"Když bylo NATO v roce 1949 založeno, spočívalo jeho hlavní poslání v tom chránit Evropu proti invazi sovětských tanků. Dnes už neexistuje ohrožení Sovětským svazem. ... NATO se proměňuje ze statického svazku zaměřeného na obranu Evropy ve svazek expediční, který může rozmísťovat jednotky na obranu svobody mimo Evropu.“ „... Základní odpovědností tohoto svazku je obrana našich obyvatel proti ohrožením nového století. Nacházíme se v dlouhém boji proti teroristům a extremistům, kteří patří k nějaké nenávistné ideologii a chtějí zřídit totalitní říši od Španělska po Indonésii.“

Originál Bushovy řeči www.whitehouse.gov

Jako konkrétní místa války proti této imaginární "totalitní říši" jmenoval pak Bush Afghanistán a Irák. Nadto ale také předhodil americký president Iránu a Sýrii i Hizbaláhu a Hamásu, že 'brání šíření svobody'. A vyzval NATO: 'Náš svazek má odpovědnost jednat'. Zatím co Bush tuto "odpovědnost jednat" vzhledem k Sýrii, Iránu, Libanonu a Palestině nekonkretizoval, hovořil jasně o pokračování vojenského boje v Afganistanu a v Iráku 'až do vítězství': 'Naše jednotky z bojiště nestáhnu, dokud nebude mise ukončena.' A obecně o 'válce proti teroru': "V tomto konfliktu nemůžeme pro své děti a vnuky přijmout nic menšího než je vítězství.' Tolik president Bush v Rize.

'Nové NATO', o něž usiluje americká vláda, by tedy byl globální vojenský svazek pod vedením USA, který by byl Spojeným státům k dispozici při jejich celosvětových vojenských taženích jako nějaký druh pomocného sboru (podle vzoru Afganistanu a Iráku). Při tom by měly být přizvány ke členství (nebo přinejmenším ke "zvláštním vztahům") také země mimo Evropu - a to nejen republiky bývalého Sovětského svazu jako Ukrajina a Gruzie, ale také např. Austrálie, Japonsko, Jižní Korea nebo Izrael. Německý týdeník "Die Zeit", který nemůže být podezříván z "antiamerikanismu", charakterizoval budoucí NATO, o které se snaží Washington, jako 'trvalé společenství/pool koalic ochotných pod americkým vedením'.

Afghánistán jako zkouška

Při vrcholovém setkání v lotyšském hlavním městě narazil ovšem Bush na prudký odpor více evropských spojenců, který se projevil obzvláště v otázce navýšení počtu bojových jednotek NATO v Afganistanu. Na svazek bylo před třemi lety Spojenými národy přeneseno vedení "International Security Assistance Force"/ISAF na obranu nově zvolené afgánské vlády. Mezitím se oblast nasazení rozšířila také na východ a jih země, kde trvale dochází k bojovému nasazení proti ozbrojeným povstalcům. Německo, Francie, Španělsko a Itálie odmítly poslat své vojáky do oblastí bojů, kde jsou vedle amerických jednotek rozmístěny především kanadské, britské a nizozemské jednotky. V minulém roce padlo 150 vojáků ISAF z toho bylo 90% ze jmenovaných čtyř zemí. Naopak ale jednotky NATO zabíjely nejen bojovníky Talibanu. Bombardéry NATO ničí stále znovu obytné domy a infrastrukturu. V minulém roce se stalo obětí ISAFu kolem 1.000 nezúčastněných civilistů, což podněcuje obyvatelstvo stále více proti cizím vojákům, kteří přišli do země údajně k jeho ochraně. Počátkem roku dokonce mluvčí ISAFu v Kábulu oficiálně připustil civilní oběti a vyjádřil "politování" nad zabíjením afgánských civilistů. Mluvčí oznámil, že ochranná jednotka vedená NATO 'se bude snažit v tomto roce počet civilních obětí redukovat', zjevně aniž by rozpoznal cynismus této výpovědi.

Při summitu NATO se ale USA a Velká Britanie nemohly prosadit se svým požadavkem, aby byl počet ISAFu navýšen a aby bylo do oblasti vojenských bojů vysláno více vojáků především z jiných zemí. Už nyní se jedná o největší nasazení v dějinách NATO s nejvíce ztrátami. Odpor Německa, Francie, Španělska a Itálie dát pro válku proti Talibanu k dispozici vlastní jednotky vychází na jedné straně jistě z vysokých ztrát při tomto nasazení, ale na druhé straně také z odmítání dalšího podrobení se strategickým cílům a konfliktům USA. Tyto země se obávají, že když se bezpodmínečně skloní před americkou dominancí v NATO, ponoří se svou silnější angažovaností v Afganistanu ještě hlouběji do proudu zahraniční politiky USA a tím budou také vtaženy do víru irácké katastrofy.

Alternativy k americké dominanci?

Ovšem nejen evropští členové NATO, ale i EU jsou v bezpečnostně politických otázkách rozděleni, vždyť přece více vlád (m.j. také států, které nově přistoupily) platí za nejužší spojence USA, které proto také aktivně podporovaly jak rozšíření NATO tak i EU. A v minulosti bylo přistoupení k NATO (s odpovídajícím navýšením výdajů na zbrojení a přizpůsobením výzbroje standardům NATO) také vstupenkou do EU. Tato situace se ale změnila poté, co EU své rozšiřování dočasně pozastavila a pro budoucnost bude nejen přísněji kontrolovat splnění přístupových podmínek, ale brát také v potaz svou vlastní "schopnost rozšiřování". To platí zvláště o členském státu NATO Turecku, ale také např. o Ukrajině, jejíž přistoupení k NATO prosazují Spojené státy, ale v EU se na ně pohlíží skepticky. Rozšíření NATO o státy v oblastech konfliktů vede totiž kvůli principu vojenské pomoci nikoli k větší bezpečnosti, nýbrž k větším rizikům pro všechny zúčastněné.

V každém případě se sumit v Rize nestal místem zrození "nového NATO", nýbrž svazek se ještě více než dříve vzdálil od shody na společné nové strategii. Plány přeměny NATO na automatickou "trvalou koalici ochotných" pod vedením USA ale ještě zůstávají na stole. Je otázkou, zda se těm doposud ne tak ochotným podaří, aby sami rozvinuli bezpečnostní perspektivy, které nejsou jednostranně fixovány vojensky a které mají také celoevropskou dimenzi přesahující NATO a EU - spojené s mírovým managementem krizí v mimoevropských krizových oblastech (ovšem ne jako alternativu nebo konkurenci k OSN, nýbrž pod jejím vedením).

Z německého textu v Kritisches Christentum, Vídeň, č. 304/305, leden/únor 2007 přeložila mp