtvrté" evangelium je svým vznikem nejmladší, a kupodivu o podrobnostech času po Ježíšově ukřižování toho ví nejvíce. Samozřejmě opět jeho vylíčení začíná scenérií prázdného hrobu. A zase jinak. Výchozí svědkyní je výlučně jen Marie Magdaléna; ale té stačí vidět pouze odvalený hrobový kámen. Hned proto běží k Šimonu Petrovi a kupodivu zároveň také k Janovi, dokonce s naléhavou informací, že někdo Pána z hrobu někam odnesl (J 20:2)! Není jen detail, že je citován "Pán", a nikoli jen "Ježíš". Petr a Jan běží k hrobu. A i když byl Jan u hrobu dřív, přesto vyčká na Petra s průzkumem nitra hrobu. V něm žádné tělo neleželo. V tu chvíli teprve měli oba pochopit zázrak v souladu "s Písmem" (J 20:9). Pak teprve se podruhé dostane na tuto závažnou scénu Marie. Dva andělé se jí pak tážou, proč pláče. Sotva se podělí se svým žalem nad smrtí Pána, obrátí se a --- kdosi, vnímaný nejdříve jako zahradník, se Marie rovněž ptá, proč pláče. Marie opětně vyjádří své podezření, že bylo tělo z hrobu uneseno. Když je posléze oslovena svým jménem, jako kdyby identifikace s Ježíšem byla rázem zjevná, takže jej osloví jako "učitele" (J 20:16). Závažným upozorněním z jeho úst ovšem je, že se ho nemá zatím dotýkat, protože "ještě nevystoupil ke svému Otci" (J 20:17; srovnej se scénou J 20: 26-28, v níž je ještě před rozloučením s apoštoly Tomáš Ježíšem vyzván, aby vložil do rány v boku prst). Následuje několik jakoby závěrečných zpráv. Není asi v souvislosti s televizní relací (ani s možnou čtenářskou zde uvedenou polemikou) nutné líčit ty jednotlivé epizody dál. S očitým svědectvím stěží mají něco společného, jde-li o formulace zhruba 70 let vzdálené času, na který poukazují. Naléhavost opakované informace, že i ty dodatečné textové přípisy psal "synopticky evangelijní" apoštol Jan ("kterého měl Ježíš rád"), nutně při jinak běžné tradici osobní anonymity při psaní evangelijních textů překvapuje.

Jak jsem již uvedl v obou výchozích příspěvcích ke shora dotčenému programu, je něco úplně jiného věřit silou své víry v "dobrou zvěst" a něco zcela jiného -- a určitě problematického -- chtít takovou zvěst dokumentárně stvrzovat nějakými artistickými kejklemi. Samotné křesťanské texty lze stěží podrobovat takovému pitvání, jež by se mělo dobrat historické pravdy. Problém s "nadpřirozeným zjevením" musí mít každý, kdo si uvědomí, že na této zemi má k dispozici pro své vnímání jen buďto své -- hmotně vybavené -- smysly, anebo své (řekněme že niterné) představy, jež se ovšem mohou aktuálně bez okamžitého smyslového podnětu obejít, ale pak bude takovému "vnuknutí" rozhodně chybět onen vnější deklarativně předpokládaný podnět. S případnou korelací substance tělesné s tou duchovní měli své nevyřešené problémy nejen Descartes nebo Malebranche. Už sv. Pavel vnímal ono "pneumatické" tělo jako jemně hmotné, a nemohl jinak (ani líp). V našem 21. století také nikdo nedokáže pracovat s "duchovností" (se "spiritualitou") jinak než pouze na základě fungujícího mozku. A to přesto, že jazykem jen fyziologie nervových procesů nevysvětlíme beze zbytku úžasný fenomén lidského vědomí. Ovšem, argumentovat zde nějakým "vnitřním zrakem" je pouze hezká metafora, pro kterou bez hmotného podnětu -- ať už z těla, anebo z jeho okolí -- nelze vynést jiný trumf, než lpění na formulaci, ve kterou uvěřím bez důkazu; a pochopitelně i bez sémantického rozboru, co vůbec lze za význam danému výrazu udělit. Tzv. "vnitřním zrakem" disponuje nejen křesťan, ale i "meditující" muslim či buddhista. Jde o čistě subjektivní představy, jejichž relevance závisí na dobré vůli naslouchajících, kteří nutně postrádají možnost jakéhokoliv testu. Ale o "karteziánském" zakletí "1. osoby", znemožňujícím adekvátní objektivizaci zcela privátní lidské mysli, jsme asi hovořit teď nechtěli, že?

Zůstává tu jako problém, že jakmile máme k dispozici nějaká slova, jež vybavíme významy, máme až příliš často pocit, že slovům musí automaticky odpovídat -- jimi sugestivně určená a vybavená -- "realita". Zúžení pohledu na jedno "svědectví" nebo jen jednu perspektivu vidění souvislostí není zárukou "konečné pravdy", ani jistoty o její definitivnosti. Bývá ovšem často pravidlem, že zúžené vidění souvislostí zároveň bývá svrchovanou "věží ze slonové kosti" i palcátem na hlavy těch, kdo se svými názory odlišují. Diskutovat lze teprve při možnosti pokorně se otevřít možným argumentům druhé strany. Kdo je předem přesvědčen o svých "jistotách" a svrchovanosti své pozice v nich, stěží mohl stát o těchto pár k věci naléhavě formulovaných námětů...

Především mi šlo o neadekvátnost pokusů iluzionismem stvrzovat křesťanské dědictví, jehož si nesporně vážím. Viz aspoň, kvůli čemu polemika vznikla:

BBC si také vsadila na povrchní koketování s Ježíšovým odkazem?

BBC předvedla dost efektní boudu o údajné "podstatě Vzkříšení"

Logos -- tvůrce světa

                 
Obsah vydání       17. 5. 2007
17. 5. 2007 Vede Rusko proti Estonsku kybernetickou válku?
17. 5. 2007 Jiří Payne: Američany jsem přesvědčil já, že ČR potřebuje jejich radar Jan  Neoral
17. 5. 2007 Je lehčí za princip bojovat, než se jím řídit Petr  Schnur
17. 5. 2007 Nejsme mladí komunisté, jsme hnutím občanů Milan  Valach
17. 5. 2007 Jak lze bojovat za apolitičnost politickou demagogií
17. 5. 2007 Bez základen a bez komunistů Miroslav  Šuta
17. 5. 2007 Radaroví jestřábi se budou smát?
17. 5. 2007 Putin a Evropská unie
17. 5. 2007 Klause opravdu nikdo nezná
17. 5. 2007 Paul Wolfowitz vyjednává o odchodu ze Světové banky
17. 5. 2007 Tiché sdělení jednoho (Čecho) Američana, aneb XII.mezinárodní trienále umělecké knižní vazby a grafik Ladislav Hanka Jan  Paul
17. 5. 2007 Ústavní pořádek v podání ministerstva zdravotnictví Aleš  Uhlíř
17. 5. 2007 - - - Marcela  Pátková
17. 5. 2007 Něco je, co není, aneb Co je pravda? Uwe  Ladwig
17. 5. 2007 Opravdu ČT nechápe, co je to pluralita novinářské práce?
16. 5. 2007 Česká televize znovu záměrně manipuluje se skutečností
17. 5. 2007 Hong Kong není žádná Čína, Petr  Fiala
17. 5. 2007 Jak by reagovaly Spojené státy, kdyby Rusko začalo budovat protiraketové základny v Jižní Americe?
17. 5. 2007 Topolánkův trapas století
17. 5. 2007 ...a křičelo na lidi Pamatuj! Oldřich  Janouch
17. 5. 2007 Budu s Klausem bránit Letnou proti knihovně
17. 5. 2007 Je autorem evangelia apoštol Jan? Martin  Škabraha
17. 5. 2007 Adekvátní obraz o svědectví evangelií Boris  Cvek
17. 5. 2007 Nesmí vadit, že jednotlivá závažná svědectví se vzájemně významně liší? Miloš  Dokulil
16. 5. 2007 Klaus a úroveň českého mediálního diskursu Jan  Čulík
16. 5. 2007 Proti Rusku na věčné časy... ... a nikdy jinak Oskar  Krejčí
16. 5. 2007 Boj za 'svobodu a demokracii' opět na scéně; s falešnými tóny Karel  Dolejší
16. 5. 2007 Bestia in civitate Taborensi triumphans I. Jan  Klepetář
16. 5. 2007 Předehra k „Velké ruské hře“ F. William Engdahl
16. 5. 2007 Václav Klaus -- intelektuál proti "chobotnici" Jan  Sládek
4. 5. 2007 Hospodaření OSBL za duben 2007
22. 11. 2003 Adresy redakce