Pozastavil jsem nad tím, že se za propuštění a odškodnění osob, které přišly do Libye s cílem obětavě pomáhat zdejším trpícím, rozhodně a hlasitě nepostavily mezinárodní instituce, jež mají lidská práva v pracovní náplni. Poukázal jsem přitom, že Libye je stát, mezinárodním společenstvím po léta považovaný za autoritářský a terorismus šířící a podporující. Uvedl jsem i příklad.

Jen nedávno, zřejmě po letitém vyjednávání, režim plukovníka Kadáfího deklaroval, že terorismus přestává podporovat a začne s mezinárodními institucemi normálně spolupracovat.

Tím spíš bych byl mohutný mezinárodní protest očekával. Jaksi mimochodem jsem poukázal, že nová česká vláda, v níž je místopředsedou bývalý, v komunistickém Československu vězněný disident Saša Vondra a ministrem zahraničí Karel Schwarzenberg, jenž se dříve v zahraničí disidentů v Československu zastával, má příležitost chopit se iniciativy a od začátku ukázat, že to s lidskými právy míní vážně.

Libyjské vězení není žádná 'Pankrác‘ a osm let v takovém prostředí a v beznaději dokáže zničit i velmi odolné, ba otrlé povahy, natožpak lidi, vytržené z normálního života, izolované od rodin a odsouzené na smrt.

Formální reakce jsme se dosud nedočkali, zato se v Britských listech objevil příspěvek Daniela Veselého, jenž pod titulkem 'Odlišné vnímání skutečnosti‘ píše, že se, jak jsem vyrozuměl, ve jménu generačního a tudíž názorového rozdílu mezi nim a mnou, pouští do polemiky s mými politickými stanovisky.

Panu Veselému jeho názory, ani hodnotové vnímání nemíním vyčítat, rád bych ho ale upozornil, že mé příspěvky o skupině zdravotníků nebyly politickými stanovisky, nýbrž poukazem, že je třeba se zastat lidi, již léta nevinně trpících za strašných okolností. O tom se může přesvědčit kdokoli, kdo můj text četl. A pokud si čtenář, včetně Daniela Veselého jeho a můj příspěvek porovná, snad si všimne, že politickou polemiku nevedu já, ale Daniel Veselý. A také, že nejde ani tak o odlišné vnímání skutečnosti, jako o odlišné vnímání. Nejenže totiž asi má pan Daniel Veselý jiný pohled na skutečnosti kolem sebe, než já, on také píše o něčem jiném. A hodnotí, ba podsouvá i mně hodnotící stanoviska, jež v mém příspěvku nelze najít. Přeskočím drobnosti, na pár věcí ale přece poukáži:

• Z mého textu nelze vyčíst, že bych bral sarkasticky za samozřejmost násilí mezi Araby. Spíše je mi líto, že to tak je, mnohým lidem, Arabům, nearabům, muslimům, křesťanům, Židům, židům, ba i hinduistům a jiným a jiným to obyčejný život komplikuje, mnohým znemožňuje a nejednomu likviduje. Je mi také líto, že mnozí Arabové obojího pohlaví násilí jako by za samozřejmost vydávali a ještě k tomu ve jménu náboženství, jež za to nejspíš nemůže. To vše vyplývá z celé řady příspěvků, jež jsem v BL uveřejnil.
• Žádné vyzdvihování diplomatické tváře Izraele v mých příspěvcích soudný čtenář nenajde, ať jsou jeho názory třeba jiné než mé. Poukázal jsem však, že vyjednávání s teroristy sotva přináší výsledky a že Izrael byl úspěšnější a dosáhl mnohem víc, když s únosci a teroristy nevyjednával. To je něco jiného, než tvrzení, jež mi Daniel Veselý podsouvá.
• Že by Amnesty International byla vysoce konzervativním zdrojem, je názor, který Daniel Veselý ničím nepodložil. Zakladatelé AI a ti, kteří v ní po léta nezištně pracovali na obranu osob, utiskovaných za své názory na východě, na západě, na severu i na jihu zeměkoule, se nad podobným tvrzením jistě už nejednou museli smířlivě pousmát. Ostatně citáty ze zpráv AI, jež Daniel Veselý uvádí, jeho tvrzení také vyvracejí. Po léta jsem i já v exilu s AI spolupracoval, především, ale nejenom ve prospěch mých krajanů v Československu, jsem byl také dlouho jejím členem.
• Hodnotící nálepky, jež Daniel Veselý hojně používá (sarkasticky, konzervativní zdroje, hysterická propaganda, teroristická síť, agrese pod taktovkou US/izraelského státního terorismu atd....) sotva mohou být užitečnými argumenty třeba v tvrdé politické polemice. Poukáži závěrem, že přesvědčivé důkazy Daniela Veselého nejsou přesvědčivé, natož přesvědčivější bez důkazu o jejich 'přesvědčivosti‘ a že také úmyslnost, ba i zamlčování nutno prokázat. Podobně je to ale s většinou názorů obsažených v jeho příspěvku.

Pokud pak jde o 'generační rozkol‘ mezi Danielem Veselým a mnou, nevylučuji, že takový existuje. Nemyslím ale, že jde o rozkol všeobecně platný. Je možné, že jsem kdesi uprostřed sedmdesátky o pár generací starší než Daniel Veselý, to ale samo o sobě nic neznamená. Vedl jsem před několika lety semináře na Palackého univerzitě v Olomouci, jež jsem žertovně nazýval cvičeními v občanské neposlušnosti. Mohu Daniela Veselého i čtenáře tohoto příspěvku ujistit, že jsem byl šťastný, když se původně plaší studenti se mnou, před koncem semestru dovedli s chutí věcně pohádat. Dovedli to dokonce i v cizím jazyce s hosty, (zahraničními diplomaty nebo politiky), které jsem občas přivedl. V generaci Daniela Veselého jsou, podezírám, mladí lidé nejrůznějších názorů a chtěl bych věřit, že s většinou z nich asi v 'generačním rozkolu‘ nebudu. Ostatně, v době, kdy jsem byl členem vlády ČR, jsem se mladými spolupracovníky vědomě a rád obklopil. Tím spíš mě těší, že prakticky všichni udělali slušnou odbornou kariéru.

Nic ve zlém, pane Veselý. Podle jistého politika, jehož generačním druhem jsem nebyl, ale ještě jsem ho stihl zažít i obdivovat za jeho života, „Kdo nebyl revolucionářem ve dvaceti, neměl srdce a kdo nebyl konzervativním ve čtyřiceti, neměl hlavu.“