Pro některé lidi je možná anarchie ideálem, ale asi by jim ten pocit vydržel jen potud, pokud by v anarchii nemuseli žít. Abych to sám pochopil ani jsem nepotřeboval příklad některých rodin, ve kterých asi nikdo dětem neumí říkat, co se má a co se nemá.

Že ale na druhé straně státní moc není něco, co nás hned přivede do nebe na zemi, to se také ví, a to z dřívějšího každodenního života v bývalé NDR a v bývalé ČSSR. Někdy se na to zapomíná, že by představa demokratického systému, který je podle Churchilla je nejlepší všech špatných na světě, by mohla být spojována i s východoněmeckou nebo českou "lidovou demokracií" to by se mohlo stát asi jen větším omylem. Že ale i západní demokracie má problémy, to se z těch Churchillových slov už dá lehce vyčíst.

O co mi dnes jde? No, podívejte se na to, co demokracie přinesla s posledními volbami Němcům a Rakušanům, a zjistíte, že demokracie znamená nejdříve polarizaci a pak (když se politikové vyznají a měli dost času se cvičit) kompromis. K tomu je to také - a na to by se nemělo zapomenout - otázka systému té demokracie o které se mluví, ve které se žije.

V Anglii a ve Spojených státech amerických volební systém preferuje majoritu, v Německu a v Rakousku relativní sílu stran.

Z toho plyne, že ve některých státech je nutnost kompromisu větší, v některých vlastně mnohem menší. A spojeno s tím je, že v některých systémech je i nutnost spolupráce politiků přes stranické hranice větší. V Německu po posledních volbách si někteří novináři nemysleli, že se zástupci křesťanských stran a sociálních demokratů budou schopni, se dohodnout na koaliční smlouvě.

Byl to omyl. K něčemu podobnému došlo v Rakousku. A právě díky kancléři Schüsselovi, poraženému ve volbách se to asi také tam povede. S ním jako s ministrem v nové vládě, anebo bez něho, ale s ním jako s velkým demokratem při jednání obou stran.

Doufejme, že se to povede, pro Rakousko i jako dobrý příklad živé demokracie nejen pro politiky v České republice, ale také ve všech zemích Evropské unie.